„Něčeho bych se napil," postěžoval si Yoongi, který se právě rozvaloval na mojí posteli. Zabíral ji úplně celou. Sice mi tam nechal takový malinký proužek místa, ale když mi nabídl, abych si lehl vedle něj, znělo to až moc perverzně, abych se k tomu odvážil.

„Mám tu vodu, jestli chceš," nabídl jsem mu nezaujatě, aniž bych odtrhl pohled od svého telefonu. Psal jsem si se starým známým, který se vždycky chtěl podívat do Itálie, takže se vyptával, jaké to tu je. Zatím jsem mu toho ale moc říct nemohl, jen to, že venku to stále žije, i když už se ručička na hodinách blížila k půlnoci, neřekl jsem mu o tom, že se mi sem oknem vloupal zločinec. Lidé tu měli jiný způsob života, nikam nespěchali. Yoongi asi taky ne, než mi odpověděl, uběhlo sedm minut. Věděl jsem to přesně, protože jsem počítal každou minutu do rána, až nám vymění pokoje a já se dočkám svého krásného apartmánu... A taky až se zbavím Yoongiho.

Za tu dobu jsme se samozřejmě stihli představit, trochu jsem si dokonce zvykl na jeho přítomnost a přijal jsem ji jako nevyhnutelnou.

„Myslel jsem něco silnějšího," znovu si ztrápeně a znuděně povzdechl. To já bych měl být ten, co tu naříká, já tu dnes trpím.

„Třeba džus?" navrhnu, ani moc nevnímám, co to vlastně říkal, takže jsem si neuvědomil, že to možná znělo trochu provokativně. „To je jediné, co tu mám. kdybych mohl, zavolám si hotelovou službu, aby přinesla chlast," namítnu, když si uvědomím, co měl tím silnější na mysli. Kdyby mě tu ale nedržel jako vězně, tak by mohl mít i třípatrový dort s Mickey Mousem.

Očka se mu rozzářila a on náhle ožil a zvedl se z postele. „To můžeš?" zeptal se s nadšením.

„Ovšem," odpověděl jsem, „kdybys mě tu nevěznil."

Zatvářil se, že přemýšlí, což vypadalo opravdu vtipně. „To jo, ale chlast je chlast," rozhodl a já se tedy zvedl a došel k telefonu, abych zavolal hotelovou obsluhu.

„Dáme si něco italského?" navrhl jsem, když jsem přemýšlel, co si vlastně objednat. Když už jsme byli v Itálii, mohli jsme to využít a ochutnat místní speciality i v tekuté podobě.

„Jasně," souhlasil nadšeně, „třeba Martini, to jsem chtěl vždycky zkusit," navrhl a stále měl na tváři ten spokojený úsměv, který bych mu tak rád z toho ksichtu setřel, nejlépe pěstí.

Zakroutil jsem nad ním hlavou. „Martini je z Británie, blbečku," poučil jsem ho. Odpověděl mi, že jemu to ale zní italsky, ale co, prostě ochutná britské Martini v Itálii. Musel jsem se nad jeho bezstarostností trochu zasmát a v tu chvíli jsem nedokázal uvěřit, že mám v pokoji zločince, který mě ještě před několika desítkami minut bez milosti udělal spolupachatelem něčeho, o čem ani nevím, co je. S úsměvem jsem vytočil recepci a nadiktoval jí svoji objednávku, kam jsem kromě Martini zařadil i nějaký další alkohol a pár flašek, které mi doporučila recepční jako italské pití. Když přijeli s vozíkem, byla tam i jedna navíc, u které bylo na lístečku připsáno, ať to beru jako omluvu za tu výměnu pokojů. Alespoň něco mi dokázalo zlepšit den. Rozhodně to ale nebyla druhá strana vzkazu, kde mi recepční napsala svoje soukromé číslo. Po pár skleničkách výtečného koňaku jsem ale na všechny starosti zapomněl, dokonce i na to, že vlastně Yoongiho vůbec neznám, což nám ani jednomu nevadilo, a my se chovali jako staří přátelé.

Čerstvě odmaturováno, už se nehroutím, tak tu máte kapitolu 😇

Vaše Simone