Snažili se jak jen nejvíce mohli se nenápadně dostat z společnosti, kdy se tvářili i dělali jakoby nic. Naštěstí si stihli vzít i bundy ze šaten, aby venku nezmrzli. Ani jeden z nich nechtěl řešit prochladnutí, které by zrovna nadšením neuvítali.

Cesta na parkoviště proběhla až v trochu víc podezřelém tichu. Ať už mezi nimi nebo tím, že kluci je ještě nesháněli. Všimli si vůbec jejich zmizení nebo to Chanyho bylo normální? Nebo nikdo neměl čas řešit nervózní dvojici na útěku nebo je to jen nezajímalo.

„Ani nevím kde Suho parkoval," zamumlal nespokojeně, když hledali už několik minut velké auto, které nakonec našli. Zjevně příliš pozdě.

„Ehm, ehm, ehm," zaradování se změnilo ve vyděšení, když za sebou zaslechli hlasité odkašlání, kterým si někdo chtěl vysloužit jejich pozornost. Oba dva naráz ztuhli a s vykulenými oči se otáčeli za tím hlasem, ačkoliv tušili, kdo to mohl být.

Dobrá, nebyli si tak moc jisti, koho tam najdou, ale když jim pohled padl na naštvaného leadera a chichotající partu členů, rázem znervóznili ještě více.

„Co jste vy dva plánovali za blbost?" snažil se nekřičet, ale marně. Netušil, že se z Na Ri vyklube stejné dítě, jako ze zbytku skupiny.

„Já bych věděl o jedné věci, kde jsou zapotřebí dva," rýpl si do nich pobavený Kai, který stál se založenýma rukama na hrudi a náležitě si jejich situaci užíval. Skoro obdobně a ve stejný čas se na Kaie zamračil jak Suho tak Sehun, kdy se chlapec s platinovými vlasy raději stáhl.

„Si jako myslíš, že spolu na tajňačku chodí, či co?" zeptal se zmatený Sehun, když svého hyunga přestal zabíjet pohledem.

Na Ri si s Chanyeolem vyměnily nechápavé pohledy, které následně stočili zpět na kluky. „To ne!" vykřikli unisono ve spěchu z trapnosti, kterou pociťovali. Oba jako na zavolanou začali rudnout jako rajská jablíčka, což v Canyho stylu působilo vtipně a roztomile zároveň. Ona raději sklápěla hlavu, aby jí bylo co nejméně vidět do obličeje.

„Špatně jste si to vyložili," ozvala se Na Ri, překvapena z teorie, kterou vymysleli. Nechyběl jí ani doprovod v podobně Chanyho zběsilého přikyvování.

„Ach, proč jsme je vlastně stopovali až sem?" ozval se Lay nechápavě a teprve teď začal věnovat pozornost světu. Leader měl v tu chvíli pocit, že je ve zvláštní škole. Přinejlepším.

„Oba dva chtěli v průběhu své práce někam zdrhnout," vysvětlil mu situaci s tím, že z práce se prostě běžně neutíká. Ne bez oznámení.

„Tohle je má vina," sklopil zkroušeně pohled k zemi „,chtěl jsem ji zavézt do nemocnice, protože jsem se už nemohl dívat, jak se kvůli němu trápila." Přiznal provinile a kluci mírně vykulili oči, koukaje na ně jako na svatý obrázek.

„Aish, nemohl jsi nám to aspoň říct?" povzdychl si Suho a ustaraně se podíval na dívku, která chtěla zmizet pod zem. Bylo mu jedno, že ji dlouho neznal, prostě k nim už patřila. A oni si na takové vazby zakládali mnohem více než kdokoliv jiný.

„Pojedeme všichni, ale neznamená to, že se nezlobím," oznámil mručivě a sám se ujal řízení auta.

Byla ráda, že seděla na sedadle spolujezdce, protože si už nemusela dělat starosti s tím, zda jí někdo zabije nebo jinak uškodí. Ačkoliv dneska nikdo z nich neměl náladu na hašteření a tak se bez problémů usadili a vyčkávali na nastartování auta.

Bylo zajímavé sledovat lidi v nemocnici po tom, co tam vtrhla banda deseti lidí, která se jako tsunami natlačila k pultu se sestrou, která by jim mohla podat důležité informace, kde ležel manažer.

„Přejete si?" zeptala se jich nedůvěřivě, když se u ní semkli a všechny projela zkoumavým pohledem.

„Ano, můžete nám prozradit kde leží Soo Sang-chul?" jako první zareagoval Baekhyun, ignorujíc pohled, kterým si je dost okatě prohlížela. Jakoby sem snad doběhli přímo z ústavu, i když... Smko takový ústav byl.

„Lituji, ale informace týkající se pacientů, můžeme sdělovat jen rodinným příslušníkům," odmítavě zavrtěla hlavou, aby dala na svá slova jistý důraz. „Je mi to líto," dodala vzápětí, co si všimla těch protáhlých výrazů.

„Prosím, nebudeme tu dlouho. Jsme kolegové z práce a chceme... chceme," hlas i sebedůvěra ji zradil a ona se musela zhluboka nadechnout. Netušila kdo z kluků jí sevřel ruku ve své, ale oplatila mu to s vděčností a jistou naléhavostí. „Přišli jsme se rozloučit, prosím." Dokončila to s úlevou a její ruka osiřela.

Sestra se opatrně rozhlédla kolem sebe než se otočila k nim. „Nechám vám nanejvýš půl hodiny. Pokoj 102, hned ve druhém patře."

A i s tím se vrátila ke své práci, kdy jí úlevně poděkovali a zmizeli na cestě. Na Ri se tu vůbec nelíbilo. Všude bílo, oslňující led žárovky a smrad dezinfekce a soudě podle výrazů kluků, ani oni z tohohle místa neskákali do vzduchu. Dělalo se jí v takovém prostředí špatně a o pocitu nervozity ani nemluvila.

A konečně je našli. Bílé dveře jako okolí s číslem, které hledali. „Nemyslím si, že bychom tam měli vlítnout hned takhle najednou," pronesl Kyungsoo váhavě, když se po sobě všichni dívali.

„Pojď, Sehune," nakázal leader mile a vtáhl maknae dovnitř, aniž by někdo měl chuť či šanci protestovat.

Takhle se to prostřídalo u všech. Buď po dvou nebo po třech, až jako jediná zbyla jen ona. Nikdy se na ně nepodívala, když vyšli ze dveří, ale teď tomu neodolala. A netušila jestli se při pohledu na Laye s Chenem cítila lépe. Jenomže musela být silná, když to zvládli kluci, zvládne to i ona, ne? Přeci jen to ona bude organizovat jejich život.

Exo je silná skupina a tak musela být stejná. Svěřil jí jeho místo s důvěrou, že vybral vhodného člověka, který jen tak něco nevzdá, nerozhodí a bude se snažit.

A tomu musela dostát.  

Další díl je zde! A za chvíli se znova šoupneme dál. :3 Páni, v poslední době své připomínky dost omezuji...

Praise the Alkiera!