„Jak jako, že letí sem? A vůbec, co je to za kravinu?! Lovci? Nemají tam co lepšího na práci, než roznášet lži?" sykl Kai, který to už nevydržel a postavil se na nohy.

Neměl ponětí, co to do něj vjelo, ale byl z toho naštvaný. Z jedné strany tomu chtěl věřit, ale z té druhé ne. Ta myšlenka, že by existovali lovci ho opravdu znervózňovala i děsila. A nebyl jediný.

„To nejsou lži, zatraceně! Tao byl málem zastřelený stříbrnou kulkou při minulém úplňku! Nezajímá mě jak vy, ale já jim sakra věřím!" ozval se Lay, který si zamračeně přeměřoval blonďáka a rozhodil rukama do prostoru kolem sebe. „Proč se takhle chováš?!"

„Všichni se laskavě uklidněte a to hned!" vmísil se do toho Suho, který vycítil, že tohle by bez nějakého zásahu nemuselo skončit zrovna dobře a postavil se mezi ně dřív, než se k sobě mohli přiblížit ještě více. „Dobře, dejme tomu, že je tohle všechno pravda. Kdy tady budou?"

Znova se otočil na jediného čínského člena z jejich skupina, který mu pohled opětoval. Nyní ale mírnější než ten, který věnoval ještě před chvíli Kaiovi. Ten vydal jakýsi naštvaný zvuk, který ostatní snadno poznali. Krátké zavrčení z jeho strany zaujalo především lídra, který ho znova spražil pohledem.

„Nevím. Víš jak je to občas s manažery, prý mi zavolá nebo napíše. Ale chce sem co nejrychleji, prý jsme v nebezpečí i my," v očích se mu zaleskl nezaměnitelný strach z tohohle neznámého pocitu.

Nikdy nikdo z nich nemusel čelit takovéto zprávě. Nikdy tu nebyl strach. V začátku sice ano, při jejich první proměně, ale od té doby bylo vše v pořádku. Až na pár situací. A teď... Cukl sebou, když mu Suho položil ruce na ramena, aby si získal jeho pozornost.

„O čem to mluvíš?"

„Oni o nás taky ví," svěřil se s tím, co ho trápilo nejvíce.

Ano, kluci byli stále jejich bratři, ale jak Kai trefně poznamenal, odešli. A za tu dobu se toho hodně změnilo a stejně tak i vztahy ve skupině. Tohle pouto bylo silnější a pro lidi i nepochopitelné. Smečka funguje jako jeden. Každý člen má svou úlohu a berou se jako praví bratři. Jestli je v nebezpečí jeden, týká se to všech. Jenomže teď, po jejich odchodu, si nikdo nebyl jist, zda by jim pomohli, kdyby tím vystavili své životy v nebezpečí.

Xiumin se nepatrně ošil, když zaznamenal tolik emocí v jedné menší místnosti, která jimi byla prosáklá skrze na skrz. Pro vlkodlačí smysl něco, na co je citlivý. Stejně jako to velké napětí mezi členy.

„Blbost. Společnost nás chrání, vždy si dáváme pozor, abychom se od lidí drželi co nejdál. Není tu možnost, aby o nás věděli..." ozval se Chen, který do téhle chvíle jen hleděl do země s rukama spjatými pod bradou.

„A co ten incident? Víš jaký, nemyslíš, že ten mohl tohle podezření odstartovat?" optal se nejistě Minseok, když si vzpomněl na jednu noc, která se podepsala hlavně na jejich nejmenším členovi.

„Byla to nehoda... Kyungsoo to nechtěl udělat," zamumlal maknae na obranu svého člena i hyunga.

Sám si na to pamatoval nejlíp ze členů, když nepočítal Kyungsooa. Byl u toho a nezastavil ho. Nejhorší na tom bylo, že za to mohl on. Dával si to za vinu tolikrát, i přes snahu ostatních ho uklidnit, že byl nevinný. Jenomže toho večera, toho úplňku, ho to prostě ovládlo a nevěděl, co dělal.

„Ale udělal to. Máme štěstí, že nás podezřívat nemůžou. A hodili to na nějaké zvíře," ozval se znova Kai, který nešetřil svou nepříjemností, kterou z nějakého důvodu teď nechával prosakovat napovrch.

„Můžeš přestat být tak moc toxický?!" štěkl po něm Sehun, když mu zabrnkal na pomyslné nervy. Málem si i on stoupl, aby se necítil v tak nevýhodné pozici, ale včas se zastavil.

„Držte už pusy a uklidněte se! Je jedno jak, důležité je teď, že o nás někdo ví. A že napadli kluky. Nezajímá mě, že s námi nějakou dobu nejsou. Stále jsou naši bratři. Stále jsou ve smečce... A já se o své členy starám, jasný?"

Suho všechny přejel přísným pohledem, stále se snažící o nějaký klidný tón, aby na sebe nestrhl pozornost z kuchyně. Chápal, že každý z nich měl teď starost a nevěděli, jak s touhle informací naložit, jenomže tyhle hádky vůbec nepomáhali.

„Víme to, ale... Jestli opravdu mají podezření, že o nás ti lovci taky ví, co budeme dělat až nastane úplněk? Pochybuju, že to nechají jen tak být. Vlastně nevíme vůbec nic, krom toho, co řekl Luhan Yixingovi," zamyslel se nahlas Minseok, který už nevydržel být nadále zticha.

Lídr se zamračil při úpěnlivým přemýšlením. Nemohli toho teď dělat moc, protože nic nevěděli. Museli, ačkoliv se mu to příčilo, čekat.

„Tohle je ale vážný. Nemůžeme to jen tak ignorovat." zamumlal Baekhyun, který do téhle doby jen sledoval členy, jak se dohadují. Sám se do toho moc motat nechtěl, protože nevěděl co jim tak říci.

Tahle zpráva nebyla ani v nejmenším dobrém. Samozřejmě, že každý, i Kai, ačkoliv to nedával moc najevo, chtěli kluky znova vidět. Byla to doba od toho, kdy se naposledy viděli v tváří v tvář, ale každý si to určitě dokázal představit za lepších podmínek. Pokud vůbec přiletí.

„Jako bychom to nevěděli... Jen si nemyslím, že je to teď bezpečné probírat," procedil Suho a nepatrně pokývl hlavou směrem ven, naznačujíc tím, koho měl na mysli.

„Ou, tohle... Kdy jí to řekneme?" zeptal se Jongdae v momentě, co si prohrábl své tmavé vlasy.

„To je další věc, která mi teď dělá vrásky. Nevíme o ní tolik, sice je věřím a mám i rád, ale na tohle jí nedůvěřují dostatečně." pokrčil Junmyeon rameny.

Byla pravda, že nad tímhle celkem často přemýšlel. Přeci jen to bylo už několik měsíců, co se znali a starý manažer jim kladl na srdce, že jí to někdy říct musí, ale nikdy nepřemýšlel, že by to mělo přijít tak rychle. Něco takového chtělo čas a hlavně správné podání. Nikdo z nich nemohl vědět jak zareaguje.

„Ještě není správný čas. Jak bys jí to vůbec řekl? Čau, chtěl jsem ti říct, že jsem vlkodlak, jo a zbytek členů mimochodem taky. A vlastně teď po nás nejspíše jdou i nějací psychopati s úmyslem nás zabít. Takhle nějak?" prskl Baek, ačkoliv se mu na tváři objevil úsměv, když si něco takového představil. Věděl, že tohle je sice důležité téma, ale nemohl si pomoci.

„Podal bych to víc citlivěji a pomaleji, aby to stihla vstřebat..." zareagoval Lay, který se tohohle nápadu docela i chytl, což Baekhyuna, který tohle nečekal, ponechalo v čisté fascinaci.

„Idiote, snad po tobě skočím a-" procedil Kai mezi zuby, ale byl utnut lídrem, takže se hned stáhl a dělal z Laye jen nevinný špíz.

„Dost! Máme čas, jasný? Zkusíme zatím čekat a pak se uvidí. Do té doby se prostě chovejme přirozeně. Jako normálně," nakázal jim jediné východisko, které nyní viděl.

„Jináč to ani neumíme,"

„Baekyune..." zamručel, když v hlase člena zaslechl jistý posměch, který se rozhodně nehodil, ale byl utnut dveřmi, které se otevřeli.

„Kluci?" všichni sebou trhliny, když dovnitř vešla osoba, která by tuhle konverzaci rozhodně slyšet neměla. „Neděje se nic, že ne... Jestli je to kvůli mé přítomnosti, moc se oml-"

„Nene! Za tohle nemůžeš, neboj. Jen máme problém v... V choreografii. Ale už je to vyřešeny, nemusíš mít obavy. Děje se něco?" jako první se probudil Minseok, který řekl první lež, která ho napadla a tak zabránil trapnému tichu, které by si mohla vyložit ledajak.

„Ne, jen mě poslal Kyungsoo, že je večeře hotová," zamumlala zaraženě, když si každého zvlášť prohlédla. Část členů se jí ani do očí nepodívalo a koukali se všude kolem, jenom ne na ní. Zbytek se občas nejistě podíval po sobě a pak znova visel pohledem jenom na ní.

Něco se dělo. Něco bylo v nepořádku a ona to věděla. Proč jí to neříkali? Sice to bylo něco s tancem, ale i takové věci jí vždy říkali, protože měla mít přehled.

„Jestli jste to tedy vyřešili, tak se snad už nic neděje," broukla, očekávajíc nějakou reakci, ale nic. Jen ticho, které se rozhodl přerušit lídr.

„Nenecháme tedy Kyungsooa čekat, pojďte," vynaložil velké úsilí na úsměv, ale přeci jenom se povedl a prošel kolem ní i s ostatními směrem do jídelny.

I s ní v patách.

Cítil to. Byl si jist, že nejen on, ale i ostatní cítili tu její změnu. Její tep srdce se změnil. Nevěřila jim, ale nehodlala do toho rýpat. Samozřejmě, že ho to mrzelo, ale zároveň věděl, že by to nepochopila, pokud by jí neřekli všechno. A v nynější situaci, ve které se nejspíše nacházeli? Bylo by to pro ní nebezpečné.

Nová kapitola je tu a jsem s ní spokojená a zároveň nejsem. Nevím čím to je. Nejspíše je to tím, že se mi to zdá nepřehledné s tolika postavami, ale holt 9 členu je 9 členů, mno. 

Ale! Máme to tu. Staří známí se možná objeví na jejich prahu a jakýsi lovci šmejdí kolem jejich tajemství. 

Chtěla jsem to udělat delší, ale pak jsem si řekla, že nebudu zbytečně dělat delší kapitolu. Kór takhle pozdě. 

No nic, doufám, že se líbila a snad už příští sepíši rychleji. 

Praise the Alkiera!