Cesta zpět do dormu byla velmi, jak jen by to člověka definoval, zvláštní? Nejspíše tohle slovo bylo to správné. Podvědomě očekávala, že někteří členi budou zdrženliví a trochu plaší, ale opak byl pravdou. Sice byl menší problém, co se vozu týkalo, i to všichni zvládli a tak nějak se nalepili na sebe, aby uvolnili místo pro jednoho člověka navíc.

Po celou cestu ve voze vládla velmi příjemná atmosféra, kdy se vyprávěli nějaké vtipy nebo když se členi začali hašteřit mezi sebou. Naštěstí se to obešlo od nějakého mlácení a kopání, které by vedlo jedině tak k problémům. Opravdu jak malá děcka.

Až v dormu to na ní všechno padlo. Jak únava z práce, protože musela obíhat tolik lidí kvůli městům, volalo se na rezervace stadionů, kde kluci budou vystopovat... prostě toho bylo moc. A jako třešnička na dortu tu byl její bratr.

Jestli si o něm někdy myslela, že je rozumný a inteligentní, právě se z toho probrala. Rozumný člověk by neudělal to, co on. Inteligentní člověk by to oznámil všem stranám. Jak rodině, tak i jí, aby mu mohla říct, že není vhodná doba.

Pohlídáte mi ho? Nechci riskovat, že znova uteče," zeptala se kluků, když se na ně otočila a po očku sledovala Taeho, který si dorm prohlížel dál od nich a tak jí nemohl slyšet. Věděla, že by se zase odradil vůči tomu, co řekla a už na to neměla náladu. Ne teď. Kluci pouze přikývli na souhlas, sledujíc střídavě jí a jejího bratra. Co jiného jim taky zbývalo, i když aspoň se nenudili. „Děkuji,"

A bez nějakého dalšího zdržování se otočila na patě a odešla do svého pokoje, kde se zavřela pro větší soukromí. Sice klukům důvěřovala, že nepůjdou šmírovat, ani nebylo co, ale zkrátka jenom pro klid v duši, že nechtěla nikoho otravovat svým telefonátem.

„Ahoj, mami," pozdravila osobu na druhé straně, když její hovor konečně přijala a zhluboka se nadechla, připravujíc se na to jí vše říci. „Nemusíš si už dělat starost, mám Taeho u sebe," uklidnila jí hned, co se dostala ke slovu. „Je v pořádku, neboj se. Nechápu ho, opravdu se chová jak malé děcko. Nene, to je dobrý mami, přemluvím ho k odjezdu. Jen jsem ti to chtěla říct i já, že je v pořádku, abyste se s tátou nestrachovali, že se mu něco stalo," podařilo se jí uklidnit, až tehdy, co se dostala přes její skákání jí do řeči.

„Domluvím mu, určitě. Zatím se mějte," rozloučila se s ní. Mobil schovala s frustrovaným syknutím, než si vynervovaně skousla spodní ret. Takhle všem dělat problémy.

Sice byl skoro dospělý i tak mohl dát vědět, že někam jede. A že nepůjde do školy, i když měl prázdniny, ačkoliv se jí tomu nechtělo věřit, ale budiž. Bůh ví, co všechno si rodiče museli myslet. Že ho vyhnali po zmínce, že se možná budou stěhovat.

Trhnutím se probrala ze svých myšlenek, když zaslechla jakýsi povyk, spíše několikanásobný křik, který zněl asi stejně, jakoby jí někdo křičel přímo u ucha. Zamračila se, když se vydala prozkoumat, co se to tu znova dělo.

V první chvíli se lekla, že Taehyung sáhl na něco, co bylo drahé a rozbil to. Jenomže když vešla do obýváku, všimla si postávajícího hloučku kolem gauče, jak hypnotizovali pohledy televizi a fandili dvojici, která si to rozhodla rozdat v závodní hře. Zachmuřila se ještě více, když zjistila, že hraje Beakhyun proti Taehyungovi. A všichni se rozhodli chovat, jakoby to byl opravdový závod.

„Tvůj bratr je celkem číslo," promluvil Suho pobaveně, když se znenadání objevil po jejím boku, až sebou brunetka polekaně trhla. „Děje se vlastně něco? Od doby co se tu objevil se chováš divně," starostlivě svraštil obočí s těmi intenzivně ustaranýma očima, kterýma na ní hleděl.

„Utekl z domova, jak jinak se mám chovat? Mám spíše chuť ho zabít na místě!" procedila skrze zuby naštvaně, aniž by pohled odtrhla od dvojice s ovladači v rukách.

„S puberťáky je to vždy těžké," sice jeho věta vyzněla tak, že to bylo zkrátka normální, a že si to nemá brát osobně, znala ho už nějakou dobu, aby dokázala rozpoznat, že s tímhle byl stejně nespokojený jako ona.

„Nejspíš sám dobře víš, o čem mluvíš. Ale stejně ho pošlu domů," unaveně zavrtěla hlavou a konečně pohlédla na lídra skupiny. Přeci mu nemohlo projít všechno.

„Klukům se líbí, proč ne?" zeptal se na otázku, která ji opravdu překvapila. Nemyslela si, že by nadhodil něco takového. Spíše měla dojem, že s ní bude souhlasit.

„Děláš si legraci? Musí doma, nemůže tu být s námi. Bůh ví, co by tu sám udělal," zamítla tenhle nápad a znova zalétla pohledem ke klukům, když se ozvali nějak moc hlasitě.

„No, musíš uznat, že věcí na zabavení tu má dost, takže by to mělo být v pořádku," uchechtl se, když jí připomněl, že tu člověk mohl na každém kroku narazit na nějakou hru, konzole či jiné věci, které nedokázala pojmenovat.

Dokonce tu měli světelný meč, ale k němu by ho nepouštěla už kvůli bezpečnosti jak jich, tak i jeho a okolí.

„Pochybuju, že chcete mít party v dormu... On se zdá být nevinný, ale je jako satan," osvětlila mu své starosti i teorii, ohledně svého mladšího bratra. A že ho znala velmi dobře, když s ním musela vyrůstat čtrnáct let.

„Satan? Tak to tu má početnou konkurenci, nemyslíš?" znova to bral na lehčí váhu, než jak to viděla ona. I když asi se jen snažil jí maličko pozvednout náladu, protože jí stále haprovala kolem nuly.

Znova nesouhlasně nafoukla tváře, když zaslechla nadšený výkřik svého bratra. Vlastně právě on a Chen byli nejhlasitější z té skupinky.

„Ne, opravdu je nejhorší. Když jsem jezdila ještě domů, byl schopný ten barák vyhodit do povětří, když zkoušel kouřit. A ne jednou. Nechci ho vidět až si bude dělat řidičák," maličko vykulila své oči, když si na tu příhodu vzpomněla. Ty černé fleky od spadlé sirky byly stále schovaný pod kobercem. Jako děti byly velmi vynalézavý, že? „Asi pak budu chodit raději kanálama," zhodnotila to na konec, protože netoužila být zajeta vlastní rodinou.

„Dětství nabité adrenalinem, co?" uchechtl se lídr a vypadal tím hodně pobavený. Na rozdíl od ní. On totiž nebude ten, kdo bude ležet přejetý pod autem!

„Ne, jen dětství nabité prošením o milosrdnou a hlavně rychlou smrt," odsekla mu s odfrknutím, ačkoliv jí koutky rtů zacukaly do úsměvu, než zase zvážněla. „Navíc o něj má starost hlavně mamka s taťkou. Nechápu co ho to popadlo. Sice jsem říkala, že ho k sobě klidně na pár dní vezmu, ale musí mi dát vědět. Nikdy by mě nenapadlo, že se prostě sebere a udělá si výlet skoro přes celou Koreu!" procedila skrze zuby, znova naštvaná, že se něco takového stalo. „Navíc teď, když bydlím tady je to mnohem složitější," dodala po malé chvilce přemýšlení a sdělila mu tak další důvod k jeho poslání domů.

Protože, i kdyby tu směl zůstat, kde by spal? Co by s ním dělala, když by musela do práce? Spal by leda tak na gauči a musel by tu čekat a... to znělo stejně nebezpečně, jako ho nechat minutu bez dozoru.

Tentokrát to byl lídr, kdo si povzdychl a díky tomu mu věnovala pozornost. „Ber to takhle... Zítra máme jenom rozhovor a nic víc, dlouho tu sám nebude. A myslím si, že se vrátíme dříve než se probudí. Jeden večer a den nikoho nezabije. Přeci bys ho takhle pozdě nevyhnala na vlak, vždyť je kolik?" otočil se doprava, kde viseli hodiny, na které oba dva pohlédli. „Bude devět, domů by se dostal někdy kolem druhý hodiny, ne-li později," znova se na ní otočil a sledoval její nejistý pohled, kterým si ho prohlížela než jí ujistil slabým úsměvem.

„Sám moc dobře vím, že nikdo z nás moc nemá čas na svou rodinu. A tvůj bratr se prostě cítí odříznutě. Nikdo z nás s tímhle problém nemá, podívej. Co by se tak mohlo stát?" při poslední větě se pobaveně uculil, když si vzpomněl na to, co mu o něm před chvíli řekla. Rozhodně však nevěřil tomu, že by jim podpálil dorm.

„Jsi dneska nějaký povolný, děsíš mě," okomentovala jeho bezstarostnost a pozorně si ho prohlédla od špiček noh až zpět k jeho očím, jakoby nevěřila, že před ní skutečně stojí jejich lídr. Nebo jakoby před ní stal mimozemšťan.

„A co by se mohlo stát? Rozbije vám tu něco. Nebo někoho zabije, při jeho štěstí sebe... nebo to tu skutečně vyhodí do povětří, když si zapojí mobil do nabíječku. Je jako živá rozbuška," opravdu se ho snažila přinutit k prozření, jenomže jeho výraz mluvil za vše. To snad i kluci, kteří se neznají, drží při sobě?

„Tak se to koupí nový. Některé věci by tu chtěli obměnit," zamyslel se nahlas nad myšlenkou, kterou mu vnukla Na Ri a právě ta náhle vypadala krapet vyděšeně. Už jen z principu, že to viděl tak pozitivně.

„Junmyeone!" okřikla ho hněvivě, nasazujíc nesouhlasný a hlavně pobouřený výraz malého křečka. On jí jen odbil jednoduchým mávnutím ruky.

„Nech to být, Na Ri. Klukům taky prospěje tu mít nějaký nový nevyřáděný element. A věř mi, je tak lehce zabít nejde. Tvůj bratr jim určitě nic neudělá. Když přežijí Chanyeola s Baekhyunem v nejhorším stádia hyperaktivity, tak i tvého bratra," ujistil jí s úsměvem a zakoukal se na kluky, jak se bavili.

Vypadalo to, že Baek prohrál a dopáleně se dožadoval odplaty. Všichni byli nejspíše rádi, že neměli sousedy.

„Když to říkáš, ale jestli se něco stane, uslyšíš ode mě jediné a to bude, že já ti to říkala," svolila nakonec a raději odešla dodělat pozdní večeři, kterou dnes měla na starosti ona.

„Uhm, Nar?" ozvalo se za ní po několika minutách stráveném v kuchyni. Už jen vůli slušnosti se otočila čelem k osobě. Dlouho neslyšela, aby jí tak někdo říkal.

„Máš štígro, že jsou kluci takoví, jinak bys jel domů," oznámila mu naštvaně, ignorujíc jeho ublížený výraz. „Co tě to vůbec napadlo? Víš jaký strach o tebe všichni měli? Nemůžeš se jen tak sebrat, nenapsat ani blbý vzkaz a jet za mnou s tím, že u mě budeš! Co kdybych byla mimo Seoul nebo rovnou mimo Koreu?!" spustila na něj, uvolňujíc tak svou frustraci.

Nekřičela na něho. Snažila se mluvit normální hlasitostí, i když se neubránila přísnosti a jasné naštvanosti v tónu. Jak jinak by se měla chovat? Byl sice velký, ale náhoda mohla být blbec. A živě si dokázala představit, že kdyby byla mimo domovinu, tak by se tu ztratil.

S jeho bídným orientačním smyslem tomu skutečně věřila.

„Takže jsem pro tebe přítěž?" ozval se do ticha, které po jejím upuštěním páry nastala. Přivřela oči s unaveným syknutím.

„Tak jsem to nemyslela, Tae..." povzdechla si a protřela si oči, které pálily únavou a po cibule, kterou před malou chvílí krájela.

„A jak, hm? Přesně takhle to teď vyznělo, že je tvůj vlastní bratr jen otravnou přítěží, který přidělává jenom starost!" nesnažil se skrývat naštvaný tón hlasu. Natož hnusný pohled, kterým nešetřil a zamračeně si jí přeměřoval.

Nechtělo se jí věřit, že tohle řekl. Že tohle vůbec začínali znova řešit. On vůbec nechtěl vidět ten důvod, proč mu to řekla.

„Můžeš přestat? A víš co?! Mám z tebe nervy v háji, aspoň na tohle jsi kápl!" ignorovala jeho zcela překvapený výraz s otevřenou pusou a pokračovala: „Uvědomuješ si, jaký strach o tebe měli rodiče? I já? Nikomu jsi nic neřekl a jen tak jsi zmizel! Nikdo nevěděl, že jedeš zrovna sem, chápeš? Máma mi skoro chtěla brečet do mobilu, že jim ten jejich nezvedáš a že jsi se doma neukázal! Zatraceně, Taehyungu, vždyť jsi je nechal myslet si, že udělali něco špatně, žes odešel!"

Cítila se volněji, když mu to všechno řekla a shledala se s jeho očima, které se najednou zdály o něco smutnější.

„Nevěděl-nemyslel jsem to tak," zaskučel zkroušeně, co si uvědomil, že udělal takovou blbost. Dost pozdě.

„Měl bys jim zavolat i ty. Suho se za tebe přimluvil, takže tu smíš zůstat a měl bys mu poděkovat. Stejně už je pozdě..." promluvila už klidným , neroztřeseným hlasem.

„Jste v pohodě?" oba sourozenci sebou maličko cukli, při otázce, kterou neočekávali. Baekhyun si je s obavou a smutným pohledem prohlížel, než se váhavě pousmál na zlepšení nálady. „Nechtěl jsem vyrušovat ani poslouchat, jen... to šlo slyšet až do obýváku,"

Na Ri zahanbeně sklopila pohled k zemi. Neměla tušení, že byli tak hlasití. „Vše je v pořádku, omlouváme se," promluvila jako první, když se z předešlého rozhovoru jako první otřepala. Aspoň se o to snažila. „Zavoláš, prosím tě, kluky, že je večeře? Děkuju,"

Baekhyun si je ještě jednou prohlédl a z jeho očí oba dokázali vyčíst, že ho to mrzelo, ačkoliv nemusel. I tak jen s pouhým kývnutím zmizel.

„Tae," špitla jeho jméno, když si všimla jak je z toho špatný. Nechtěla na něho být tak zlá, jenže to by neměl jednat tak impulzivně.

Díval se na ní jako ublížený štěně a ona tenhle pohled moc dobře znala. Viděla ho u něj tolikrát, že by na něj měla být už navyklá. Jenže nezvykla.

„Promiň mi to... jen jsem o tebe měla strach. Jsem ráda, že tu jsi, opravdu. Jen jsi mi měl prostě dát vědět," už s lepší náladou se na něj pousmála, aby uvolnila hnusnou atmosféru.

„Rozumím," kývl hlavou na srozuměnou, ale dál se k tomu nevyjadřoval. Vlastně ani nedostal příležitost, protože do kuchyně vešlo všech devět kluků. Uvítala, že se dál nevyjadřovala, protože tohle bylo jen mezi nimi.

Většina z nich si myslela, že se nálada u stolu nijak nezlepší. Kluci si nebyli jistí, co dělat a sourozenci byli v náladě pod psa. Naštěstí tohle vše zachránil Jongdae, který nemohl nadále cítit to dusno a začal vtipkovat a vyprávět vtipné příhody za poslední léta. Většině to vykouzlilo úsměvy na tvářích. Brunetce pak představa Chanyeola, který dokázal odemknout dveře od koupelny, od které někde zapomněly klíče. Představa jak to pak odemkne a jako král vejde dovnitř, stála za to.

„Víte, co mi došlo? Tady Tae je jako znovuobjevený zmizelý bratr Baeka. Při hraní se vztekají úplně stejně stejně," zasmál se Minseok a všichni se rázem otočili právě na ty dva, kteří shodou okolností seděli vedle sebe.

„To není pravda!" ozvali se oba dva sborově, koukaje střídavě na sebe a pak na ostatní, se skoro identickými vražednými pohledy.

„Já věděla, že nemůžeš být můj bratr!" vyjekla brunetka pobaveně a její bratr na ní dopáleně vyplázl jazyk.

S tichým odfrknutým uchechtnutím nad jeho dětinskostí, protočila očima, než se raději pustila do dojedení jídla.

Nikdo z nich si moc neuvědomoval kolik je hodin, do doby, dokud se Kyungsoo se zívnutím rozhodl, že půjde spát. Až tehdy si uvědomili, že je čas do peřin.

Mezi posledními, kdo zůstal v kuchyni byl Suho s Layem, kterého si podezřívavě prohlížel. „Co se děje?" udeřil s otázkou, co si byl jistý, že už tu nikdo nezůstal.

Poznal na něm, že se něco dělo, protože byl celý večer nezvykle zamlklý a do žádné konverzace se nezapojoval.

„Přišla mi zpráva," dostal ze sebe zamyšleným tónem než si promnul oči. Byl z toho všeho už unavený. Ani ne z jejich práce, přeci jen to jeho vlka nenechávalo bez energie, ale co se týkalo psychicky? Neměl na nic náladu. „Prý tu budou pozítří..." dořekl a tím ukojil lídrovu zvědavost.

Jeho výraz se hodně rychle změnil ze starostlivé na zamračený. „Tak to bychom se na ně měli přichystat," zamumlal.

Věděl, že to nebude lehký, protože se s některými nerozešli v nejlepším. Nejvíce pak měl starosti o Jongina. Právě on ten jejich odchod a pozdější přerušení komunikace, vzal nejhůře. A se svými dosavadními zákony jasně říkal, co si o tomhle myslel.

A právě to mu dělalo starosti. Jonginův vlk to stále nepřekousl a kdo ví, co mohl udělat za blbost. 

Nějak se mi daří plnit ten slib, dát do konce týdne tu třicítku, že? No nic, opět jsme tu měli sourozenecký konflikt a nějakou novinku ohledně bývalých členů, kteří nám dorazí co nevidět. Mno, kluci to nebudou mít jednoduché, že? 

Snad se kapitola líbila a nebylo to tak divné, jak si myslím, že bylo. Mockrát děkuji za podporu, kterou mi tu děláte. Je pak větší radost psát další kapitoly, takže děkuji, opravdu. :3

Praise the Alkiera!