V ten moment se nedalo říci, kdo z nich byl překvapený více. Hleděli na sebe jako na samotné zjevení Ježíše a nebýt Na Riny reakce, nejspíše by takhle na sebe hleděli ještě dlouho.

„Krisi, co tu děláš? Všichni si o tebe dělají starosti," i ona si ho ustaraně prohlédla, než se mu znova podívala do tváře a všimla si tak té změny v jeho pohledu i chování.

Probodl jí tak hnusným pohledem, až couvla o další krok vzad a maličko pootevřela pusu, aby se mohla dožadovat vysvětlení, proč se tak chová. To by jí ovšem nesměl předběhnout.

„Dej mi pokoj a vypadni," zavrčel naštvaně a odvrátil od ní pohled, aby dělal to, co do téhle doby. Sledoval řeku. Neměl na nikoho náladu a na ní už vůbec ne. Přišla mu jako otravný hmyz, který se vždy rozmázl o přední sklo auta při jízdě.

„T-tys pil?" zeptala se ho opatrně, ignorujíc jeho chování a nenápadně nasála alkoholový odér, který jí nepříjemně zaštípal v nose.

„A co když jo, hm? Uděláš mi něco? Budeš mi promlouvat do duše?" výsměšně se uchechtl a znova se otočil směrem k řece, která se i nadále poklidně táhla ve svém líném tempu.

Měl chuť do ní skočit a utápět se. Klesnout až ke dnu, na kterém už stejně byl. Vyplatil by se svou smrtí ze svých hříchů, které kdy udělal? Nebo by přežil i tohle?

„Krisi... Prosím, pojď se mnou domů. Prosím," požádala ho tichounce a jemně ho vzala za paži, kterou decentně stiskla, aby si vysloužila jeho pozornost. Chtěla pro něj dobrou věc a hlavně ho přivést domů, protože netušila, co by se s ním mohlo stát v tomhle stavu.

Jenomže v ten samý moment se jí vytrhl ze slabšího sevření a oplatil jí to mnohem silnějším chytnutím, až se z jejího hrdla vydralo bolestné vyjeknutí. Zcela ignoroval ten fakt, že jí paže přímo drtil a narazil jí na zábradlí před sebe, až vydala jakýsi pazvuk a probodl jí pohledem.

Stál u ní tak blízko, že cítil její teplý dech na své tváři, ale na vzdálenost teď zcela kašlal. Bylo mu jedno, když slyšel její bolestné skuhrání a volání jeho jména. Měl naprosté zatmění před očima, když jí tam svíral, tyčil se nad ní a bez mrknutí oka jí hleděl do očí, ve kterých se zrcadlil strach i on sám.

„Řekl jsem jasně, že máš vypadnout, do prdele! Přestaň se o mě starat jako kdybych byl jeden z těch tvejch poslušných čoklů, je ti to jasný?!" zakřičel blízko jejího obličeje. Líbilo se mu cítit její strach. Ne... jeho vlk to miloval. Užíval si, když se před ním třásla a dodávala mu tak pocit pravého predátora, kterým skutečně byl.

„To bolí! Pusť mě, do háje! Bolí to! Krisi, přestaň, prosím tě o to, nech mě být!" hlas se jí zděšeně roztřásl, když se mu dívala do těch děsivých očí a snažila se vymanit z jeho sevření, ale to jen zhoršovalo jeho sevření paží. „Yifane!" vykřikla plačtivě jeho pravé jméno se slzami na krajíčku a to ho donutilo přestat.

„Shu?" vyslovil jméno své mrtvé lásky, kterou v ní najednou viděl i slyšel.

Bylo to jako mávnutí proutku, když před sebou namísto manažerky viděl svou drahou Shu. Její dlouhé havraní vlasy, které se jí vlnily kolem tváří. Nádherné onyxové oči, plné těch zářivých jiskřiček. Rudé rty, které tolikrát ochutnal a... To volání, aby přestal. Aby jí neubližoval. Udeřilo ho to jako přívalová vlna při uvědomění, co znova dělal.

„N-Na Ri... Já nechtěl, přísahám, že ne," dostal ze sebe s obtížemi, když hleděl do jejího, strachem i bolestí zkřiveném, obličeje.

Podlomila se mu kolena a on dopadl na tvrdou zem, před ženu, která v něm tohle s pomocí alkoholu, probudila. Padl před ní, mumlaje rychlou čínštinou stále dokola jednu větu. Tu samou omluvu. To samé prošení o odpuštění. Objímal jí kolem pasu, hlavu si opíraje o její břicho. Cítil slzy, které se mu vydraly z očí a stékaly po jeho tváři.

Nechtěl to udělat, tohle opravdu ne. Nevěděl, co ho to popadlo, ale provést jí to nechtěl. I když se to možná nezdálo, nikdy by jí neublížil, protože věděl, že jí kluci mají rádi a jim to provést nemohl.

„Na Ri, prosím..." nechtěl ublížit další nevinné duši. Nechtěl s ní takhle zacházet, jen... Stiskl čelist při zaslechnutí jejího srdce, které div nevyskočilo z hrudi ven. To jak se snažila o klidnější dech, ale šlo jí to ztěžka. To jak se třásla a snažila se tomu zabránit. To jak se ho bála a měla proč.

Nedokázal jí zastavit, když se mu vytrhla, vlastně jí ani nebránil. Couvala od něj pozadu, hledíc na něj zcela zděšeně, možná i naštvaně? Netušil. Stále tam totiž klečel a hleděl do země, než se pomalu otočil tváří k ní a viděl ten výraz. Bylo to jako bodnutí nožem do srdce, když si vzpomněl, že podobně se na něj dívala i ona. Než jí prokousl hrdlo.

„Po-počkej, Na Ri!" zaprosil chraplavým hlasem, když k ní natáhl ruku, aby jí přitáhl zpět k sobě a mohl jí to vysvětlit a zabránit, aby se tohle doneslo klukům.

Ona instinktivně se zavrcením hlavy ustoupila ještě více s novým návalem strachu, který jí pohltil. Nečekala pak na nic. Ani jí nezajímalo, proč řekl naprosto jiné jméno, než jakým se jmenovala. Když viděla, že se zvedal na nohy, otočila se a utíkala pryč. Ignorovala jeho volání. Tohle bylo přes čáru. Chtěla mu pomoci a... Nedokázala zadržet slzy.

Dál utíkala na zastávku, ke které před tím mířila, aniž by se byť jedinkrát otočila za sebe. Připadalo jí to jako hodiny, co se autobus konečně objevil a ona do něj naskočila, jakoby to byla otázka života a smrti. Ignorovala pohledy, které vycítila hned po usednutí na volné sedadlo. Nezajímalo jí, co si museli myslet. Byla si jistá, že s těmi ubrečenými oči vypadala strašlivě, ale i tak myslí byla u toho, co se stalo před několika okamžiky.

Pevně zavřela oči. Nechtělo se jí tomu stále věřit. Ovšem silná palčivá bolest, vycházející z paží jí rychle přivedla zpět k tomu, že to byla krutá skutečnost. Cestě dlouho pozornost nevěnovala a znova se utápěla ve svých myšlenkách. Připadala si jako hadrová panenka. Bez životní energie. Jediné o co se snažila, bylo uklidnit své divoce bijící srdce.

Až na své zastávce blízko dormu, kterou málem přeskočila, vyběhla ven. „Huh?" ozvala se překvapeně, když na sobě po vystoupení pocítila mokro a následný chlad.

Došlo jí skoro okamžitě, že se z mračen už před nějakou chvíli spustil déšť, který postupně jen sílil. Teď už bylo naštěstí zbytečné stírat své padající slzy, ale i tak si oči mnula při chvatné chůzi domů. Nové slzy se mísily s kapky vody a ona měla chuť propuknout v nezastavitelný pláč přímo uprostřed ulice.

Někde v hloubi duše se tedy zatetelila štěstím, když zahlédla dorm, před kterým se málem složila na kolenou. Vztekem. Lítostí. Strachem i smutkem. Věděla, že si nepadly do noty, že jí prostě z nějakého důvodu neměl rád, ale nikdy si nemyslela, že by patřil k agresivním jedincům, když se napijí. Choval se jako největší hajzl pod sluncem.

Mokré vlasy se jí nalepily na tvář a voda jí nepříjemně štípala v očích, až byla donucena několikrát po sobě zamrkat. Trochu víc prudce než původně zamýšlela, otevřela domovní dveře a za okamžik uprostřed chodby zamrzla v pohybu . Jako kdyby jí někdo přikoval k podlaze, když zaslechla hlas, který slyšet nechtěla. Ne dneska.

„Na Ri! Počkej, nech mě ti to vysvětlit!" vykřikl hlasitě, když jí konečně dobíhal. Ačkoliv běžel celou dobu, nezdál se nijak zaddýchaný.

Až blízko ní zpomalil do normálního kroku, kdy proti sobě mohli stát tváří v tvář v chodbě, čelíc si pohledy. Stáli naproti sobě v naprostém tichu, které přerušoval déšť z venku díky otevřeným dveřím, ale ticho v místnosti netrvalo dlouho.

Ve chvíli kdy chtěl promluvit na něj vztáhla ruku a vlepila mu facku. Jeho hlava se automaticky otočila doleva a ona zadržela bolestné syknutí, když jí dlaň nepříjemně zaštípala. Bez něčeho dalšího, co by k tomu mohla dodat, se otočila čelíc partě kluků, kteří na ně hleděli v naprostém ohromení. Ignorovala je, i přes následný hlasitý povyk, jak se kluci snažili zjistit, co se tu stalo.

Bez velké práce se mezi nimi prodrala a utekla do pokoje, což oznámilo jen hlasité třísknutí dveří a následné ticho. Jediný Kris se za ní nepodíval a soustředil se na pálení své tváře, která už bolet přestávala při vlivu vlkodlačí regenerace. Cítil se ještě mizerněji kvůli ostatním.

„Co tohle mělo znamenat?!" vykřikl Junmyeon naštvaně a nepěkně se na Krise zamračil. Vsadil by se o cokoliv, že provedl něco hodně špatného. Měl na to svůj vlastní instinkt, kterému věřil.

I tak nikdo z nich nestihl Sehuna, který si byl jist, že jí udělal něco horšího, než si mohli myslet ostatní. Bez upozornění se k němu dostal, pevně chytil za koženou bundu, která byla promočená od vydatného deště a mrštil s ním ze dveří ven. Tenhle čin možná i schválně neustál a po pár metrech kutálení, zůstal ležet na mokrém asfaltu.

S těžkým výdechem se zapřel rukama a chtěl se tak zvednout, ale to už před jeho obličejem zastavili nohy Sehuna a hned na to byl násilně vytáhnut nahoru.

„Ty hajzle!" ulevil si Sehun a dal mu pěstí, která ho znova poslala zpět k zemi. Tentokrát však na kolena. Nebránil se. Ruce nechal volně viset podél svého těla a jen na něj smutně koukal. „Cos jí udělal?!" zařval na něj, vzal ho znova za límec oblečení a tím si ho vytáhl více k sobě. Nezaváhal, když mu měl dát další pěstí do tváře, až bylo slyšet nezaměnitelné křupnutí. „Odpověz!" zařval na něj naštvaně a stejně jako před tím se i teď opakovala i rána.

Byl si naprosto jistý, že něco udělal. Protože věděl, že Na Ri by nedala facku jen tak někomu. A sice se choval jako debil, jí to mrzelo a neudělala by mu za to to, co udělala před chvílí. Navíc z něj táhl alkohol, což jeho vlka ještě více štvalo.

„Ne-nechtěl jsem..." zamumlal malátně Kris a šlo mu přes bolest mluvit obtížně. Po jeho obličeji začala téct krev z nosu u pusy, která se mísila s deštěm.

„Cos jí udělal?!" zopakoval stejně rozkazovačným tónem, jako doteď a bez žádného slitování či mrknutí oka mu uštědřil další ránu.

To, že mu neodpověděl, ho snad dopalovalo ještě více. Napřahoval se k další, ale to už ho kluci chytili a odtáhli od Krise, který už měl dost a byl s tím smířen. Naštěstí byli silnější a tak ho dokázali udržet na uzdě a odtáhnout zpět do dormu.

Tao s Layem rychle podepřeli Kris, který vypadal, že by jinak padl tváři na zem a opatrně ho vytáhli na nohy a vedli ho směrem do pokoje, kde by se o něj mohli postarat.

Všichni byli zcela mimo z toho, co se nyní odehrálo před jejich očima. Junmyeon po chvilce opustil Sehunův pokoj a s ustaraným svraštěným obočím, se odebral k pokoji, kde by mohl přijít na odpovědi, které nyní hledal.

Zaklepal na zabouchnuté dveře, za kterými slyšel zvuky, které se mu nijak nelíbili.

„Na Ri, prosím, otevři mi, to jsem já,"

Aneb jak napravit vztah mezi sebou level Kris, že? 

Doufám, že se kapitola líbila a já budu muset jít spát jinak nevstanu. Opravdu bych už brala velké prázdniny a hlavně to sluníčko, protože je strašná kosa. 

Děkuji tedy za veškerou podporu a zase příště. 

Praise the Alkiera!