Bylo to jako mrknutí oka a byl tu druhý, a také poslední, den. A ani tak, že šlo o takovou krátkou dobu, si nemyslela, že to nějak promarnila. Vlastně ty dny strávila tak aktivně, že se cítila naprosto vyšťaveně. A to na doraz. Ale stěžovat by si nemohla, protože si to všechno skutečně užila. Sice nenavštívila vše, co chtěla, ale mohla být aspoň se svou rodinou.

A než se nadála, byla tu neděle, které se obávala. Proč ten víkend utíkal tak rychle? Měla sice ještě několik hodin do odjezdu na vlak, i tak se jí to nelíbilo.

„Někdy mám pocit, že ten kluk zaspí i konec světa," povzdechla si nespokojeně mamka, když se jen krátce zadívala směrem nahoru ke stropu, kde byl jeho pokoj.

„Naše princezna se musí vyspat do růžova," uchechtla se Na Ri a s pomalým posunkem si ke rtům přiložila hrnek s teplým čajem.

Každý člověk měl nějaké své oblíbené pití, po kterém se mohl utlouct. Někdo byl závislým na kávě, někdo musel pít jen perlivé nápoje a ona měla úchylku na čaje. A to na jakýkoliv.

„Ani jsi mi neřekla, jestli někoho máš," vycítila ten intenzivní pohled, kterým se do ní zabodávala v touze z ní tu odpověď dostat.

„Mami..." protáhla nespokojeně. Doufala, že tohle si odpustí, protože neměla ráda, když tohle musela řešit.

„Mám jen starosti, ano? A taky jsem zvědavá," na její tváři se znova objevil ten spiklenecký úsměv, který se její dcery vůbec nelíbil. Zmučeně zakňučela, ale efekt utrápeného dítka nezabral.

„Měla jsem, ale neklapalo to," hrníček si objala oběma rukama, ohřívajíc si tak dlaně, i přes to, že tu teplo bylo. Zaujatě sledovala vlnky, které se tvořily na hladině nápoje, když hrníček položila zpět na stůl. „Vyklubal se z něj pěkný parchant, když to řeknu takhle na plnou pusu. Jen jsem to zaregistrovala až moc pozdě," odmlčela se, aby dokázala ztlumit myšlenky, které se jí díky tomu vybavily.

Pamatovala si, jak slepě ho milovala. A nevšimla si, jak ji jen oblbuje a manipuluje s ní. Byl to vztah, na kterém záleželo pouze jí a doplatila na to velmi zlomeným srdcem.

„Ale teď už je to mnohem lepší, potřebovala jsem jen otevřít oči," usmála se na ní, ve snaze uvolnit napětí, které se tu objevilo.

„Měla jsi zavolat," zamračila se nad jednáním svého vlastního dítěte.

„Tehdy jsem se s tím chtěla porvat sama a podařilo se. Nechtěla jsem vás zatěžovat se svými problémy," to, co řekla, byla pravda. Nechtěla, aby o ní měli zbytečné starosti.

Její mamka vypadala, že chtěla něco říci, ale hlasité dupání po schodech zaujalo obě natolik, že se k tématu už nevrátily.

„Bré ráno, rodinko," zabrblal rozespalým hlasem a mnul si unavené oči.

„Dobré odpoledne, šípková Růženko," uchichtla se jeho sestra pobaveně, když spatřila jeho vykulený pohled. On doopravdy nevěděl, kolik bylo hodin, snad nebylo ani možné.

„Hned taky pruď," zabrblal si pro sebe, nad čím se obě ženy jen pobaveně pousmály.

Dobře, on se opravdu nezměnil skoro vůbec. Stále byl po probuzení nepříjemný jak tříska pod nehtem. Vlastně si ani nepamatovala, kdy naposledy byl po probuzení milý. I jako mimino děsně otravně brečel a vztekal se.

„Co podnikneme?" přisedl si k Na Ri, která chvilku zaujatě sledovala hrnek kávy, kterou si udělal.

„Chtěla jsem jet do města, ale asi to nechám na jindy," odpověděla zamyšleně.

Původně měla v plánu se jít projít i po tomhle menším městečku, ale stejně jako nad cestou do Kimhe, ji odradila velká zima. A zrovna té, moc velká fanynka nebyla.

„Já ti půjdu něco zabalit domů. Táta toho navařil tolik, že budeš mít jídlo na rok," šťastně se usmála na své děti, než se zvedla, aby mohla jídlo zabalit.

„Ona už je neděle, co?" zamyslel se nahlas Tae.

Dokázala poznat, že mu to dvakrát náladu nezvedlo. S jemným úsměvem se na něj pootočila a šťouchla prstem do jeho citlivého místa u boku, po čem maličko nadskočil.

Nedala mu ani omylem šanci se ohradit a promluvila: „Co ten protáhlej obličej? Nebruč, zase přijedu, jasný?" ujistila ho a dopila své pití, které už chladlo.

„Slibuješ, že to nedopadne jako doteď?" broukl v tichou, nebála se říci, že i ustaranou, odpověď.

„Slibuju," kývla hlavou na důraz svých slov.

„Na malíček?"

Vykulila oči z překvapení, které pocítila. Připomnělo jí to situaci s Kaiem, když si dělal starosti. Nějaké věci se vážně nezapomínají. Jak se to říkalo, co se v dětství naučíš, ve stáří jako najdeš?

„Netušila jsem, že na to jsi i po takové době," vybreptla zaraženě, cítíc se na druhou stranu i velmi dobře. Tohle vše dělávali jako malí, pokaždé, když si něco slíbili. A vždy dotyčný slib dodrželi. „Na malíček," přestala dumat nad minulostí.

Propletla si s ním malíčky a spojila palec, oba se na sebe culící jako malé děti, než mu rozdrbala vlasy a on se po ní ohnal.

„Ale nebude to hned, s tím doufám počítáš. Netuším jak to bude s blížícím se comebackem skupiny. Plánuje se i delší turné..." jen myšlenka na tu práci a už chtěla zalítnout pod peřinu a nevylézat.

Samo sebou na to nebyla sama, ale jako manažerka měla víceméně to hlavnější slovo, když nepočítala CEO. Zatím se diskutovalo o začátku v Seoulu a pojedou se další města v Asii. A to ještě dma měla list nápadů, jak pojmenovat tohle turné, ale co tak probíhala s ostatními spolupracovníky, možná by zvolili pokračování prvního turné. V jednoduchosti je přeci krása, že?

„Země volá prcka, Země volá prcka!" trhnutím se probrala z myšlení o práci a naštvaně se zamračila na svého drzého bratra.

„Hele! Trochu úcty ke starším! Nechtěj, abych tě zmlátila, to, že jsi vyšší mi v tom nezabrání!" výhružně na jeho obličej namířila svůj prst než se oba rozesmáli.

Celých těch několik dalších hodin, se neslo v rodinném duchu. Vyprávěli si nějaké zážitky za poslední rok, dokonce došla řada i na její práci, kdy přiznala kde pracuje a jaké to tam je. Na kluky ale řeč nepřišla, i když za to možná i byla ráda. Bylo by možná těžké vysvětlovat rodičům, co jsou zač a kdo jsou. Tae se o to ani nezajímal, takže tak.

A než se nadála, musela se se všemi loučit. Nešlo to. Znova ji bylo těžko, když objímala bratra s mamkou. Jelikož otec musel do práce do Busanu, mohl ji tam odvézt, takže se s ním chtěla loučit až tam.

„Nedělej problémy a starej se o rodiče, pako," zamumlala do jeho ramene, než ho slabě poplácala po zádech a propustila jej z medvědího věznění.

Jak děsivé, že z jedné menší cestovní tašky, jich najednou měla o dvě více. Sice jídlem nikdy nepohrdla, zase se bála, že se to zkazí. Že by nakrmila i kluky? Kyungsoo by aspoň nemusel stále vařit a mohl si odpočinout.

„Hlav-" v řeči ji přerušil její vlastní mobil, který se rozhodl otravovat a tak ho se zamračením vylovila z kapsy. „Omlouvám se, ale tohle budu muset vzít," sice ze jména u příchozího hovoru byla krapet vedle, věnovala své rodině úsměv a šla to vyřídit více do soukromí. „Ahoj, Suho, promiň, ale zrovna není-"

„Omlouvám se, ale... Musím ti to říct, i když bych rád ti to řekl z očí do očí. On, no, těžko se mi to říká, ale manažer dneska k ránu zemřel. Dozvěděli jsme se to dneska při cvičení a nechtěl jsem ti to volat, když jsem věděl, že jsi s rodinou," jeho hlas zněl lítostivě a zároveň ustaraně. A ona? Dokázala jen mlčet a zírat před sebe. Netušila, jak se cítila. Bylo to moc brzy. „Pohřeb bude co nejdříve bude možné. Nikdo nemohl nic dělat, víš to," povzdychl si znaveně, snažíc se hovor udržet. Sám toho musel mít hodně. „Vím, že jsi s námi pár měsíců, a tohle pro tebe musí být moc, ale on s tím byl smířený. Kluci chtějí, abys nám slíbila, že-"

Jako nějaký stroj, pozbýjejíc svých emocí, mu skočila do řeči: „Já... Suho, tohle," odmlčela se, skousávajíc si spodní ret, „nechci to řešit po telefonu, musím."

„Na Ri, opovaž se mi to polož-" vypnula to.

Nechtěla to a cítila se vůči němu blbě, ale neměla k tomu všemu vhodná slova a ani on nevěděl, jak ji uklidnit. I když se tomu nedivila, sice s nimi pracovala skoro už tři měsíce, stále si v něčem byli cizí. A tohle...

Další nahozená maska. Další falešný úsměv a nové lži, aby nedělala starosti těm, na kterých jí záleželo. Ale zevnitř ji ten pocit pomalu drtil na malý kousky.  

Po sto milionech letech je tu další kapitola a já doufám, že se líbila. Mno, je to tu jinak. S manažerem je ámen, docela mě mrzí, že jsem ho tam nenechala déle, možná byste si ho pak i více oblíbili a bylo by to pak smutnější, ale teď už je na změnu pozdě a snad to nebude vadit. Ty smrti si tady v Hunt asi začnu počítat, myslím, že nebudou jediný. 

Pokusím se další kapitolu přidat co nejdříve, ale nic neslibuji. Je tu zkouškové a já mám dojem, že nic, krom ležení v sešitech, nedělám. Asi mi z toho brzo hrábne. 

Praise the Alkiera!