„Ahoj, tati," šťastně se usmívala, když si jí po prvotním šoku přitáhl do pevného objetí, kterými se v rodině nikdy nešetřilo. Jen jí se tenhle zvyk nějak rozhodl obejít a objímala se jen v krajních situacích. Nejspíše proto nějak nedokázala překousnout divokost kluků.

„Jíš vůbec? Vypadáš, že jsi pohubla," zamumlal nespokojeným hlasem otec, který nebyl nadšený z toho, jak jeho dcera vypadala.

„Samozřejmě, že jím!" zamručila nespokojeně, protože svou váhu chtěla řešit jako jednu z posledních věcí. „Jen jsem teď v dost aktivním kole. Možná mi to i prospívá," ano, i ona zaregistrovala, že její váha klesla. Ale nedivila se tomu, když furt někam běhala a někdy domů, když se tam tedy dohrabala, sotva jedla a rovnou ulehla ke spánku.

„Jen aby," odtáhl si jí od sebe na délku svých paží s tím známým otcovským úsměvem. „Rád tě po takové době vidím. I když jsi mohla dát vědět předem, navařil bych něco," nespokojeným pohledem přejel ze své dcery na svou manželku, která s nevinným pohledem stála u jídelního stolu a vykládala na něj nakoupené suroviny.

„Chtěla jsem vás překvapit," skočila do toho, čímž si vysloužila veškerou pozornost. „A myslím si, že se mi to povedlo,"

„Jo, to se ti opravdu podařilo," odfrkl si dotčený otec, který byl stále trošku uražen z toho, že se mu nic neřeklo. „Dáš si něco rychlého?" zeptal se, když kolem ní prošel a šel pomoci s odklízením nákupu.

Bylo hezké je vidět takhle po spolu. Někdy ji to nepřišlo ani normální, že po tolika letech se stále chovali tak zamilovaně, ale nejspíše to byl takový ten případ osudového člověka na celý život. I když podle některých už ten čas na vdávání a děti měla, nějak jí to nelákalo. Ne, že by děti jednou mít nechtěla, ale nějak se do těch vztahů hrnout nechtěla.

„Um, ne, děkuji, nic si nedám. Měla jsem něco málo ráno a z tý cesty mi nějak přešla chuť," vysvětlila svou nechuť, ale rychle tohle přešla i se zmateným pohledem, kterým zabloudila do chodby. „Je tu Tae?" docela se divila, že se na svého mladšího brášku zeptala až teď. Dokonce ani nevnímala to, o čem si rodiče povídali a jen doufala, že na nic neměla odpovídat.

„Tae?" zareagovala jako první matka, která se na ní otočila s nicneříkajícím výrazem. „Možná je nahoře, nejsem si jistá," něco se jí na tónu, kterým to řekla, nezdálo.

„Ještě tu není, leda bych si ho nevšiml procházet, to se občas stává," vmísil se do toho otec s naprostým klidem a douklidil věci, které tam měla.

„Stává?" mezi obočím se jí objevilo malé, ale přesto známé vé, jak se nad takovými reakcemi mračila. „Co se děje?"

„Víš, Tae, on..." odmlčel se, hledaje ten správný výraz pro pokračování, nebo jen netušil, co říci, „on se dost změnil po tvém odchodu. Nechci říct, že je to tvá vina, to vůbec, ale může za to hlavně puberta, že se odcizil. Je to s ním v posledních měsících dost složité," vysvětlil ve zkratce a ne, že by ji to nějak potěšilo.

„Co se s ním děje?" na její otázku nebylo odpovězeno, protože zrovna v tu chvíli se ozvaly vchodové dveře, které někdo hlasitě práskl.

„Jsem doma!" zabrblal zhrublejší hlas, který se tolik změnil, že ho v prvních sekundách nedokázala ani nikam zařadit. Byl tohle její malý bráška?

„Vítej, Tae Hyungu, dáš si něco k jídlu?" pozdravila jako první mamka, která se ho rovnou zeptala i na něco k snědku. Ach, že by za její rozměry nemusely jen geny?

„Ne, díky, hned padám ven," odpověděl jí rozladěným tónem, nad kterým se starší sestra nespokojeně zamračila.

„Och, opravdu? A kdy se rozhodneš vrátit?" pronesl ostřeji otec, mračíc se někam doprostřed stolu.

Tohohle všeho využila Na Ri, která se opatrně vyplížila z kuchyně, jemu přímo do zad. Zrovna tam stál, něco dělal se svým batohem a netrpělivě u toho mručel. A přesně tohohle využila, když k němu skočila, až s překvapeným vykřiknutím uskočil a zády narazil do zdi.

S jejím typickým úsměvem se na něj uculovala. Oči jí jiskřily dětskou nadšeností z vidění svého, už ne tak malého, brášky. A než stihla říct ještě něco, byla vtáhnuta do pevného objetí, ve kterém se sotva dotýkala země.

„Víš co jsi? Že tak dlouho o sobě nedáš vědět?" začal ji peskovat hned, co uvolnil sevření a postavil ji na zem. „Měl jsem o tebe strach," přiznal neočekávaně. Bylo zvláštní tohle slyšet od pubertálního výrostka. Konejšivě ho pohladila po zádech než se chodbou roznesl krátký smích.

„Taky jsi mi chyběl, opravdu. Dost jsi vyrostl. Nelíbí se mi to," našpulila z nelibosti téhle skutečnosti, kde byl ten malý špunt? Teď tu před ní stál někdo v úrovni Chanyeola a to bylo krapet děsivý. Další žirafu ve svém životě nepotřebovala. „Omlouvám se, že jsem o sobě nedala vědět, bylo to složité," povzdechla si smutně do jeho trička, kde měla zavrtanou hlavu.

„Jak dlouho tu budeš?" její věty přešel bez nějaké reakce, propouštěje ji ze svého sevření. Propichoval ji pohledem, která se nepříjemně zabodával do jejího podvědomí a zažehl tak špatný pocit z odpovědi, kterou měla.

„Máme a budeme toho mít teď v práci nad hlavu, takže máme volno jen na tenhle víkend," odpověděla mu smutným tónem.

Ovšem vynechala to, že volno dostali kvůli manažerovi v nemocnici, jehož stav se údajně zhoršil. Viděla v jeho tváři tu uraženost a nechuť její důvod přijmout.

„Zase ta práce," zasyčel a protivností v hlase nijak nešetřil. „Neukázala ses od doby, co jsi šla studovat do Seoulu. Na narozeniny nikoho z rodiny, svátky... nic. A teď si sem v klidu nakráčíš jakoby nic!" obvinění, kterým na ní zvýšeným hlasem udeřil, bylo pravdivé. Jenomže on si toho prostě spoustu neuvědomoval! A to jí právě dopalovalo.

„Tohle s tebou nehodlám řešit, protože tomu stále ještě nerozumíš!" ozvala se pro tentokrát ona, aby se stihla bránit. Choval se jako nějaký rozmazlený fracek a to doufala v klid. „Chápej, že tu práci potřebuju. Musím z něčeho žít a nemůžu za to, co se děje!" ani si neuvědomila, že se její hlas postupně zvyšoval. Takhle si příjezd domů rozhodně neplánovala. Mělo to proběhnout v klidu. „Tae-" stihla vyslovit jen jeho zkráceninu jména, ale neměla šanci celou větu doříct.

Bez ze slov se otočil, vyběhl schody nahoru a šlo slyšet jen hlasité třísknutí dveří od jeho pokoje. Unaveně zavřela oči s pořádným nadechnutím. Samozřejmě, že se za ním chtěla rozejít, ale nebyla tu v právu ona? Musí vydělávat a nemá možnost se jen tak sbalit a odejít.

„Takhle protivně se chová často," promluvila mamka, když se k ní vrátila do kuchyně.

„Zjevně se ani skoro v devatenácti nedostal z puberty," sykla dotčeně a usadila se ke stolu naproti ní. Pořád to tu poznávala. Doopravdy se tu věci nikterak nezměnily.

„Kluci dospívají pomaleji. Když si vzpomenu co dělal tvůj otec, divím se, že jsem se za něj provdala," pro ulehčení atmosféry se zasmála. Nebo to bylo jen kvůli vzpomínkám? Vlastně na tom nezáleželo, protože se uchechtla s ní a šla jí pomoci douklidit pár věcí.

„Moc mě mrzí, že jsem pak nikdy nepřijela, opravdu. Kdybych mohla..." větu nechala vyznít do ztracena. Dalo se z toho pochopit snad vše, co ji tížilo.

„Nic ti nevyčítám. Vím jaké to je a ty už jsi dospělá. Vím, že kdybys mohla, tak bys bys přijela," jemně ji pleskla přes ruku, až sebou Na Ri překvapeně cukla. „Zvládnu to tu. Běž za Taem nebo se tam nafoukne z té své uraženosti," pokývla hlavou ke schodům a zjevně jí nic jiného nezbývalo.

Jenomže... byla strašpytel a bála se mu čelit. Jenže nic jiného doopravdy dělat nemohla, že? Opatrně vyšla schody, jako nějaký zombie. Opatrně, pomalu, se srdcem někde v krku. Vždyť šlo jen o jejího mladšího bratra! Který sice nějak moc vyrostl, ale na tom nezáleželo.

A i tak se jí zdálo, že se ke dveřím dostala až moc rychle. Proto před nimi jen stála a hleděla? Dokonce si všimla několik starých škrábanců. Které udělali jako malí, když se jim do ruky dostalo něco ostrého. Zaklepala.

„Tae, promiň, nechtěla jsem na tebe tak vyjet, ale pochop, že je to pro mě důležitý," povzdychla si, mluvíc do dveří jako blázen. „Neříkám tím, že vy nejste, ale musím teď myslet hlavně na svou budoucnost. No tak, mluv se mnou. Nebuď uraženej..." opravdu? Byl to vůbec kluk? „Mám ti zazpívat jako Anna z Ledového království?"

Užuž se nadechovala, aby mu doopravdy zazpívala tu otravnou písničku z pohádky pro děti, ale v tu ránu se dveře zprudka otevřely a v nich stál její zhrozený bratr se skoro posmrtným výrazem.

„Ne, ty raději nezpívej," umlčel ji i slovně, „mám rád své uši, děkuju," dodal vzápětí, což Na Ri donutilo nafouknout své tvářičky jako nějaká ryba.

Jednoduše se tey protáhla kolem něj dovnitř, kde na ní dýchl dlouho nevětraný vzduch.

„To je puch," okomentovala to nahlas, ačkoliv věděla, že je to stejně zbytečné. Jemu tohle vždycky vyhovovalo. Pomalu se rozhlížela kolem sebe.

Jeho pokoj, oproti zbytku domu, prodělal hodně změn. Byla změněna barva zdí na tmavě modrou, nové plakáty na zdech, které nedokázala nikam zařadit, natož je pojmenovat. Dokonce zmizeli i hračky z poliček, na které býval tak pyšný. Někdo se tu opravdu snažil dospět. I když chováním to nevypadalo.

Pozornost přenesla k jeho stolu u okna, na kterém bylo opravdu spoustu věcí. Kde kdo by to nazval bordelem, ale on se v tom dokázal vyznat. Všemu stejně dominovali fotky v rámečků, kterých bylo na stole požehnaně.

„Probůh," vydechla nevěřícně, když spatřila jednu fotku, o které si myslela, že ji dávno spolkl čas. Přinejlepším.

Byla na ní ona jako dítě se čtyř letým Taehyungem, kterého měla posazeného na klíně a dávala mu najíst ze svého talíře. A že to byl jediný člověk, kterému kdy jíst ze svého dovolila. Neměla ani ponětí, že to někdo vyfotil.

„Od té doby se stalo tolik změn," vydechl zamyšleně, že by taky bloudil do vzpomínek?

„Tolik ne, pořád jsi stejně ošklivej," rýpla si do něj s pozvednutými koutky do úsměvu.

„Oj! Nedovoluj si v mým pokoji nebo tě sejmu! Jsem úžasný!" ohradil se vůči ní a ještě více se zamračil.

„Cože? Jsem starší a vůbec se mi neopovažuj vyhrožovat!" ukázala na něj výhružně prstem, mhouříc hranou naštvaností oči.

Ještě jednou se podívala směrem ke stolu na fotky. Opravdu jich tam měl spoustu. Většinou na nich byl s přáteli nebo s ní a rodinou. Chyběly jí ty časy.

„A jak jako úžasný? Viděl jsi se někdy na fotkách jako mimino?" povytáhla obočí, kdy mu znova věnovala plnou pozornost. „Chtěla jsem tě utopit, protože jsem nemohla uvěřit, že takhle ošklivá osoba může být miminko a ještě k tomu můj sourozenec!" takhle zhrozeného ho ještě nikdy neviděla a dokonale jí to pobavilo. Neodolala tedy smíchu, než se usadila v tureckém sedu na jeho posteli. „Moc dobře víš, že jste mi chyběli a trápilo mě, že jsem přijet nemohla, ale chci to napravit jasný?" podívala se na něj smutně.

„Jak to chceš napravit?" opřel se o stůl, propichujíc ji nepříjemným pohledem.

„Budu se snažit sem jezdit častěji a napadlo mě, že bych ti klidně platila cestu do Seoulu a domů. Můžeš u mě trávit víkendy a tak," nadhodila jako plán do začátku. „Ráda tě představím svým přátelům,"

„Ty snad nějaké máš?

Naštvaně po něm hodila polštář, ale rozesmála se s ním.

Byla doma. 

Další kapitola po sto padesáti letech! Jinak, začíná škola a pololetí, takže nevím jak to s vydáváním bude teď. Musím si totiž další kapitoly znova předepsat. :3

Praise the Alkiera!