Z mých úst unikl dlouhý výdech, když jsem se znuděně dívala do stropu. Abych řekla pravdu, ještě nikdy jsem se takhle nenudila. Před tím, když jsem se tu nudila, alespoň mi v krvi proudil adrenalin. Ale teď nic. Snad jediné, co mě oddaluje od úplného stavu bezmyšlenkovitosti, je vědomí, že Niall je s Elisabeth. A nebo prostě přemýšlím jen nad Niallem. Proč? Odpověď je mi stále neznámá.

Přetočila jsem se na levý bok, směrem ke dveřím. Tam jsem vlastně poprvé viděla Niallovy oči na živo. Jelikož sen se nepočítá. Ale v té době jsem se jich ještě bála. A teď? Nejradši bych se v nich utopila. Ale on je teď s Elisabeth, takže nemám nejmenší šanci. 

Povzdechla jsem si a vyhrabala se z tvrdé postele. Za tu dobu, co tu jsem, z ní už mám rozlámané záda. Nechápu, jak to Niall mohl vydržet tak dlouho. Vždyť i země je pohodlnější!

Otočila jsem se na postel a zamračila se na ní. Ach, jasně. Zlob se na postel, Betty. To ti pomůže. Napomenulo mě moje podvědomí. Protočila jsem oči, ruce jsem dala na svoje záda a pořádně se prohla, abych je alespoň trochu rozhýbala a protáhla. Zaklonila jsem hlavu a porozhlédla se po pokoji, který teď byl vzhůru nohama. Oči jsem zaměřila na otvor pro dveře, odkud jsem uslyšela jakési zvuky. Nevím, proč jsem pořád byla tak nakloněná dozadu, ale vím, že jsem musela vypadat komicky. 

Ve dveřích se náhle objevil Niall, načež jsem vylekaně vykřikla. Ztratila jsem rovnováhu, přičemž jsem se ji snažila vrátit rukama, kterýma jsem začala dělat kolečka. Hlavu jsem vrátila do správné polohy a vystrašeně se dívala na prostor před sebou. Hned na to jsem ale naštěstí ucítila ruce na zádech. Vydechla jsem a vděčně se podívala nad sebe. Moje oči se střetly s křišťálově modrými, které jsem tak ráda viděla. Usmál se na mě příjemným úsměvem, který jsem mu oplatila. Opatrně jsem se postavila, upravila si tričko, které se mi srolovalo trochu výše, než by mělo být a otočila se na Nialla. 

"Co's to tu dělala?" zeptal se a na jeho rtech se objevil posměšný úšklebek. Trochu jsem se začervenala a mírně sklonila hlavu.

"Jenom jsem se protahovala" pokrčila jsem rameny a ruce stydlivě schovala za záda. Musím přiznat, že v té chvíli jsem se chovala jako provinilé dítě. Proč? Opět nevím. Ale nejspíše kvůli toho, že se před Niallem cítím tak nějak... Dětinsky? Jeho výška a úšklebky, které mě doprovází celý pobyt tady, mi připomínají úšklebky, které na mě házeli nevlastní rodiče. Tadá - máme odpověď.

"Proč jsi sem přišel?" zeptala jsem se, abych přerušila poněkud trapné ticho. Tak teda alespoň působilo na mě.

"No... Vlastně jsem nepřišel sám..." řekl. Zpoza jeho zad vykoukla další postava. Elisabeth. Můj úsměv povadl, když jsem si uvědomila, kdo to je. Niall si všiml mého nechápavého pohledu a pokračoval. Absolutně jsem nechápala, proč sem vodil tu... Dobře. Radši zůstaneme slušní.

"Shodli jsme se na tom, že by jste si vy dvě měly všechno vyříkat. Sice se neznáte, ale vaše hádky nejdou přehlédnout. Všichni dobře víme, že si tu ještě pobudeme nějakou tu dobu a jestli by to takhle pokračovalo dále, obě dvě by jste si vyškrábaly oči. Ikdyž..." odmlčel se a obě dvě si nás zvlášť přejel pohledem.

"... Myslím, že ty by jsi dopadla hůře, Betty. O dost" zdůraznil a podíval se na mě, načež jsem přikývla. Věděla jsem, že naráží na to, že Elisabeth je upír, tudíž má o dost větší sílu. Ale i přes jeho vysvětlení jsem nebyla spokojená s Elisabetinou společností.

"Tak, já vás tu nechám" spráskl ruce, na obě dvě se usmál a dříve, než jsem stačila něco namítnout, zmizel. Byla jsem celkem vystrašená z toho, že tu budu s Elisabeth. Osamotě.

Zavřela jsem pusu, kterou jsem před tím otevřela, abych Niallovi něco namítla a oči stočila k Elisabeth, která se na mě nepřetržitě a, nutno dodat, pronikavě dívala. Z jejího pohledu mi přešel mráz po zádech. Byl ledový a ticho, které ho doprovázelo, by se dalo nazvat jako ticho před bouří. Bohužel, prozatím nevím, jestli to bude hurikán, nebo jenom obyčejná bouřka, která je v téhle lokaci dosti častá.

Tiše jsem polkla a čekala, kdy začne. Rozhodně jsem se nehodlala začít první. Nejen, že tenhle rozhovor byl i její nápad, ale také pravda byla, že jsem nevěděla jak.

Moje myšlenky ustaly, když se osoba naproti mě pohla a já celou svou pozornost soustředila na ní. Elisabeth se pomalým tempem přesunula směrem k posteli, kde si i později sedla. To pomalé tempo na mě nedělalo moc velký dojem. Až přespříliš mi připomínalo to Niallovo, když jsem ho poprvé uviděla.

"Posaď se" řekla, přičemž ukázala na místo vedle sebe. S vysokou nervozitou v těle jsem došla k posteli, avšak nesedla jsem si hned vedle ní. Naopak, snažila jsem se si sednout od ní co nejdále, ale aby to zároveň nebylo moc nápadné. Myslím, že se mi to vcelku povedlo.

Hlavu jsem natočila na bok tak, abych měla přímý vyhled na její maličkost, která se momentálně otáčela celým svým tělem ke mě. Jednu nohu skrčila v koleni a druhou nechala viset dolů z postele, přičemž se jí špičky prstů dotýkaly chladné země. Já se jen krčila, nohy měla těsně vedle sebe a také visející z postele a ruce položené na svých stehnech. Jenom ze stylu sezení se dalo odhadnout, kdo tu má asi větší sebedůvěru.

"Takže..." začala a pohledem si přejela pokoj. Nejspíše taky nevěděla, jak začít.

"Jak dlouho tady s Niallem jste?" zeptala se. Můj pohled se změnil v nechápavý. Myslela jsem, že si navzájem budeme vyčítat různé banality, které bych s kýmkoliv jiným neřešila. Ne, že se mě bude ptát na otázky tipu jak dlouho tady s Niallem jste.

"No..." Zamyslela jsem se. Čas tady ubíhá jaksi... Nerovnoměrně. V jednu chvíli se mi minuta zdá jako věcnost a v druhé minutu ani nepostřehnu.

"Už to bude asi něco kolem... Měsíce...?" řekla jsem spíše tázavě. Ale vážně jsem si jistá svou odpovědí nebyla.

"Hmm..." zamračila se, pohled ode mě přesunula k oknu vedle nás a jednu ruku si dala na bradu. Moje obočí se skrčilo v ještě větší nechápavosti. Nad čím by teď měla přemýšlet?

"Kolik ti je?" zeptala se, když ke mě znova vrátila pohled.

"20" řekla jsem zvláštním tónem hlasu.

"Máš rodinu?" zeptala se najednou. Na chvilku jsem sklonila hlavu a zapřemýšlela, jestli ji říct pravdu. Vždyť jsem to neřekla ani Niallovi, tak proč bych to měla říkat jí? Ale vlastně... Co tím ztratím?

"Ne" zavrtěla jsem hlavou a pomalu ji zvedla. S přimhouřenýma očima si mě prohlížela a zdálo se, že byla hluboce zamyšlená. Vážně by mě zajímalo, nad čím přemýšlí. Vymýšlí snad další otázky? Ale proč, když jsme si měly všechno vyříkat? Ne, aby mě tady bombardovala otázkami...

"Máš přátelé?" zeptala se a já to nevydržela. Byla pravda, že jsem žádné přátelé neměla. Vlastně jsem o ně ani nestála. Kdo by se bavil z holkou jako jsem já?

Zamračeně jsem se na ni podívala.

"Hele, pokud jsi se mě chtěla jenom ptát na tyhle idiotní otázky, klidně tu mohl být i Niall. Nechápu pointu tvých otázek!" vykřikla jsem a postavila se. Byla jsem zoufalá z toho, že kvůli ní cítím... Úzkost. Nikoho jsem neměla. O nikoho jsem se nemohla opřít, z nikým jsem se nezabavila. Vlastně jsem ani nevěděla, co to znamená mít skutečně někoho rád. Teda do té doby, než jsem poznala Nialla...

"Ale nemohl" řekl tajemně a s klidem se postavila. Nechápavě jsem se na ni podívala, dnes už poněkolikáté. Pomalu ke mě přistoupila a celou si mě prohlédla.

"Víš... Je tu jedna věc, kterou ti chci říct..." uchechtla se, přičemž mi po zádech břeběhl ten nepříjemný mráz. Absolutně jsem nevěděla, co má na mysli. A já nenávidím nevědomost.

"My... My s Niallem k sobě pořád něco cítíme. Pořád nás něco k sobě tahá a... Myslím, že to vypadá slibně" usmála se na mě, přičemž mi srdce pár krát vynechalo úder. Řekla to, co si myslím? Myslí to vážně? Oči mě začaly štípat, ale to bylo prozatím všechno. Nedovolím, aby nějaká horká slza byla spatřená Elisabetinými oči. 

"Vím, že by to pro tebe nebylo moc hezké vidět, takže si myslím, že by jsi se měla držet bokem" řekla soucitně, avšak všimla jsem si pocuknutí jejich rtů. Hraje to? 

"Takže... Myslím, že je to vše" usmála se. Přistoupila ke mě, ruku dala na mé rameno a následně ho jemně stiskla. Po chvilce její ruka z mého ramena sklouzla a ona kolem mě prošla jakoby nic. Smutně jsem se podívala jejím směrem, avšak když tam můj pohled doputoval, nikoho jsem si nevšimla. Ucítila jsem první slzy na mém líci, kterou jsem bleskově setřela. Nebudu jí přece věřit! Všechno, co řekla si mohla vymyslet!

Ušklíbla jsem se pro sebe. Já už vlastně nevím, čemu věřit.

Došla jsem k oknu, abych se nadýchala čersvého vzduchu, avšak když jsem si všimla scénky na druhé straně, přešla mě chuť na vzduch. Nejradši bych v té chvíli přestala dýchat. Z očí mi rychle vytryskly slzy, když jsem si uvědomila, že tohle potvrzuje Elisabetino tvrzení.

Niall.

Elisabeth.

A její rty na těch jeho.

V první řadě se chci vážně omluvit! Je mi strašně líto, že je to po tak dlouhé době a ještě je to na hovno -_- nechci se vymlouvat na školu, jelikož už je to vážně ohrané... Ikdyž je to pravda... Vážně to tu nechci psát dokola jako nějaká přehrávka, takže jsem prakticky bez výmluvy... Každopádně má skromná dušička doufá, že mě za to neukamenujete :D

Dále k dílu... Je tam to, co jsem chtěla, takže jsem s ním vcelku spokojená... A myslím, že více psát nemusím... Nebo mě alespoň nic nenapadá :D Takže... Love ya! Hlavně za to, že to pořád čtete i přes to pomalé updateování :// I really, really love u! :333   Kami xx