Nikdo už k předchozí debatě nic dodat nemohl, když si všimli, že se dívka probouzela a tak se kolem ní ustaraně shlukli, až měla pocit, že nad její postelí stojí spíše banda smrťáků, než-li kluků, které znala. Protože jejich výrazy tak přesně vypadali, jako by byli na jejím vlastním pohřbu.

„Co se stalo...?" zašeptala tiše, když se snažila posadit, ale Kyungsoo jí jemně zatlačil zpět i s nesouhlasným zavrcením hlavy. A ona ho bez řečích se syknutím poslechla, když jí hlava rozbolela na novo a svět se s ní několikrát zhoupl.

„Ještě nevstávej a odpočívej, bude to tak lepší. Pamatuješ si něco?" zadívala se do Kyungsoových tmavých očí. Ten jeho pohled jí příjemně zahřál u srdce, ale zároveň jí rozesmutnil, že dělala problémy.

„Ne-nejsem si jistá," kníkla, když se snažila něco vybavit, ale vše měla zahalené v mlze. „Strašně mě bolí hlava," zaúpěla bolestně, když se bolest ozvala znova. Bylo to jako jehly, které se jí zabodávaly do hlavy v pravidelných intervalech.

Přemýšlivě svraštila obočí, když se zadívala po všech, co stáli kolem její postele, až jí koutek povyskočil do kyselého, leč krátkého šklebu. Naštěstí se jí svět už netočil jako na horské dráze a už dokázala rozeznat vzdálené detaily, které doteď připomínaly šmouhy, jako když si zapomenete vzít brýle.

Několikrát po sobě rychle zamrkala, když se několik sekund dívala do obličeje Taa, který jí pohled úzkostlivě opětoval. Měla z toho pohledu zvláštní pocit, jakoby její mozek něco důležitého vytěsnil a teď si to chce znova vybavit. Pamatovala si na Taa v té uličce, když...

„Stalo se něco? Je ti blbě?" zeptal se ustaraně ten, díky komu tenhle pocit přišel. Pozorně těkal očima po všech detailech na její tváře, až na malý moment pohlédl na její krk, na kterém měla větší náplast.

„Ne, totiž... Já nevím, mám jenom takovej pocit?" její tón povyskočil do otázky, ačkoliv by to měla vědět ona.

Nemohla to ani popsat. Prostě to byl pocit a vidina, která jí utíkala, když se jí snažila vybavit pořádně.

„Jaký pocit?" zeptal se jí tentokrát Junmyeon, který celou dobu tiše seděl u její hlavy a díval se na ní vzhůru nohama.

„Nevím, Taovo oči..." neměla ponětí jestli se jí to jenom zdálo, že vykulil oči a o něco zbledl, ale raději do toho nerýpala. Možná doopravdy ještě byla praštěná. „Mám pocit, že zářily," hned po tom, co to řekla, vydala jakýsi zvuk podobný uchechtnutí, protože takhle nahlas to znělo hodně bláznivě.

V tu chvíli, když musela zavřít oči kvůli světlu, které jí bilo příliš do očí, si nevšimla znepokojivých pohledů, které si kluci darovali.

„To se ti muselo jenom zdát, docela dost ses bouchla do hlavy. Bylas mimo," odpověděl jí Suho na její starost a ona, se stále zavřenými oči, začala přikyvovat hlavou na souhlas.

Opravdu se jí to muselo jenom zdát. Ale nechápala, proč si její mozek zrovna hrál s něčím takovým. Možná by měla omezit to dívání na horory.

„Myslím, že by ses měla prospat a jestli ti nebude líp, odvezeme tě do nemocnice. Pro jistotu," lídr raději změnil téma na něco méně háklivého a jemně jí pohladil po vlasech, jako malé dítě, když se na něj i stejně podívala. Jako malé vyděšené dítko. „Hodná, dobrou noc a kdyby něco, tak křič, ano?"

Znova mu odpověděla pouhým unaveným kývnutím a sledovala jak postupně všichni odchází. Sice tu původně chtěl Suho někoho nechat, ale její unavený nesouhlas byl i tak posledním slovem a všichni postupně vycházeli z pokoje.

Než se nadála, rozhostila se kolem ní tma, která jí pohltila do své nepříjemné náruče, ze které jí naskočila husí kůže po celém těle.

„Sehune?" pípla vyděšeně, když se před jejími oči znova vyskočila ta scenérie a ten pocit nože u jejího krku. Neovládla se, když zavolala za tím, kdo odcházel jako poslední a zhasl. Její žaludek se několikrát nepříjemně stáhl, než vyděšeně zalétla ke dveřím, ve kterých znova stál mladík, kterého zavolala. „Prosím... zůstal bys tu se mnou? Než usnu alespoň? Prosím tě," kníkla prosebně, když viděla jeho zmatení ve tváři.

A malé zmatení mu nezmizelo ani tehdy, co mu řekla, co chce. Ohlédl se ke dveřím, které nakonec nechal pootevřené, aby dovnitř proudilo trochu světla. „Jestli chceš..." zamumlal a opatrně se dostal k její posteli, na kterou se posadil a opřel se o zeď. „Není ti moc špatně, že ne?"

Krátce se na ní podíval, než nervózně pohlédl zase jinam. Byl nezvyk ležet vedle holky, když po většinu doby takhle ležel jen s kluky, ale po tom, co se stalo... Cítil jak se vedle něj zavrtěla a převrátila na bok, aby na něj mohla koukat, ačkoliv jí pohled nijak neoplácel.

Zavrtěla hlavou, až ho její konečky vlasů zašimraly na ruce. „Popravdě se cítím jako po kocovině," usmála se jemně, když to konečně dokázala přirovnat k něčemu, co by i mohl pochopit. Tedy, vlastně ani nevěděla, zda Sehun někdy pil. „Jsem strašně zmatená a vyděšená," svěřila se mu jako prvnímu s pocity, které se v ní nyní praly.

„Nejspíše si umím představit, jak ses cítila," zareagoval po chvilce ticha, když si vzpomněl jak vyděšeně se cítil on, když byl lapen v té pasti, ze které se nemohl dostat sám. A myslel si, že zemře. Vycítil, že se na něj podívala a tentokrát jí pohled opětoval s chlácholivým úsměvem, který se mu snad podařil. „Ale už je to dobrý, ano? Už se ti nic nestane, neboj se,"

Nikdy by ti sice nahlas neřekla, ale ráda poslouchala jeho hlas. Bylo to roztomilé, kvůli tomu znění, jakoby šišlal. Neuměla to přesně popsat, ale zkrátka to na něm měla ráda. A nyní, když se snažil mluvit i tišeji, to znělo tak konejšivě.

„Já vím, jen to mám tak hnusně zkreslený. Nemůžu stále uvěřit tomu, co se stalo a... a Tao toho chlapa vzal a mám pocit, jako kdybych ho u toho slyšela vrčet a viděla ho držet ve vzduchu, vždyť tohle..." skousla si spodní ret, když začala skoro skučet a měla pocit, jakoby se jí chtělo z toho všeho brečet.

„No ták, Na Ri, uklidni se, ano?" požádal jí, když se cítil ztracený. Sice patřil k lidem, kteří si hodně brali osobně, když třeba členi procházeli těžkými situacemi, ale nebyl moc dobrý v uklidňování. Nebo si tak nikdy alespoň nepřišel. „Dostal ho od tebe tak, jako by to udělala někdo jiný... a mrzí mě, že jsme tam jen civěli a trvalo tu dobu, než jsme ti pomohlo. Tak moc mě to štve-" přestal mluvit, když ucítil jak ho chytla za ruku a stiskla mu jí. Překvapeně zamrkal, když se na ní podíval v moment, co si stírala slzy z tváří.

„Kdy-kdybyste tam nebyli, tak-" vzlykla a on zareagoval velmi rychle, až jí samotnou překvapil a málem připravil i o řeč. Snížil se k ní a opatrně si jí vytáhl na svou hruď, kde jí objal a začal jí konejšivě hladit po zádech, opírajíc si svou bradu o její hlavu.

„Ššššš, nic se nestalo. Byli jsme tam, to je důležité. Je to v pořádku, ano? Ty jsi v pořádku," špitl k ní a jako důkaz, že jí už nic nehrozí, jí ještě více zabalil do svého objetí, ve kterém se zachumlala.

„Vystavila jsem vás nebezpečí... to by manažer neměl," pípla a popotáhla nosem, poslouchajíc jeho pravidelné bití srdce. Samým překvapením k němu zvedla oči, když se jeho hruď začala otřásat pod náporem smíchu.

„Jak můžeš myslet na nás, když jsi to byla ty, kdo byl v takové situaci, trumbero," uklidnil se, když si povšiml, jak nesouhlasně na něj koukala. Nejspíše by ho za jiných okolnostech i něčím flákla, ale teď na to neměla sílu.

„Protože jste pro mě jako druhá rodina... Kdyby vám ten magor něco udělal, neodpustila bych si to," zašeptala s hlavou opřenou o jeho hruď, která se nadzvedávala v pravidelných intervalech. Sehun si jen skousl spodní ret při jejím hlazením. Chtěl něco říct, ale když vycítil její pravidelný oddechování, které mu napovědělo, že usnula, opřel se hlavou zpět o polštář s hlubokým výdechem nosem.

„Jsi tak naivní... Jen kdybys věděla, troubo," zašeptal pro sebe a rozhodl se tu s ní zůstat. 

Je až podivné, že tahle kapitola se mi psala nejlépe za posledních pár dní. I když doufám, že tu nebude platit takové to pravidlo jako při matice, že když se vám zdá něco lehkého, pravděpodobně to děláte špatně. 

Ale něco na uklidnění tu musíme mít, přeci jen té akce, pokud to takhle nazvu, bylo už dost a teď se potřebujeme uklidnit na pár kapitol, že? 

I nějakou scénku mezi Sehunniem a Nari, nooooo... Nebudu nic říkat, kdo ví. Ale já děkuji za veškerou podporu, opravdu moc. Hlavně pár dušičkám za nádherné komentáře, které mě nutí se usmívat jako blbec. 

Praise the Alkiera!