Prudce jsem otevřela oči a posadila se, přičemž jsem si otřela spocené čelo. Zdálo se mi to?

Prohrábla jsem si vlasy a očima zabloudila do pokoje. Zaschlé, tmavě červené skvrny na zemi mluvily jasně. S povzdechem jsem sklonila hlavu, avšak když jsem to udělala, všimla jsem si skvrny na mém tričku. Sice je červené, ale přece jenom má jiný odstín než... krev.

Zvedla jsem hlavu a zadívala se ven z okna. Neměla jsem chuť dělat cokoliv. Nejradši bych vyskočila z okna. Tím by se vše vyřešilo...

Páni. Nikdy bych nevěřila, že budu takhle přemýšlet. Sice jsem neměla zrovna úžasný život, ale až tak daleko bych nikdy nezašla. Vlastně ani teď. Tak proč nad tím přemýšlím?

"Betty?" hlas vedle mě mně probudil z myšlenkového transu, který poslední dobou prožívám docela často. Myslím, že bych už se mohla označovat za melancholickou.

Hlavu jsem otočila za hlasem, přičemž jsem se setkala s pomněnkovýma očima.

"Nialle" vydechla jsem. Jmenovaný se trochu pousmál a posadil se k mým nohám.

"Jak je... Elisabeth?" odmlčela jsem se. Upřímně jsem se docela bála odpovědi. Nejde o to, že by mi na ní záleželo, ale nedokázala bych tu žít v domnění, že tu někdo zemřel, byť by to byla Elisabeth.

"Je jí špatně. S bolestmi leží v posteli" pomrvil se. S povzdechem na chvilku sklonil hlavu a když jí zvedal, věděla jsem, co chce říct.

"Poslyš. Já se tě na to prostě musím ze-"

"Já nevím, co se to stalo" přerušila jsem ho. Tvář skřivil v divném šklebu.

"Jak nevíš?" zeptal se nechápavě a poposedl si.

"No..." zamyslela jsem se. Nemůžu mu přece říct, že mě chtěla Elisabeth zabít. To by bylo ještě horší, než spytovaní, že jsem mu to neřekla.

"... prostě sem přišla a todle" zamumlala jsem rychle. Nechtěla jsem o tom mluvit.

"A co? Betty, řekni mi to" zaprosil a podíval se na mě lehce štěněčím pohledem. "Čím dřív mi to rekneš, tím dřív to budeš mít za sebou" poukázal na fakt, který mi byl jasný. Povzdechla jsem si, zadívala se do jeho očí a v duchu si napočítala do tří. Prostě jen nějak přeskočím tu část, kdy mě chtěla Elisabeth zabít.

"Elisabeth sem v noci přišla, ujasnit si jednu věc mezi námi, a když odcházela... Prostě začala vykašlávat krev" zalhala jsem. Musela jsem si rychle něco vymyslet a tohle bylo jediné, co mě napadlo. "Nevím, co se jí to stalo" doplnila jsem alespoň něco pravdivého. Vím, že to neznělo zrovna důvěryhodně, ale jak se dá tohle vysvětlit? U upíra?

"Hele..." povzdechl si Niall a znova si poposedl, tentokrát do tureckého sedu, aby na mě dobře viděl. "Já, jakožto polo-upír, taky nevím co se jí to stalo. Proto potřebuju vědět každý detail ze včerejška, abych měl alespoň nějakou tu šanci to zjistit. Takhle nemůžu udělat nic pro uzdravení Elisabeth" řekl a já sklonila hlavu. Sice neví, že mě chce Elisabeth zabít, ale bolí mě, když chce pomoct takové osobě.

"Give me love" špitla jsem si pro sebe nevědomky.

"Co?" ozval se Niallův zvědavý hlas. Rychle jsem zamrkala a překvapená sama sebou jsem řekla tiché: "Nic."

Niall se na mě podezíravě podíval a své ruce si spojil v klíně. V pokoji zavládlo ticho, které mi vlastně ani nevadilo. Alespoň jsem nemusela nic vysvětlovat.

"Ne vážně. Co jsi říkala?" přerušil Niall to ticho. Rychle jsem popřemýšlela, co říct. Vím totiž, že když chce Niall opravdu něco vědět, docílí svého.

"Jenom jsem si vzpomněla na jednu písničku" odmávla jsem to, snažíc se znít přesvědčivě. Moje mysl zabloudila k mému oblíbenému zpěvákovi a názvu písně, který jsem před chvíli nechtěně vypustila z úst. Ovšem, co když to vážně po Niallovi chci?

"Dobře..." přeměřil si mě pohledem. "Jinak, vážně tě nenapadá nic, co by mohlo zavinit ten Elisabetin... kašel?"

"Ne..."

*O pár dní později*

Elisabetin stav se v posledních dnech dost zlepšil, zatímco mě se spíše zhoršuje. Z neznámých důvodů mě zničehonic začne bolet břicho, jindy mi je zase nevolno a někdy dokonce obojí. Nechápu to. Nic špatného jsem nesnědla, pochybuju, že to v mojí situaci jde.

Stejně jako v posledních dnech jsem vstala a zamířila dolů, do kuchyně. Překročila jsem práh kuchyně, kterou bych už vlastně mohla označovat za svou, jelikož ji ti dva nepotřebují. 

Vytáhla jsem si obyčejný rohlík a posadila se ke stolu. S chutí jsem se do rohlíku zakousla. Mám šíleně velký hlad. 

"Dobré ráno" ozval se ode dveří Niallův hlas. Otočila jsem k němu pohled a lehce se usmála.

"Dobré" oplatila jsem mu pozrav a pohled vrátila zpátky k nakousnutému rohlíku, na který už jsem neměla takovou chuť. Moje ruka se bleskově ocitla na mém břichu, když mě začalo znova bolet.

"Ne" řekla jsem a pohled znova vrátila na nechápavého Nialla.

"Ne, ne, ne, ne, ne. Teď ne" řekla jsem prosebně, když se bolest začala zvětšovat a zamířila k žaludku. V tu chvíli vystřelila i druhá ruka, tentokrát k mým ústům. Rychle jsem se postavila a rozeběhla se do vedlejší koupelně k záchodu. Klekla jsem si a instiktivně chytila svoje vlasy. Své rty jsem od sebe oddělila a nechala průběh tomu hnusnému obsahu, který byl ještě před chvíli v mém žaludku. Když jsem se ujistila, že je to konec, postavila jsem se a pořádně si vypláchla pusu. Pak jsem se otočila a nečekaně narazila do Nialla, který stál těsně za mnou. Naštěstí mě chytil za zády. Zašeptala jsem tiché "děkuju", odtáhla se od něj a vrátila se zpátky do kuchyně, kde jsem se posadila na židli, na které jsem seděla před tím.

"Dobrý?" zeptal se Niall, když za mnou dorazil do kuchyně. Němně jsem přikývla a prázdným pohledem se zadívala na protější zeď. 

"Co když to je vážně z toho jídla? Co když do toho matka něco dala?" zeptal se starostlivě a posadil se na druhou židli.

"Proč by to dělala? Kdyby se mě chtěla zbavit, prostě mě odsaď vykopne" protiřečila jsem mu. Vždyť mi jeho matka dokonce z očí do očí řekla, že všechno má svůj důvod. Pak musím ten důvod nějak vypatrát. Přece tu celý svůj život neprosedím!

"A co když se k tomu nějak dostal otec a dal do toho něco on?" zeptal se a já protočila oči. Moje nevolnost ho docela rozrušila. Pořád vymýšlí různé teorie, jak se mi to mohlo stát, což je vlastně ještě horší než samotná nevolnost. 

"To je sice lepší vidina než to s tvou matkou, ale... Nialle. Všechno vidíš moc černě" zakroutila jsem hlavou a svůj zrak na něj od zdi otočila. 

"Tak já vidím všechno černě?! Pokud vím, tak já nejsem ten, kdo celý den čumí do blba" zvýšil hlas a já si povzdechla.

"No, to já taky nejsem" řekla jsem. Neměla jsem, co dodat.

"Tak pokud to nejsi ty, tak už fakt nevím, kdo jiný!" ještě více zvýšil hlas.

"Ještě tu je Elisabeth" nadhodila jsem. Jeho tvář zčervenala a on se prudce postavil.

"A dost! Nic nebereš vážně!" rozhodil rukama.

"Tak já neberu nic važně?!" vykřikla jsem tentokrát i já a také se postavila. "Beru vážně, že tu jsem uvězněná možná až do smrti! Beru vážně, že je Elisabeth špatně po tom, co mě ko-" zasekla jsem se. Až teď jsem si uvědomila, že jsem se trošku přeřekla. Jeho mimika v tváři povolovala.

"Co Elisabeth udělala?" zeptal se už jemnějším hlasem.

"Hele vy dva. Mohli by jste přestat s tou manželskou hádkou a podat mi vodu. Šíleně mi vyschlo v krku" zaskřehotala ode dveří Elisabeth. To má načasovaný, pomyslela jsem si. A v tu chvíli se Niallova hlava otočila čelem k Elisabeth.

Teď si jen přeju, aby mi ta slova před tím Niall nerozuměl.

Tadá! :)) tady je další :)) promiňte, že je tak pozdě :/ mobil jsem dostala až v pátek a navíc, přidala bych to dřív, jenže se mi nějak vymazala půlka kapitoly a já to musela psát znova -_- každopádně, už to tu je! :)) (Uff) :D Moc vám všem děkuju za komentáře! :)) mě vážně stačí jen jedno slovo :D mě totiž stačí, že si dáte tu práci kliknout na komentář :DD a taky vám děkuju za všechny Votes a přečtení! :) :3 jsem neskutečně ráda, když vím, že to čtete :)) :33

Jinak ke kapitole... Už jsem vám někdy psala, že se v hádkách strašně vyžívám??? :D Jestli ne, tak teď JO :D (sice tady nebyla tak dlouhá, ale už jsem to chtěla přidat, tak jsem to o DOST zkrátila :D) A jak si myslíte, že to bude pokračovat? :)) já osobně bych už tu Elisabeth zabila dávno, ale baví mě to prodlužovat :DD (absolutně nevím proč o.O :D)

Takže... Love ya all :3   Kami xx