Milovala rána. Byla takovým tím typickým ranním ptáčetem, které mohlo spát pár hodin, vstát a být akční po celý den. A i tak se jí dnes z vyhřáté postele nechtělo a namísto toho jen mžourala do bílého stropu. Ten byl místy nepěkně popraskán a ona nad tím v duchu zaúpěla, jelikož si toho ani nikdy nevšimla. Nebo to jen ignorovala? Určitě za to mohla ta rodina s malými hyperaktivními dětmi. Ještě, aby jí padl strop na hlavu, to by si tak přála.

„Musíš vstát," popohnala se k nějaké činnosti a pohledem zalétla k digitálním hodinám na nočním stolku, které oznamovaly něco málo po půl šesté a do práce se měla dostavit na devátou.

Spáči by jí asi označili za blázna, ale vstávat brzo byl její zvyk. Přispala si jedině o víkendech nebo když byla fyzicky už na kraji svých sil. S pomalostí lenochoda se vyhrabala na nohy, kterými se váhavě dotkla podlahy. Automaticky sebou cukla, když se její bosá chodidla dotkla studené země, nafukujíc lehce své tvářičky. Ale efekt na probuzení to mělo. Přehodila přes sebe, při cestě do kuchyně, příjemně chlupatý župan, který vykouzlil na její tváři spokojený poloúsměv. Ale ani ten na ní nevydržel dlouho a nahradil jej výraz urputného přemýšlení.

Dát si něco rychlého nebo by si měla uvařit? Myšlenka, která jí neopouštěla po celou dobu koukání do lednice a ani po tom, co se natahovala pro jogurt s lesními plody. S ním i lžičkou se usadila u menšího dřevěného stolu a pustila se do střídmého hodování.

Sama o sobě kuchyň nebyla nijak velká ani nóbl. Ale pro ni byla zcela dostačující a hlavně její – navíc vařila jen pro sebe a tak nepotřebovala velkou kuchyň přes celou místnost. S malým zájmem k sobě přisunula nedočtené noviny ze včerejšího dne, mhouříc oči na černá písmenka. A taky věděla proč je včera nedočetla.

„To jsou zase blbosti." Okomentovala titulek, hlásající nějaký skandál, který nafukovali do monstrózní velikosti, i když šlo o frašku.

Podle ní se ti novináři museli opravdu nudit. Nebo to byla pravda a nudili se jen hvězdy? S tichým odfrknutím to otočila na politiku, která jí zajímala mnohem více. Zdálo se jí, že tam bylo tolik důležitých problémů, ale nikdo je neřešil. Všichni před takovými věcmi přivíraly oči a dělali ze sebe slepce. Ne, že by to před něčím nedělala i ona, ale tady byla řeč o jejich osudu, zatraceně!

„Neměla bych tolik řešit něco, co změnit nejde." Zabrumlala pro sebe, noviny odtáhla ze svého dosahu a šla vyhodit bordel po jídle.

Už si i uvědomovala proč chtěla zůstat zabalená v peřinách a hrát mrtvolu. Měla se dneska ukázat v nové práci na pozici asistentky, jelikož z té staré jí vyšachoval jeden frajírek a tak musela hledat jinou. A našla. Samotnou jí to málem srazilo k zemi, když si četla příchozí email, že se na podrobnostech domluví osobně a ona byla několik minut duchem mimo. Asistentku by nedělala poprvé, ale nejednalo se o takovou vlivnou společnost. Ale jak se to říkalo? Vrácení se ke kořenům? Nepomohla tomu ani ta obrovská nervozita a strach, jako nějaký pes, jdoucí na kastraci. Věděla, že až tam bude, tak se strach změní ve vzrušení, ale do té doby jen o všem mohla pochybovat a žaludek se jí scvrkával do velikosti hrozinky.

„Měla jsi životopis poslat jinam, říkala jsem to," promluvila sama k sobě, což byl její neoblíbený zlozvyk. Horší bylo, když si začala povídat někde venku, lidé na ní pak podivně koukali. „Skoro sedm, hm," přečetla si čas na hodinách a rozhodla se zajít do koupelny provést celkovou ranní hygienu, aby taky nějak vypadala.

Líčení zvolila jen decentní, které se hodilo k šedému kostýmku. Zlatá neutrální cesta, kdy by na takový den nezvolila nic jiného. Měla sice ještě nějaký čas, ale nechtěla riskovat, že metro bude mít nějaké problémy. Plus ještě cesta pěšky, no, rozhodla se tedy vyjít hned. Kdyby tam přeci jen přišla moc brzo, mohla si zajít na kávu, i když teď ten kofein tak moc akutně nepotřebovala.

Byla opravdu ráda, že netrpěla fóbií z lidí, protože jinak netušila, jak by přežila ranní přeplněný metro. Sice ničím takovým netrpěla, i tak jí nebylo po chuti to časté strkání, šlapání, mačkání a všelijaké další narážení. Ne, rozhodně nebyla spokojená a když konečně vystupovala, málem z metra vyběhla jako utržená ze řetězu.

Při cestě do práce si stačila všímat výrazů ostatních lidí, které míjela. Ne, že by měla úchylku ve sledování lidí, ale nějakým způsobem jí to fascinovalo. V drtivé většině si totiž každý držel velmi kamenný pohled, nestarajíc se o okolí kolem sebe. Bylo až děsivé, kolik lidí jí připomínalo roboty bez emocí, nad čímž se otřásla z vystavené nepříjemnosti a raději přidala do kroku.

A pak ji spatřila. Obrovskou, majestátní budovu, která byla z větší části prosklená, ale sklo bylo ztmaveno. Tyčila se tu mezi dalšími budovy a dávala všem najevo, že v tomhle okruhu tu jsou hlavním zájmem. Jestli si tedy myslela, že do téhle doby byla nervózní, tak teď si připadala jako ubohý klubko nervů na dvou nožičkách.

Na prázdno polkla, dodávajíc si tak prostým činem aspoň tu trochu odvahy, co nyní potřebovala a konečně své nohy donutila k pohybu a dostat se tak dovnitř, kde to připomínalo mraveniště. Lidé běhali sem a tam, nevšímajíc si svého okolí, natož malé brunetky, která zcela ztracená postávala uprostřed a koukala kolem sebe. Nejraději by se propadla do země. Nebo na konec tohohle velkého světa.

Užuž si to chtěla nakráčet k pultu, kde se možná i mohla dozvědět nějaké navigující informace, ale cestu jí zaterasila vysoká bruneta, která jí propichovala pohledem skrz na skrz.

„Můžu nějak pomoci?" otázala se stylem, kdy člověku bylo jasné, že jste tu jen na obtíž a měli byste urychleně vypadnout. Vlasy vyčesané do drdolu, nepříjemný pohled a stojíc si před ní jako královna vesmíru. Trošku jí připomínala ty známé královny školy. Ale jestli k někomu cítila averzi už od prvního pohledu, tak tahle dáma je všechny hravě strčila do kapsy.

„Ano, měla jsem se dnes dostavit kvůli práci." Odpověděla se snahou znít i vypadat klidně.

„A jméno?" zabručela v otázce s otráveným hlasem. Chybělo ještě žvýkání žvýkačky, protáčení očí a připomínala by typickou namyšlenou nánu ze školy. Tomu se říkal přístup k cizím lidem.

„Lee Na Ri," znovu odpověděla ve zkratce a svým postojem dávala najevo, že její chování je neadekvátní a zcela neprofesionální.

„To jste vy? Ách, pojďte za mnou," řekla s nevolí v hlase, nad čímž si menší brunetka tiše povzdychla, ale přesto jí musela následovat. „Pan Soo vás očekává." Broukla, ačkoliv se moc nezajímala. Jestli tu budou takoví všichni, balí si své pomyslné kufry a odchází.

Nejhorší zjištění bylo, že by odejít nemohla, protože po několika odboček se dokázala ztratit a neměla přehled, kde se zrovna nacházeli. Věděla jen, že jeli výtahem nahoru, pak doprava a výpadek.

Cílem se staly dřevěné dvoukřídlové dveře, před kterým zastavili a čekali. Na Ri to využila k rozhlížení se okolo, ale chodilo tudy jen minimum lidí a interiér byl stejný po celé délce chodby. Překvapení ale stejně ztěžka zamaskovala, když se za dveřmi ozvala nějaká veselá a velmi živá debata. Hlasy šlo celkem čistě slyšet, ale snažila se raději moc nevnímat kvůli slušnosti. Věděla jen to, že vevnitř nebyla žádná jiná žena. Úkosem se podívala na holku, která dělala, jakoby tu byla sama a neobtěžovala se nic říci.

Děkuji, že jsi tak ochotná, zabručela v duchu, ale její dotčenost se změnila ve vyděšení, když sebou tak nuceně škubla, jak se dveře znenadání otevřely a z nich vyšla parta nějakých kluků, kteří živě debatovali. Ze slušnosti se jim ukláněla, kdy několik z nich jí úklon opětovali, ale ostatní si jich nevšímali.

„Dále," ozvalo se zevnitř a Na Ri tak učinila. Ani netušila, co jí to popadlo, ale dámičce stihla zavřít dveře před nosem. Zcela omylem, samozřejmě.

Konečně zvedla svůj pohled těch tmavých očí na muže v obleku, který si jí zvědavě prohlížel. „Dobrý den," poklonila se mu hluboce než se narovnala a zase se střetla s jeho očima. Bylo to krapet nepříjemné v takové chvíli. „Přišla jsem sem kvůli práci asistentky..." ztichla, když pozvedl ruku a ona zmateně rozmrkávala své ztuhnutí.

„Vy ještě nevíte, proč jsem si vás zavolal, Lee Na Ri?" zeptal se bez náznaku povýšení. Oči mu nadšeně jiskřily a nějakým záhadným způsobem jí připomínal jejího dědu.

A cože to? Co, sakra, tohle bylo za otázku? Byli všichni v SM Entertainment tak divní? 

Uhm, říkala jsem sice, že budu vydávat až od 1. prosince, ale nemohla jsem si odolat přidat další kapitol, jakožto malou ochutnávku - navíc ten začátek bude takový... Ach, začnu jinak. Mám problém. Vlastně to není ani takový problém, ale spíše něco se stalo a já před pár dny začala zcela zpochybňovat vše, co jsem si do téhle doby sepsala. Ty věci a tak, dostala jsem spíše strach, že lidé mě tu za to sejmou, že se tohle a tamto stát nemůže a takové věci a já se stáhla jako hlemýžď do ulity, když ho píchnete do oka. Jenomže pak mi Gip řekla, ať na to kašlu a píšu co chci a... něco na tom je. Ne každému se zavděčím a přeci jen stále si píšu pro sebe, takže THIMM se měnit nebude a já budu doufat, že těch několik kapitol, než se to vrhne do zaběhnutých kolejí, přežijete. 

Jinak, opravdu budu vydávat až za ty dva dny, tohle berme jen jako, mm, zpestření dlouhých dní? Něco jako teaser? Hehe. Jinak, jestli nebudu líná, možná se k příběhu objeví i trailer, ale nevsázela bych na to. Opět se vegas se mnou nekamarádí a dělá si co chce, mrcha. 

Ale... snad se bude líbit a přetrpíte i tu dlouhou chvíli než se objeví ty krásné a mnou oblíbené fantasy prvky. :3

Praise the Alkiera!