Její mysl si musela vzít dovolenou, protože si připadala děsně tupě v tuhle chvíli.

„Popravdě mi nikdo nic neřekl, když nepočítám těch velmi neuspokojivých informací z emailu," přiznala bez nějakého mučení, nespouštějíc z něj pohled. Muž před ní, evidentně pan Soo, měl na sobě formální oblek, který dodával na důležitosti. Kdysi tmavé vlasy byly nyní protkané šedými prameny stáří a jeho vrásky se už stěží daly zamaskovat.

„Tak to abych vše uvedl na pravou míru," propletl si prsty a ruce následně položil na stůl, u kterého seděl. „Mluvil jsem o vád s generálním ředitelem a po dlouhé době apelování z mé strany, jsem ho donutil přistoupit na můj názor. Víte, už nějakou dobu jsem chtěl někomu předat žezlo manažera. Nějaké mladé krvi. A když jsem si četl váš životopis, rozhodl jsem se toho využít," nadechl se a chvíli sledoval její reakci a zaujatý postoj. „Zaujala jste mne a myslím, že bych vás rád otestoval, zda to zvládnete a pak se uvidí,"

Oči se jí zvětšovaly do velikosti tenisáků, když začala pobírat všechna slova a jediné, co se honilo její hlavou, bylo jasné cože?

„Nic o mně nevíte, jak si můžete být vším tak jistý? Sice o tu práci stojím, ale... jen jsem čekala něco pro nováčka," pokrčila zlehounka rameny a nespouštěla muže z očí.

„Chápu, dovolte mi vám to říct zcela otevřeně. Oba víme, že takovým nováčkem už nejste, něco jsem si o vás nechal zjistit, jinak byste tu nebyla." Nenechal jí zareagovat a jen se pousmál nad jejím překvapením. „Jsem už starší člověk a pracuju tady opravdu dlouho, takže chci mít taky klid. Proto vás chci zaučit na své místo, chápete?"

Jestli chápe? Ona teď nechápe, proč se jmenuje tak, jak se jmenuje! Proč začala cítit takové nadšení v takové situaci? Vždyť... bože, co všechno si vůbec zjistili? Zní to tak úchylně!

„Rozumím," odpověděla v nemalém omámení. No, ale snaha o místo asistentky se jí jakž takž podařila, že?

„Jsem rád, teď mě následujte, ukážu vám to tu," oznámil nenuceně a vyvedl jí z místnosti ven.

Zaujatě sledovala jeho záda, když se za ním tak schovávala a poslouchala výklad ohledně téhle společnosti. Tahle budova byla snad větší než ve skutečnosti vypadala. Nechápala jak se tu můžou lidé vůbec vyznat. Možná pašovali skryté mapy. Málem do pana Sooa i narazila, nebýt brzkého zastavení a zmateně se podívala na zavřené dveře, před kterými se zastavily. Byly sice prosklené, kvůli blbému úhlu postavení tam ale neviděla. Pouze slyšela, jak se z místnosti linuly chytlavé tóny nějaké písničky a dupot nohou, který čas od času doprovázel zvuk podrážek.

Popravdě by se ani nedivila, kdyby pokračovala v cestě dál, aniž by si všimla, že se její průvodce zastavil. Byla natolik pohlcena svými myšlenkami, že skoro neregistrovala ani to, co jí povídal. Ano, bylo to neslušné, ale ona si vše musela urovnávat ve své hlavě a tohle zkrátka bylo moc i na ní.

„Myslím, že je dobrý nápad vám představit ty, které vám chci svěřit," zamyslel se na hlas s tajemným úsměvem, pod kterým znejistila.

Mohla ještě utéct? Opravdu musela vypadat k popukání s tím vyděšeným výrazem. Asi jako ta veverka z Doby Ledové, která byla chorobná závislá na svém žaludu. Jenom bez té závislosti. Nejistě přešlápla z nohy na nohu s nejistým přikývnutím. Netušila, že se s těmi lidmi setká hned, trochu jí to děsí.

„Dobrá, pojďme na to," váhavě se pousmála.

Nechápala, kde nechala svou obvyklou jistotu, teď by ale dala vše za to, aby ji našla. Muž se pobaveně pousmál, evidentně si tuhle situaci užívajíc, než stisknul kliku, otevřel a vešel dovnitř.

S jistým ohromením i nervozitou, která smrskávala její žaludek do kuličky, jej následovala.

Nejkratší kapitola v mých dějinách. Ani jsem si při psaní neuvědomila, jak krátká je a i přes mou snahu jí prodloužit, se mi to nijak výrazně nepodařilo. Ale stále je tu a i 1. prosince. Definitivní start naší nové story, kterou snad nikoho neurazím, nenaštvu a... no, kdyby tu někdo takový byl, tak už tu dávno není, protože prostě odejde, že ho to nezaujme, že? 

Ale už se nám blíží sraz s klukama, kterých se opravdu bojím. Netuším jak vystihnout jejich povahy, protože zkrátka netuším, jak by se v daných situacích zachovali a taky se jejich nálada stále a stále mění, takže to nejspíše budu psát tak, jak na mě kluci působí nebo co si myslím, že je přijatelné. 

Ňách, děsně se těším na +- 30. kapitolu, protože od té se začnou dít pro mě nuch věci, které snad pobaví. :3 xD 

Praise the Alkiera!