Vystoupila jsem ze svého auta a poté ho za sebou zamknula. Zvedla jsem svůj pohled na dům přede mnou a chvíli se na něj dívala, myšlenkami někde jinde. Pak jsem si dodala odvahu a vystoupala těch pár schodů, které vedly přímo k tmavě hnědým dřevěným dveřím. Svůj pohled jsem otočila na pravou stranu, kde se vyjímal zvonek, na který jsem přitiskla svůj prst a zazvonila. Chvíli se domem ozývalo ticho, až jsem chtěla znova zazvonit, ale zastavily mě tiché kroky, které směřovaly ke dveřím, u kterých jsem stála. Dveře se otevřely a v nich se objevila drobná postava ženy, s příjemným úsměvem na rtech.

„Dobrý den, přejete si?" zeptala se.

„Dobrý, přišla jsem na váš inzerát," nervózně jsem ji oplatila úsměv.

„Oh, pojďte dál," otevřela dveře dokořán, abych mohla vstoupit. Překročila jsem práh domu a rozhlédla se. Interiér byl vcelku moderní, ale i útulný zároveň. Sezula jsem si boty a následovala ženu, která mě vedla celou chodbou až na konec, kde jsme vstoupily do obývacího pokoje.

„Liame, je tu další slečna na ten inzerát," promluvila do místnosti, ve které nikdo nebyl. Další, to slovo mě ještě více znejistilo.

Z místnosti vedle, což byla nejspíše kuchyně, jelikož neměla dveře, nýbrž velký průchod, kterým jsem kousek místnosti viděla, vyšel mě už od vidění známý muž.

„Pane Payne," pozdravila jsem zaskočeně, zatímco on mi oplatil stejný styl pohledu.

„Stanley, že?" zeptal se po chvíli a usmál se. Přikývla jsem.

„Byla u mě na vyšetření," objasnil své ženě a přešel k pohovce. „Posaďte se," pokynul mi a ukázal na místo naproti něj.

„Dojdu pro občerstvení," oznámila paní Payne a odešla do kuchyně, zatímco já se posadila.

„Zatím všechno v pořádku?" zeptal se, narážejíc na mé těhotenství. S úsměvem jsem přikývla.

„Ano. Spolu s Niallem, totiž, mým přítelem, se strašně těšíme. Všechno okolo těhotenství je krásné - to, že ve mě roste nový život - ale nejraději už bych to přeskočila a držela své dítě v náručí," zasnila jsem se a on s hřejivým úsměvem přikývl.

„A... ten váš přítel - pokud se můžu zeptat - co s ním bylo? On je nějak...," odmlčel se a já trpělivě vyčkávala, co z něho vypadne. „... postížený?" zeptal se jemně a já hned začala vrtět hlavou.

„To ne, ne! Jenom... dalo by se říct, že byl hodně mimo civilizaci," poposedla jsem si. Nevěděla jsem, jak mu to vysvětlit, tak jsem se jen nervózně usmála a doufala, že už tohle téma nebudeme rozebírat. A mé přání se mi vyplnilo, když do místonsti vešla paní Payne a na stolík mezi námi položila sušenky, brownies a tři hrnky horkého zeleného čaje.

„Doufám, že nevadí, že jsem vám udělala čaj, ale nemáme kafe," podívala se na mě omluvně.

„To nevadí a... nemohli by jsme si tykat?" zeptala jsem se s otazníkem v očích a oba si je prohlédla.

„Jasně, Liam," usmál se muž naproti mě a podal mi ruku. Víc formální to být nemůže?

„Betty," uchopila jsem jeho ruku a potřásla si s ní.

„Camilla," usmála se na mě žena a posadila se.

„Takže...," odmlčel se Liam a poposedl si, aby si mohl položit svůj kotník pravé nohy na koleno té levé. „V první řadě - proč by jsi chtěla hlídat děti?" zeptal se.

„Tak, samozřejmě jsem teď v menších problémech a musím začít od začátku a tohle beru jako prozatímní přínos peněz, které s přítelem potřebujeme. Oba dva se opravdu snažíme. Na druhé straně mě tahle práce zaujala z toho důvodu, že jsem vždycky měla ráda děti a navíc bych si na ně chtěla začít zvykat, protože sama čekám svoje," na konci jsem se pro sebe usmála a symbolicky si dala ruku na místo, kde roste nový život.

„Dobrá. Jak jsi na tom ohledně času?" zeptala brunetka.

„Jak jsem říkala. Začínám od začátku, takže mám čas celý den," vzala jsem do rukou příjemně teplý hrnek a napila se z něj.

„To po tobě samozřejmě nebudeme chtít, většinou spíše odpoledne od jedné do sedmi. Já jsem totiž v nemocnici celý den a Cam chodí odpoledne do své práce."

„Takže mě berete?" vyhrkla jsem, jelikož z jeho vypravování to tak vypadalo. Podíval se na svou ženu, která kladně přikývla.

„Jo, bereme," stočil na mě zpátky příjemný pohled. Svoji radost jsem dusila v sobě a radši jsem se znova napila čaje.

°°°

Radostně jsem rychle vybíhala schody. Nemohla jsem se dočkat, až Niallovi řeknu, že mám práci. Co na to asi řekne? Bude šťastný jako já? Nevím, ale to, co vím je, že hned jakmile otevřu dveře, vrhnu se mu kolem krku.

S potutelným úsměvem jsem se zastavila před našimi dveřmi a začala hledat své klíče v kabelce. Když jsem však chtěla dát klíč do klíčové dírky, uslyšela jsem, jak zpoza dveří vychází hlasy. Nechápavě jsem se zamračila. Že by si Niall někoho pozval?

Přiložila jsem ucho ke dveřím a potichu se zaposlouchala.

„Jo," ozval se neznámý hlas. Snažila jsem se ho identifikovat, ale nemohla jsem ho k nikomu zařadit.

„Na to ti seru," odfrkl Niall a pak jsem uslyšela kroky, které byly tlumené dveřmi.

„A proč? Huh, zdá se mi, že jsi změknul."

„A co má být? Ty ses taky změnil. Býval jsi víc k vydržení, ale teď mě vytočí jen jeden pohled na tebe!" křikl Niall, až jsem sebou cukla.

„Možná. A nebo je to tím, že jsi se změnil i se svým pohledem na mě...," odmlčel se neznámý a mě už to začalo docházet. Kdo by asi tak mohl znát Nialla delší dobu a přitom žít? Oh, Betty, z tebe bude detektiv.

Přemohla jsem se a odemkla si dveře, vstupujíc dovnitř. V tu chvíli se samozřejmě rozhostilo ticho a v pokoji jsem si všmla jen Nialla sedícího na posteli s napjatým výrazem ve tváři.

„Děje se něco?" zeptala jsem se ho podezíravě a zavřela za sebou dveře. Vešla jsem dál do pokoje a položila si svou kabelku na stůl.

„Ne," zavrtěl hlavou a trochu se uvolnil. S úsměvem jsem přikývla a pak si k němu přisedla, snažíc se zapomenout, co se teď stalo.

„Hádej co?" zeptala jsem se nadšeně, ale aniž by něco stihl říct, pokračovala jsem. „Vzali mě!" křikla jsem nadšeně a hodila se mu kolem krku, jak jsem si to předem naplánovala. Objímal mě a nadšeně říkal různé věci, ale i přesto mi to zůstávalo na mysli. Myslela jsem, že už je to za námi. Že s ním Niall ukončil kontakt.

Bohužel to vypadá, že se nám Niallův otec vrací zpátky do života.

hiii :) tak to vypadá, že je tu další díl! :D já vím, je to dlouho, ale... může být lenivost hlavním bodem mé omluvy? :D vážně jsem teď zlenivěla, nic se mi nechce... :( ale budu se snažit psát rychleji, vážně! :) už jen kvůli toho, jaká úžasná čísla jsou vidět u mého příběhu - a to jenom díky vám! ^^ opravdu moc děkuju! ♥

kami xx