Měla takový dojem, že kdyby kolem sebe neměla kluky, utekla by pryč. Nezvládla by to tu bez té tiché, morální podpory členů. Nesnesla by tu stát sama a dívat se na jeho fotografii v obklopení kytic a jeho rakve. Dusila se tou atmosférou kolem. Vidět ty zasmušilé, ubrečené tváře ze ztráty jejich blízkého. Připadalo jí, že tyhle pohřební rituály ničily ten zbytek psychicky, co člověk měl.

Chtěla si z očí setřít slzy, ale nemohla k tomu své tělo donutit. Jen zarytě koukala před sebe a v mysli měla naprosto prázdno. V sálu stáli co nejvíce vzadu s dalšími jeho známými, kde jim to přišlo vhodnější, když nebyli zas tak z blízké rodiny. Viděla ve předu starší ženu, která byla nejspíše manželkou zesnulého a jako jedna z prvních se s ním loučila. Jak se ona sama musela tvářit? Kamenně? Zkroušeně? Měla takový pocit, jakoby její výraz nenechával prostoupit byť jednu emoci. Poslední loučení a pak bude co? Nechtěla pouštět na volno své myšlenky, ačkoliv o nic hrozného ani nešlo.

„Není mi dobře," špitla tak, aby nikoho nerušila hlasitým hlasem, který by se sem opravdu nehodil. Kyungsoo se k ní pootočil s podporujícím, leč stále smutným pohledem.

„Nechceš na vzduch?" zeptal se podobným, ne-li tišším hlasem než ona. Byla tu i možnost, že by ho neslyšela, kdyby stála o metr dál. Odmítavě však zavrtěla hlavou.

„Ne, jen... je to divný tady stát," přiznala se váhavě s tím svým nepříjemným pocitem od žaludku, aniž by odtrhla pohled od koukání se dopředu.

Bylo to od něj milé, ale zdálo se jí to až moc urážlivě, aby teď odešla. Znova mezi nimi zavládlo ticho, které nebylo sice příjemné, ale co jiného mohla dělat?

Zhluboka se nadechla, když se dostali po dlouhých minutách, na vzduch. To bolestivé tlačení na hruď, se po celý obřad zdálo skoro k nevydržení. Nejraději se chtěla někam zahrabat a nevylézat ven. Nedovedla si vůbec představit, jak se zachová, až jednoho dne bude stát na pohřbu svých vlastních rodičů. Věděla, že je to nevyhnutelné, jednoho dne zestárnou a odejdou, ale... jen ta představa ji mučila a nutila brečet. Právě tahle myšlenka ji dohnala k slzám, když šla k jeho rakvi položit kytici. Určitě musela vypadat zoufale, když se hned poté ukláněla jeho rodině a to ho znala pár měsíců.

„Nemám náladu ani mluvit," zamumlal Baek sklesle, když se všichni pomalou chůzí vydali k autu a tmavovlásek zrovna zapřemýšlel nad tím, že budou muset jít v blízké době na rozhovor.

„Já nemám náladu na nic," zareagoval Kai, upíraje svůj pohled na špičky svých lakýrek. Jak zvláštní bylo, neslyšet věčně energetickou a šťastnou partu. Hlavní nezvyk to bylo u Chanyeola, který byl fanoušky přezdíván jako „Happy virus", kterého by v takovém stavu teď potřebovala.

Nejhorší na tom bylo, že se špatně cítila i vůči nim. Nedokázala přijít na žádná slova, kterými by je mohla uklidnit nebo jim pozvednout náladu. Vždyť ona nedokázala uklidnit ani samu sebe!

„Neměli bychom být takoví... Sám nám říkal, ať po jeho odchodu tolik nesmutníme," vložil se do toho váhavě i Xiumin, který si vysloužil veškerou pozornost v autě, do kterého se naskládali a tak mohl pokračovat: „Vím, že to není lehké, ale on sám nechtěl, abychom se dlouho trápili. Vím, že je to čerstvý a bude to potřebovat čas, ale... bude to v pohodě," chápala, kam tím mířil. Jenomže jak sám řekl, chtělo to čas.

„Ani jsem nečekal, že se tam objeví tolik lidí ze společnosti. Bylo to od nich milý," zamyslel se nahlas Lay. Teď, když to zmínil, tak si uvědomila, že to byla pravda, že přišla spousta známých tváří z práce.

Během jejich rozhovoru, který se sice rozšířil mezi větší počet lidí, ale stále se nesl v klidu a nucenosti, vypnula. Sledovala ubíhající cestu z okna, za kterým se míhala cesta i baráky, které ji fascinovaly. Vzpomínala na svou cestu od rodiny, kterou se snažila raději neprotahovat, aby si nevšimli té náhlé změny v jejím chování. Divila se tomu, že se v otcově autě nerozbrečela v naprostém zhroucení. A když přijela? Taťka Suho tam byl a čekal na ní s autem. Když ho tam viděla, netušila, jestli se mu vrhnout kolem krku a brečet, nebo odejít za to, jakým bláznem byl. Opravdu se o ní staral jako o nějaké dítě.

Znova se v myšlenkách vracela k událostem minulých dnů i měsíců, které ji nutily přemýšlet více, než bylo zdrávo. Oni jsou speciální, vzpomněla si na větu, kterou jí řekl v nemocnici, a jejíž smysl jí stále unikal.

Ano, byli speciální skupinou i lidmi, ale takovými jsou pro všechny manažery jejich skupiny. Pohledem přejela po každém členovi zvlášť. Všímala si, jak se snažili různě zaměstnat maličkostmi, aby tolik nepřemýšleli. Pár z nich to vyřešilo sluchátky do uší a celkového vypnutí vědomí.

„Suho?" zvolala lehce nakřáplým hlasem, který napravila odkašláním. Jmenovaný se na ní podíval do zpětného zrcátka a ona tak mohla pokračovat: „Mohl bys mě, prosím, vyhodit u společnosti?" požádala ho se snahou o úsměv, který se snad vydařil.

„Mhm, jsi si jistá?" ach, opět to tu bylo. Ten jeho nejistě ustaraný pohled, díky kterému se mezi nimi cítila jako v pravé rodině.

„Jsem, mám tam něco na práci a musím to vyřešit. Jedná se to ohledně vašeho nadcházejícího rozhovoru," vysvětlila ve zkratce už s jistějším, leč stále smutným úsměvem.

„Neměla bys tohle po tomhle řešit," zkusil ji přemluvit, ale to už zase hleděla z okna ven.

„Práce mi pomáhá na to nemyslet. Budu v pohodě," ujistila ho bez dalšího očního kontaktu. Uvítala, když už to dál nerozebíral a tiše její žádost odkývl.

Ten život je vskutku pomíjivý, že? Několik měsíců byl jejím učitelem, člověkem, kterému věřila a teď byl prostě pryč. K čemu tohle všechno bylo? Člověk se odmala učil, seděl několik hodin denně ve škole, později v práci a pak zemře. Co z toho života člověk měl?

„-moc dlouho tam nezůstávej. Budeme mít teď dost hektické dny, tak ať jsi odpočinutá," připomněl jí raději a sice nepostřehla, co říkal ještě před tím, neptala se. Počkat, ona má odpočívat?

„Jediní, kdo si tady má odpočinout, jste vy. Máknete si více než já a nechci, aby se vám něco stalo, jasný?" všechny projela varovným pohledem, než i s pokusem úsměv vylezla ven a rozloučila se. „Tak padejte," zamumlala a sledovala vzdalující se auto, než se s povzdechem otočila a zmizela mezi zdmi společnosti.

CEO je opravdu nešetřil. Měl všechno vymyšlené do nejmenších detailů a ona si nebyla jistá, zda to vše psychicky utáhne. Bylo naplánováno několik rozhovorů, focení s jinými idoly a v neposlední řadě se stále pracovalo na videoklipu, u kterého chyběl jen střih mezi různými scény. To mělo být splněno do několika dnů a stanovené datum bylo na 9. června. Těšila se, protože celkově album Ex'Act bylo zajímavé a i kluci si ho užívali.

I tak měla dojem, že jí z toho praskne hlava a to na tom nepracovala sama. Dokonce i známá a mezi fanoušky oblíbená show, Weekly Idol, se zajímala, kdy se k nim EXO zase vrátí. Nejspíše je omrzel poklidný život, kdo ví.

Sám Heechul, kterého v SM Entertainment potkala jen párkrát, volal Suhovi během natáčení. Doufala, že se jim podaří přemluvit CEO k dovolení, se show zúčastnit po comebacku, aby slib mohli dodržet. S unaveným vydechnutím se svalila do židle, pročítajíc si rozvrh s plány. Krom rozhovoru, který byl za tři dny, nic aktuálního neměli.

„Měla bych někam dát ty papíry," ohodnotila to, když si uvědomila, že se jí po stole povalovaly listy zrušených plánů. Měla toho všeho po krk, ale zároveň si tuhle práci, i přes nepříjemné situace, užívala. Neznělo to už jako nějaká nemoc? Asi ano, ale dělání manažerství jí bavilo.

V ten moment, co se skutečně vrhla na uklízení stolu, se zarazila nad nečekaným zaklepáním na dveře. Lhala by, kdyby řekla, že jí to trochu nevyděsilo, ale hned na to, se zase uklidnila.

„Eh, dále?" zvolala zaraženě, když se ve dveřích objevila sama asistentka CEO. Ona o vlku a vlk za dveřmi, huh? Neprovedla nic, že ne?!

„Ach, jste tady, to je dobře," zněla překvapivě mile. Tedy, alespoň ne tak, jako ta, kterou tu potkala prvně. „Mám pro vás jistou novinu, když to nazvu takhle," došla až k Na Ri, která změnila svůj výraz na zaujatý.

„Ano?" zareagovala nesvě, když si ženu před sebou prohlížela.

„Určitě víte, že je častým zvykem, že manažer bydlí se svou skupinou, že?" začala zcela nevinně, ale ani za mák se jí tohle pokračování nelíbilo. Němě přikývly, aby dala najevo, že dávala pozor. „Je to hlavně kvůli kontrole skupiny a ulehčení práce. Nikdo nechce, aby byli nějaké problémy,"

Na Ri se jen lehce zamračila, když si uvědomila tu lehkou narážku, kterou pochopila. Nemohla za to, že se jí párkrát podařilo opozdit a pak nestíhala metro. Ale od té doby už si zvykla na pár hodinový spánek a nikdy nezaspala.

„Mohu vás i vedení ujistit, že se tohle už nestane," zareagovala ihned, co toho byla schopna. Dívka se jen nuceně usmála.

„Možné je to, ale vedení se už rozhodlo. Sice je to nezvyk u žen, ale... Stěhujete se k EXO do dormu, než se situace uklidní, pak uvidíme jak to bude dál. Měla byste k nim tedy neprodleně odejít. Skupina už je o tom informována, takže se nemusíte bát,"

Ovšem jediné, o čem dokázala přemýšlet po jejích slovech, bylo prosté – cože?!

Takže tu máme další kapitolu a konečně se vrháme do něčeho, na co jsem se těšila. Aneb žití s bláznivou partou pod jednou střechou. Myslím, že to vypadá, jako bych neměla Na Ri vůbec ráda, když jí dělám tyhle věci a to ještě neví, co všechno mám v plánu. Ale! Konečně se mohu dát na volnější nohu, kdy se zaměřím na budování vztahu mezi postavami a trochu odbočit od práce, které je v každé kapitoly až moc. Takže bych to mohla konečně omezit, že? 

Ale doufám, že to vše nevyznělo nějak divně. Snažila jsem se to napsat tak nějak neagresivně, i když si v tomhle občas nejsem jistá. 

Užijte si poslední den u víkendu! Já sama už toho všeho mám opravdu po krk, co se učení týká. 

Praise the Alkiera!