*O pár dní později*

2 měsíce. Přesně tak dlouho už tu jsem s Niallem zavřená. Za tak krátkou dobu se mi dokázal změnit život kompletně od základů. K lepšímu. Nikdy předtím jsem nebyla tak šťastná, jako teď. Ležím tady po boku Nialla, usmívajíc se na jeho spící tvář. Je tak dokonalý. Kdo by si pomyslel, že se někdo jako on, zamiluje do někoho, jako jsem já?

Jeho řasy se lehce zatřepotaly před tím, než se jeho oči trochu pootevřely. Jeho hlava se stočila mým směrem a když si všiml, že už jsem vzhůru, usmál se na mě.

"Dobré ráno," oplatila jsem mu široký úsměv a podepřela si hlavu svou rukou, abych na něj lépe viděla. Spokojeně zamručel a protáhl se. Hned po té se ke mě přivinul a natáhl se k mým rtům, které lehce políbil.

"Dobré," zachraptěl ještě ranním hlasem do mých rtů a svou hlavu si položil na mou hruď, přičemž jednu svou ruku obtočil kolem mého pasu a přitáhl si mě blíže k sobě.

"Myslím, že na dnešním programu vidím rozvalování se v posteli," zasmála jsem se. Niall prudce zakýval hlavou a já se musela jeho jasnému názoru zasmát. Chvíli jsme tam v klidu leželi, až jsem si nebyla jistá, jestli Niall znovu neusnul.

"Nialle?" zeptala jsem se pro jistotu a když jsem uslušela jeho tiché "hmm," usmála jsem se. "Slez ze mě," uchechtla jsem se, načež on to beze slova splnil. Asi je moc rozespalý na to, aby protestoval.

Pomalu jsem se posadila a zvedla své ruce nad hlavu, za účelem si je protáhnout. Pak jsem se trochu rozkoukala po místnosti a opatrně se postavila. Nikdo přece nechce, abych se hned po ránu rozplácla na zemi.

Ještě jednou jsem se protáhla, obula si boty a pak zamířila ke dveřím.

"Kam jdeš?" zamumlal za mnou Niall.

"Nasnídat se," oznámila jsem mu, aniž bych se na něj otočila a pomalu začala scházet točité schodiště. Kdyby alespoň uměli andělé běhat stejně rychle jako upíři, už bych tam byla. To není fér.

Když jsem konečně došla do kuchyně, hladově jsem otevřela dveře od skříňky a mlsně se rozhlédla po všem tom jídle. Měla bych se krotit.

Vytáhla jsem si sáček s donuty, který tu byl nový. Nejspíš nás zase navštívila Niallova matka.

Sáček jsem položila na stůl a přesunula se ke kuchyňské lince, kde jsem si vytáhla skleničku a nalila si do ní vodu. Zrovna, když jsem si chtěla dát sklenici k ústům, ucítila jsem na svých bocích velké dlaně. Vyjekla jsem a sklenice v ruce mi šokem vypadla z ruky. Její střepy se roztříštily po půlce kuchyně a já se zamračeně podívala na Nialla za mnou.

"Promiň," podíval se na mě nevinně. Protočila jsem oči a lehce se zasmála. Dřepla jsem si a začala sbírat střepy ze země, přičemž Niall se ke mě přidal.

"Bacha, ať se-"

"Au," sykla jsem dřív, než to Niall stihl doříct. Pobaveně se na mě podíval, když jsem k němu zvedla hlavu. Postavila jsem se a střepy v ruce jsem položila na povrch kuchyňské linky. Podívala jsem se na malou ranku na mé dlani, z které vytíkal tenký pramínek krve. Niall se taky postavil a se střepy v jeho ruce udělal to samé, co já. Podíval se na mou ruku a zarazil se. Zvědavě jsem se na něj podívala, ale on jen zatřepal hlavou a usmál se na mě.

"Pojď sem," chytil mě za zápěstí a odvedl ke 'dřezu'. Nebo spíš k něčemu, co tu sloužilo jako dřez.

Umyl mi mou ruku, chvíli na ranku nechal téct vodu a pak se ujistil, že už mi krev neteče. Pak pustil mou ruku a usmál se. Oplatila jsem mu úsměv a otočila se ke stolu, kde ležely mé donuty v sáčku. Shrábla jsem sáček a vytáhla si jeden donut, do kterého jsem se s chutí zakousla. Niall se na mě zamyšleně díval a pak se koukl za sebe. Znova se na mě podíval, tentokrát s úsměvem.

"Pojď se mnou," natáhl ke mě ruku a já se na něj nechápavě podívala. Pomalu jsem k němu přešla a chytila ho za nataženou ruku, přičemž v té druhé jsem křečovitě svírala sáček. Co si na mě zas vymyslel?

Spolu jsme vyšli z kuchyně a pak mě Niall začal tahat směrem k mému pokoji, ale místo toho, aby zabočil a zamířil tam, zastavil se u dveří od pokoje, ve kterém jsem ještě nikdy nebyla. Stále nechápavě jsem se podívala na Nialla a ukousla si z donutu.

"Ještě jsi tam nikdy nebyla, hmm?" podíval se na mě s otázkou v očích, i když vlastně odpověď věděl. Záporně jsem zavrtěla hlavou. "A chtěla bys' vidět, co tam je?" položil mi další otázku, načež ani nemusel dlouho čekat na odpověď. Rozhodně jsem to chtěla vědět. Niall zašmátral ve své kapse a vytáhl svazek klíčů, přičemž to doprovodil slovy: "Sice to není nic moc zajímavého, ale..."

"Počkat," skočila jsem mu do řeči a on na mě obrátil svůj pohled. "... ty jsi měl u sebe celou dobu klíče?" zeptala jsem se nevěřícně. Přikývl. Tak já si tu kolikrát lámala hlavu nad tím, co je za těmihle dveřmi, a to stačilo Niallovi jen 'ukrást' klíče, o kterých jsem mimochodem nevěděla? Skvělý, jo.

Mezitím, co jsem si vyčítala svoji blbost, že mě ani nenapadlo, že má Niall nějaké klíče, zastrčil jeden z mála klíčů do klíčové dírky a pootočil s ním. V tu chvíli jsem zpozorněla. Rychle jsem jsem se natáhla pro kliku, ale Niall byl rychlejší a chytil mi ji za zápěstí.

"Nebuď tak zvědavá," zachechtal se, pustil mou ruku a sám se po klice natáhl. Uchopil ji do dlaně a pomalu začal otevírat dveře, které začaly vrzat a vydávat další takové zvuky. Podívala jsem se na Nialla pro svolení, a když přikývl, pomalu (nebo jsem se o to aspoň snažila, ale vzhledem k mé zvědavosti to bylo všechno, jen ne pomalé tempo) jsem vešla do místnosti a začala si ji prohlížet. Byla to stejně velká místnost jako je naproti Niallového pokoje. Bylo tu jedno okno, přesně naproti nám, jinak pokoj nic neosvětlovalo. Na pravo, těsně u stěny, stála mohutná almara a po mé levé ruce byly varhany.

"Varhany?" zeptala jsem se váhavě. Ano, v kostele bývají varhany, ale tady byly jen tak uzavřeny v jedné místnosti, bez možnosti, aby lidé dole na lavicích slyšeli, že tu někdo hraje.

"Ano...," odmlčel se Niall a přešel k nim. "Víš, tady ve stěně byl takový, nevím jak jinak to říct, hranatý otvor, který vedl skoro přes celou stěnu. Ještě tu jde vidět, jak je to zazděné," ukázal na zeď, kde bylo vážně poznat, že to má trochu jinou barvu. Přikývla jsem a přešla blíže k němu.

"A proč se to vlastně zazdilo?" povytáhla jsem zvědavě obočí.

"Zemřel tady jeden muž. Nebylo to nic vážného, něco jako infarkt, ale v té době byli lidé, dokonce i já, prostě pověrčivý," pokrčil rameny a prstem přešel přes jednu černou klávesu, na které se usadil prach, který nikdo už vážně dlouhou dobu neutíral. Tohle je vlastně první místnost v tomhle kostele, ve které vážně vidím, že ji nikdo neudržuje čistou.

"Umíš na ně něco zahrát?" zeptala jsem se po kratší době, kdy jsme se oba poddali myšlenkám.

"No," zakašlal falešně s důležitým výrazem. Narovnal se, majestátně si sedl k varhanám, natáhl před sebe jednu ruku a začal hrát něco na způsob halí belí. Pobaveně jsem se na něj dívala dokud nedohrál a nepodíval se na mě. Hned jsem změnila svůj výraz na vážný.

"No," mlaskla jsem. "... úplný virtuóz," pronesla jsem a snažila se zůstat vážná, ale po chvilce jsem to nevydržela a vyprskla smíchy. On se s úšklebkem na rtech postavil, přešel ke mě a objal mě.

"A ty snad umíš zahrát něco lepšího?" řekl s přetrvávajícím úšklebkem v jeho tváři. Zašmátrala jsem v paměti, jestli něco umím, a pak si vzpoměla na střední školu. Noty jsem uměla samozřejmě od základní školy a když jsem jednou na střední byla sama v jedné třídě, když byl čas na oběd (nebyla jsem nějak moc oblíbená), sedla jsem si ke klavíru (shodou náhod to byla hudebna) a začala si hrát noty, které tam byly letmo položené. Od té doby jsem tam o přestávkách na oběd začala chodit častěji, takže se dá říct, že se mi to zafixovalo do paměti. Jen si vzpomenout...

Přešla jsem k varhanům a posadila se k nim. Váhavě jsem zvedla pravou ruku a začala hledat tón, od kterého melodie začínala. Pak už to bylo lehké. Melodii si pamatuju a akordy v levé ruce se odvozují od tóniny melodie v pravé ruce.

Začala jsem hrát a pečlivě si hlídala své ruce, přičemž jsem si promýšela každý tón jednostránkové skladby. Když jsem dohrála, otočila jsem se na Nialla a vyplázla na něj jazyk.

"Ano, umím něco lepšího," uchechtla jsem se a chytita se židličky pode mnou.

"Jak se to jmenuje?" zeptal se zvědavě a spojil si ruce za zády. Postavila jsem se a pomalu k němu zamířila.

"Scarborough fair," odpověděla jsem, zastavila jsem před ním a své ruce jsem položila na jeho ramena, přičemž jsem si je spojila za jeho krkem. Jeho velké ruce se ocitly na mých bocích a přitáhl si mě blíž k tělu. Podívala jsem se na jeho rty a hned poté se mu na ně přitiskla. Jazykem mi přejel po dolním rtu a hned, jak jsem rty jen trochu pootevřela, mi do nich vklouzl. Všechny ty pocity, které cítím, když se jeho rty byť jen na sekundu setkají s těmi mými, jsou, jakoby to byl náš první pilibek. Uvnitř mě poletují šimrající motýlci a já jsem tak šťastná, že se vždy musím usmát.

Za krk jsem si ho přitáhla co nejblíže to šlo a ještě hlouběji jsem se ponořila do našeho polibku. Užívala jsem si každý jeho dotek.

Najednou se kostelem ozvala rána, která se poté ještě párkrát zopakovala v ozvěně. Šokovaně jsme se od sebe s Niallem odtáhli a podívali se směrem ke dveřím. Niall mě chytil silně za jednu ruku a podíval se na mě pohledem zůstaň-tady-jdu-to-obhlídnout. Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou a stiskla jeho ruku, čímž jsem mu chtěla naznačit, že tam s ním rozhodně půjdu. Protočil oči a trochu pobaveně si popod nosem zamumlal něco ve smyslu "co jsem čekal".

Oba dva jsme ruku v ruce vyšli ze dveří a sešli schody. Rozhlédli jsme se kolem sebe. Ničeho zvláštního jsem si nevšimla, ale Niall zřejmě jo, protože na mě otočil šokovaný pohled.

"To snad...," nechal vyznět do prázdna a pustil mou ruku. Nechápavě jsem se na něj dívala, když mířil ke dveřím od kostela. Chytil kliku a s lehkostí je otevřel. Rozšířily se mi zorničky. Zdá se mi to?

Přešla jsem k Niallovi a oba neschopní slova jsme se na sebe podívali. Niall mě chytil za ruku, jakoby se ujišťoval, že mu neuteču. Natáhl před sebe ruku, zkoušejíc, jestli tam není stejný štít, jako v oknech, ale... nic se nestalo. Společně jsme tedy vyšli ven a rozhlédli se. Slabý vánek mi pročechral vlasy a já se nadechla čistého vzduchu. Nevěřícně jsem si prohlédla zeleň pod našimi nohami a všude kolem nás, přičemž můj pohled padl i na mé kolo, které bylo opřené o ten samý strom už dva měsíce.

Obrátila jsem svůj pohled na Nialla, který se na mě nevěřícně díval. Jeho rty v tu chvíli naznačily dvě jasná slova.

Jsme venku.

jak jste si jistě všimli... jsou venku! :D yaaaay! takže, tady je pro vás i jedna poznámka, za kterou možná budete rádi... PŘÍBĚH NEKONČÍ :)) mám to promyšlený i dál, jenom prostě už bude jen v jiném prostředí, než je kostel... a taky vám snad nebude vadit, že to bude pokračovat tady a že neudělám nějakou další story, která by sloužila jako pokračování THC... prostě to chcu mít všechno takhle v jednom :))

dále... MOC MOC MOC SE OMLOUVÁM, že jsem tak dlouho nepřidala :( odůvodním vám to asi takhle - škola a problémy v osobním životě. nechci se tu o tom moc rozepisovat, prostě... jen je mi líto, že kvůli mým problémům to odnášíte i vy :((

ale k dílu... doufám, že jste rádi, že jsou venku a neodradí vás to! :)) tenhle díl jsem plánovala už asi tak plus mínus od 20. dílu, ale... no, představovala jsem si to lepší :D no, co už...

tak, to je asi vše :)) Kami xx