Chtěla jsem sníst poslední kousek mého croissantu, ale když jsem si ho chtěla dát do pusy, zahřmělo a já se místo toho kousla do prstů, kterými jsem ho držela.

"Au" sykla jsem a prohlížela si postižené prsty. Zvedla jsem hlavu a setkala se s Niallovým pobaveným šklebem.

"To není vtipný" zamračila jsem se a z Niallova hrdla unikl smích. Ještě více jsem se zamračila, ale i tak ho stále nepouštěla. Znova zahřmělo a já silně stiskla jeho ruku. Postupně jeho smích utichal, až mu už jenom zůstal úsměv na rtech. Podívala jsem se z okna a jemně vystrašeně se dívala na černá mračna.

"Pojďme ke mě do pokoje" promluvil Niall a já na něho okamžitě obrátila pohled.

"Tam nahoru? K těm mračnům? Nebojíš se, že do tvojí věže uhodí blesk?" vyhrkla jsem na něj rychle a vystrašeně. Byla jsem více nervózní než normálně. Nejspíše to bylo tím, že tenhle kostel je dost vysoký a navíc nemá hromosvod, zatím co dům, ve kterém byl můj byt byl nižší a nehrozilo, že by do něj uhodil blesk. Ale i tak jsem se bála.

"Nikdy se to zatím nestalo. A to tu bydlím dost dlouho" řekl pobaveně a postavil se. Zatáhl za mojí ruku, aby mě taky postavil.

"Ale slyšíš tam to slovíčko zatím?" řekla jsem nervózně, když jsme znova stáli naproti sobě. Niall se jenom uchechtl, pokroutil hlavou a začal mě tahat do jeho pokoje. Nedobrovolně jsem za ním šla.

"Betty. Proč prostě nemůžeš jít normálně? Já bych tě vzal klidně na ruce, ale..." odmlčel se a já vyzvedla pravé obočí.

"Ale?" zeptala jsem se. Jeho oči krátce zabloudily k našim rukám a já se usmála. On se mě nechce pustit. To je tak roztomilé... Ale i tak to chci od něj slyšet.

"Ale?" zopakovala jsem otázku a čekala, jestli mi to řekne. Chvilku bylo ticho. Niallovy oči konečně dobloudily k těm mým a on si povzdechl.

"Nechcisetěpustit" řekl rychlým a mumlavým hlasem.

"Cože?" zeptala jsem se a s úsměvem k němu ze srandy natáhla ucho.

"Prostě se tě nechci pustit" řekl poraženecky a sklonil hlavu. Nevydržela jsem to a s úsměvem se na něho vrhla. Jednu ruku jsem obmotala kolem jeho pasu a tu druhou, za kterou jsme se drželi, jsem zvedla vedle našich hlav. Niall zvedl hlavu a podíval se na mě. Dala jsem mu letmý polibek na rty a pak se od něho odtáhla. Usmála jsem se na něho a tentokrát ho začala tahat já. Úplně jsem zapoměla na bouřku, která obklopovala kostel. Tu mi ale hned připomnělo hlasité zahřmění nad námi. Stuhla jsem na posledním schodě. Neodvažovala jsem se vkročit do Niallova pokoje, protože jsem věděla, že z okna uvidím tu bouřku. Kostelem se rozeznělo hlasité šumění, což znamenalo, že začalo pršet.  Sakra.

Niall se postavil přede mě a zamával mi rukou před obličejem.

"Země volá Betty. Žiješ?" zeptal se Niall a já rychle zamrkala. Přikývla jsem a rozhlédla se. Pohledem jsem zastavila až na okně za mnou. Zachvěla jsem se při pohledu na tu bouřku venku.

"Tak pojď" povzbudivě se usmál a začal mě tahat do jeho pokoje. Polkla jsem a vešla. Oči mi hned zabloudily k oknu a já se znova zachvěla. Tohle bude dlouhý den.

°°°

"Betty?" zeptal se potichu Niall, když jsme společně leželi na jeho posteli. Jeho ukazováček kroužil po mojí dlani, zatím co já obkreslovala jeho svaly. Fascinovalo mě, že je tak vypracovaný. Myslím tím... Vždyť tu nemá žádné posilovací stroje ani nic takového. Možná, že by zdvihal nábytek? Nevím.

Zvedla jsem k němu hlavu a naznačila mu, aby pokračoval.

"Víš... Nechceš otevřít okno? Aby se to tu provětralo..." odmlčel se. Z jeho tváře jsem vyčetla dost jasnou nervozitu. Proč by měl být nervózní, když se mě ptá, jestli neotevřu okno?

"Jasně" usmála jsem se a postavila. Během dne už bouřka přestala, takže jsem se uklidnila. Největší šok byl, když blesk uhodil těsně vedle kostela. Naštěstí menší oheň déšť hned uhasil.

Otevřela jsem okno a otočila se na Nialla. Jeho oči skenovaly okno. Až teď jsem si uvědomila, že jsem si kdykoliv mohla otevřít okno. Dokonce mě na chvilku napadlo, že by se jím dalo utéct. Pak jsem to ale zamítla, protože je to moc vysoko. I kdyby se svázalo dohromady všechno v kostele, nedosáhlo by to až dolů.

"Musím si odskočit. Hned jsem zpátky" usmála jsem se na Nialla. V jeho očích se roztančily jiskřičky radosti. Že by byl tak šťastný, že se mě na chvilku zbaví?

Rychle přikývl a jeho pohled mě propaloval skrz na skrz. Podezíravě jsem se na něj podívala a pomalu vyšla z pokoje. Celou cestu jsem přemýšlela nad Niallovým divným chováním. Co by mohl mít zalubem?

V půlce cesty mě vyrušila hlasitá rána, která se ozývala z Niallova pokoje. Vytřeštila jsem oči a rychle zamířila nahoru. Když jsem doběhla do pokoje, všimla jsem si Nialla na zemi, opírajícího se o zeď. Za zády měl rozbitý stolek.

"Proboha Nialle! Jsi v pořádku?!" vykřikla jsem a doběhla k němu. Klekla jsem si vedle něj a prohlížela jeho tělo, jestli neuvidím něco vážného.

"To je dobrý" řekl a s menšími bolestmi se pomalu postavil. Prohl se v zádech, načež mu tam hned prasklo. Rozšířili se mi oči.

"Co se stalo?" řekla jsem neklidným hlasem. Mlčel. Mlčel a díval se mi do očí. Rozhlédla jsem se po pokoji, jestli mi něco dopomůže k tomu, abych zjistila, co se tu stalo. Niall před tím ležel u zdi naproti okna. Že by se ho dotkl a to ho odmrštilo?

"Nialle? Ty ses dotkl okna?" zeptala jsem se. Nervózně se na me díval a pak svůj pohled nasměroval k oknu.

"No... Chtěl jsem dát ven ruku. Vždyť víš... Celou tu dobu, co tu jsem, jsem necítil čerstvý vzduch, vítr, nic... Tak jsem tam chtěl dát ruku, ale ono to nebylo tím oknem. Asi tam je nějaký štít nebo já nevím. Prostě mě to odmrštilo" řekl. Během toho, co říkal, mu zeslaboval hlas a poslední slova zašeptal. Chápavě jsem se na něj podívala a přešla k němu. Chápu ho. Být několik staletí zavřený, bez čerstvého vzduchu, musí být příšerné.

"Tak příště buď jenom u okna" usmála jsem se a pohladila ho po ruce.

"Tak já si půjdu teda odskočit" zasmála jsem se a políbila ho na líce. Rychle jsem vyběhla a nezpomalovala, dokud jsem nebyla v koupelně.

°°°

Umyla jsem si ruce a zamířila zpátky k Niallovi do pokoje. Těsně před jeho pokoje jsem se ale zastavila, protože jsem uslyšela šepot.

"Sklapni" zabručel potichu Niall a já rychle, nechápavě zamrkala. Že by zase mluvil sám se sebou nebo... S někým?

"Tak jsem to nevěděl. Ty's to snad věděl?" pokračoval. Co nevěděl?

"Ne" promluvil najednou hlas, který jsem neuměla zařadit. Očima jsem zabloudila ke klíčové dírce. Mám nebo nemám? Zvědavost mě přemohla a já přiložila oko ke klíčové dírce. Čelem ke mě stál Niall, ale nemohl mě vidět, protože klíčová dírka byla moc malá. A pak tam byl nějaký velký muž, který ke mě ale stál zády. Jediné, co jsem na něm viděla, kromě oblečení, byly šedé, krátké vlasy.

"Tak proč mi to kurva vyčítáš?" řekl už hlasitěji Niall.

"Mluv tiššeji. Ještě tě ta holka uslyší" promluvil muž. Mluví snad o mě? Určitě. Nikdo jiný tady není.

"Jmenuje se Betty" zamračil se Niall. Usmála jsem se. On je prakticky naštvaný z toho, že mě ten muž pojmenoval holka.

"Tak promiň" řekl ironicky neznámý.

"Ale neměl by's k ní nic cítit. To nebylo v plánu" dodal. V plánu? O jakém plánu to mluví? Jsem čím dál tím víc zmatenější. Jediná otázka, na kterou si umím odpovědět je,  že nemluví sám se sebou.

"Já k ní nic necítím" au. Tak tohle zabolelo. I když nevím proč.

"To si říkej tamtomu jehličnanu za oknem. Já ještě nejsem slepý, Nialle. Na to nespoléhej" varoval ho. Myslím, že to mi stačilo. Narovnala jsem se a zatáhla za kliku. Na tváři jsem vykouzlila úsměv. Otevřela jsem dveře a porozhlédla jsem se po pokoji. Ten muž tu nebyl. Nechápavě jsem zamrkala, ale svůj úsměv jsem si nechala.

"Hledáš něco?" zeptal se Niall a vykouzlil křečovitý úsměv.

"Ani ne... Ne" promluvila jsem a podívala se na něho. Takže on má nějaký plán... Uvidíme... První ale zjistíme, jestli ke mě vážně nic necítí...

Tuturututututu!!! :D Next part is hereeeeee! :)) Ten konec mě strašně bavil ;) Betty... Ach bože... To jsem si zavařila :D A... S kým si myslíte, že si Niall povídal? Hm??? :) Do komentů!!! :D PS.: Viděly jste to číslo reads u první části? OMG... Já jsem taká šťastná :') Všem děkuju, že to čtete!!! Love ya! :)) <3 :3 PS2.: Kdyby chtěl někdo věnování, taky do komentů!!! :D   Kami xx