Ne. Ne! To prostě nemyslela vážně, co jí teď řekla. Nic proti klukům neměla, ale bydlet s nimi?! Co kdyby se vymluvila, že má doma zvíře? Nebo jí umře kaktus!

„Rozumíme si?" upozornila na sebe asistentka s velmi trpělivým tónem hlasu.

„Po-počkat, tohle... Nemůžu s nimi bydlet!" vysoukala ze sebe vyděšena z novinek, které po dnešku opravdu špatně trávila.

„Ale můžete a budete, nebojte, kluci ví vše potřebné a nebudou vám narušovat soukromí. Potřebné věci máte už u nich," sdělila další novinku, kterou zamlčela a donutila tak Na Ri vykulit oči v čiré nevíře.

„Vy jste se mi vloupali do bytu?" zamumlala naprosto ohromeně z tohohle všeho. Tady opravdu nemrhali žádnou minutu, natož obětovat čas k tomu, aby dali vědět, že se k něčemu takového chystají.

„Řekněme, že jsme vám jen ulehčili práci navíc," odpověděla stále s tou klidností, jakoby o nic nešlo. Vlastně pro ni to nic nebylo.

Naproti tomu Na Ri byla jen ztěžka v klidu. Vždyť tohle vše bylo postavené na hlavu! Narušení soukromí, vystěhování ke klukům a co přijde dál? Mysleli si, že tohle překousne s naprostým klidem? Bude muset, co? I když mohla být ráda, že nedostala výpověď.

„Tohle je šílené," zabrumlala hlavně pro sebe a vysloužila si ženinu pozornost v jejím pracovním kostýmku.

„Tohle bude všechno, děkuju za pozornost a, mno, hodně štěstí," váhavě se pousmála a zmizela stejně rychle, jako se dostala dovnitř.

Prostě ji tam nechala naprosto zmatenou, zaraženou a značně i naštvanou. Neschopnou cokoliv říct, i když to bylo už jedno. Měla si dojít stěžovat nebo raději držet jazyk za zuby a nechat to být? Možná kdyby tu byla delší dobu s nějakým lepším umístění, ze kterého by ji jen tak nemohli vyrazit, šla by tam. Ale takhle? Doopravdy mohla jen sklonit hlavu, držet jazyk za zuby a šoupat nohama.

„To je jen zlý sen," zakňučela odevzdaně a tvář si schovala do dlaní, kterými si ji promnula na stejný způsob, jako při ranním probuzení.

Měla pocit, jakoby se jí svět rozhodl vysmívat do obličeje ještě více. Bylo až podivné, jak tahle zpráva zafungovala na její psychiku a ona přestala tolik smutnit. Spíše to, co se stalo ráno odsunula na vedlejší kolej. Nedokázala si představit to, že teď přijede k jejich dormu, do kterého bude muset vejít a žít s nimi.

„To není fér," fňukla zkroušeně, když si představila ty nejhorší možný scénáře jejich společného žití. Protože ani nevěděla kde bude spát.

Co tak občas zjistila z vyprávění, členi byli pospolu v pokojích a pochybovala, že tam měli někdo místo na víc. I když, ona by se asi spokojila i s gaučem. Oči jí zabloudily k displeji od mobilu, který se rozsvítil při oznámení nově příchozí zprávy. Pomaličku, skoro jakoby ji to snad mohlo pokousat, se natáhla pro věc, bez které v poslední době nedá ani ránu, kvůli práci a mezi obočím se jí utvořilo maličké véčko, když se na obrazovku zamračila.

Ona o vlcích a vlci na drátě.

Chen: Tak jsme dokončili úpravu tvé postele!

Měla dojem, že z té zprávy spíše třískne hlavou o stůl, protože z toho měla jen větší depku a podivný pocit toho, že to stále zní jako nejhorší možný nápad.

Lay: Takže sem už doval ten svůj zadek, jinak začneme film bez tebe.

Přečetla si další zprávu na skupinovém chatu, která se tam objevila pár sekund po té Chenovo, ale ani tahle její náladu moc nepozvedla. Jen v rychlosti odepsala nějakou reakci, skládající se ze slov jako bylo dobře a děkuju. Víc nebylo třeba. Znova si vypnula mobil a přicházející spam od kluků už plně ignorovala.

Vlastně na něj byla po několika týdnech na chatě zvyklá, protože kluci jej používali nepřetržitě. Dokonce měla podezření, že si psali i tehdy, co seděli kousek od sebe. Nerozbírala raději ani jejich úchylku na hraní her. Někdy litovala, kolik těch funkcí messenger měl, protože kdyby si nevypínala upozornění, zbláznila by se.

Bylo tedy možná na čase se sbalit a jít, že? Práci už tu měla hotovou, emaily zkontrolovaný, rozvrh aktualizovaný a nic dalšího nebylo potřeba dodělávat. Jediný, co musela udělat, bylo zabydlet se v novém a hlučném prostředí.

Ne.

Nepřežije to.  

Nová kapitola je tady a já jsem zcela, ale zcela vyfluslá! Asi jako žvýkačka, kterou vezmete a po několika hodinách žvýkání jí vyplivnete a ona se někomu nalepí na botu. Jup, asi takhle se teď cítím. 

Ale tak, je to tady! V další kapitole se už Nari konečně objeví mezi kluky doma a začne se pracovat na předvymyšlených situacích. :3

Praise the Alkiera!