Na toho nafrněného kluka jsem okamžitě zapomněla, jakmile jsem příjmula hovor od mamky.„Kathrine....tvůj otec....nevrátí domů." řekla a já pevně stiskla mobil. Vzpomněla jsem si na výhružné dopisy. Už několik týdnů jde po mém otci mafie. Můj otec se rád dřív napil a rád hrál karty, jednou večer došel uplně zbitej a krvavej. A od té doby začali chodit ty dopisy a výhružky, že má zaplatit to, co prohrál.Otec okamžitě sekl z alkoholem a našel si novou práci. Jenže to nestačilo, i když mafii zaplatil část pěněz, bylo to stále moc. Nedokázali jsme tolik peněz vydělat. Určitě si ho někde našli. „Jak to, že se nevrátí mami?" zeptala jsem se. Matka do mobilu brečela a nemohla říct svislou větu. „Došel mi dopis....zase..." řekla a rozbrečela se ještě víc. Taky se mi začali hrnout slzy do očí. Stála jsem na chodníku v bohaté čtvrti a koukala nervozně kolem. Nikdo tam naštěstí nebyl. „Co chtějí?" zeptala jsem se okamžitě. „Chtějí od nás peníze, jinak nám ho už nikdy nevrátí. A pokud to nahlásíme na policii zabijí ho." Kopla jsem do nejbližší tyče od nějaké dopravní značky. „Vyřešíme to mami. Teď budu mít dobrou práci, neboj se." podívala jsem se na tu špinavou košili, kterou mi před pár minutami dal ten drzoun. Kolik by tak mohla stát? Stačila by část, aby pustili mého otce? Položila jsem hovor a mířila s očima plnýma slz domů.

Mamka obsluhovala v restauraci, jako by se nic nedělo. Musela, ale bylo na ní trošku vidět, že se do úsměvu musela nutit. Ale nechtěla ztratit zákazníky. Hned jsem vešla dovnitř a dala si zástěru. „Teď to na chvíli vezmu já mami, běž si odpočinout." řekla jsem jí a šla se vyplakat nahoru.

Celý zbytek dne jsem se nezastavila a usnula jsem večer rychle, což bylo dobře. Nemohla jsem myslet ani na smutek, ani na otce. Nemohla jsem na to ani pomyslet. Co mu teď asi dělají? Je v bezpečí? Jak moc mu ubližují? Tyhle věty jsem těsnila z hlavy, nechtěla jsem na to myslet. Další ráno jsem šla s mojí kamarádkou na nákupy. Ona nakupovala a já se jen dívala na to co si nikdy nebudu moct koupit. Lis nebyla v tak těžké finanční situaci, jako moje rodina, ale ani nebyla až tak moc bohatá, aby mohla bydlet v bohaté čtvrti. Ona byla narozdíl ode mě ta více aktivní a ukecaná holka. Vždycky mě vytáhla někam ven, i když se mi nechtělo. A dnešek byl stejný, nikdy jsem se jí nechtěla svěřovat s mými problémy. Chtěla by mi půjčit peníze, ale to jsem nikdy nechtěla, ale teď? „Mám strach, Lis můj otec je v problémech." řekla jsem jí a ona mě bedlivě poslouchala stáli jsme mezi regály plných oblečení a držela v ruce několik tašek, plné oblečení, které si už koupila. „Mafie?" řekla najednou. „Jak to víš?" zeptala jsem se překvapeně. „Můj otec se s nimi hodně často přece setkává a zaznamenali včera něco. Myslela jsem si, že mi to budeš tajit, ale chápu tě. Kolik potřebuješ?" zeptala se s úsměvem, jako by jí to bylo jedno. „Potřebovala bych tři milióny." Lis si zakryla ústa rukou. „Pane bože, jak to tvůj otec dokázal?" Pokrčila jsem rameny, ani já nevěděla, jak to dokázal. „Tolik peněz nemám. Otec by možná měl, ale kdyby mu zmizeli z účtu, jak mu to budu vysvětlovat." Zakývala jsem hlavou. „Chápu. Ani to po tobě nechci, ale našla jsem jednu košili, když jsem byla na pohovoru v té bohaté čtvrti." nevím, proč jsem vynechala tu část o tom pitomci, ale nechtěla jsem ho zatím zmiňovat, když ho ani neznám. Vytáhla jsem ji ze svého batohu, košili jsem včera vyprala a vypadala, jako nová. „Kathrine! To je košile od Gucciho, ty máš takový štěstí." vyjekla a hned si prohlížela její látku. „Nádherná košile, ale je co s ní chceš dělat?"

„Prodat. Kolik si myslíš, že by stála?" zeptala jsem se. Najednou se za mnou ozval hluboký klučičí hlas. Ten znám, vyskočila mi myšlenka v hlavě. Otočila jsem se za hlasem a uviděla tričko s hadím vzorem. Podívala jsem se výš a koukala na ty hnědé nenávistné oči. „To bych nečekal, že tě tu najdu popelnice. A ani bych nevěřil, že ji opravdu budeš chtít prodat, to jsi opravdu až v takové strašné situaci?" zeptal se. Lis se na něj taky mračila. „Hej! To je moje kamarádka Kathrine, žádná popelnice!" vykřikla a já ji zakryla pusu rukou. „Takže tohle je tvoje psí kámoška?" řekl a usmál se. „Nejsem žádná....!" chtěla Lis dál křičet, ale zastavila jsem ji. „A co ti je vůbec do toho! Nechal jsi mi ji. Teď je to moje košile!" křičela jsem přes celý obchod. On se stále usmíval. Dokonce za námi došli i prodavačky, aby jsme se ztišili a opustili obchod, ale on je zastavil mávnutím rukou. Jen se mu poklonili a omluvili, jako by tam byl nějaký princ. „Promiňte pane." řekla a odešla. „Rozmyslel jsem si to. Chci ji zpátky." řekl a jeho úsměv zmizel. Chytil tu košil, kterou jsem držela v ruce. A já ji nehodlala pustit. „To máš smůlu! Je moje! Dal jsi mi ji!" zakřičela jsem. On si ji přitáhl vší silou k sobě a já neměla tolik síly, ale košil jsem nepustila. Tím pádem jsem nakročila dopředu k němu a opřela jsem se o jeho hruď abych nespadla na hubu. Podívala jsem se na něj a jeho výraz byl tak nepříjemný. „Ty sis nějak oblíbila můj hrudník." řekl a trošku se pousmál. Slyšela jsem Lis, jak se v pozadí smála, ale snažila se to zastavit. „To není pravda, přitáhl jsi si mě. To ty sis mě nějak moc oblíbil, ale já nemám zájem chlapečku." řekla jsem ostře a vytrhla mu košili z jeho ruky. Odtáhla jsem se od něj a přikázala Lis, aby jsme vypadli, hned pryč. Tolik mi lezl na nervy. „Už tohle nezvládám, jestli ten synáček bude taky taková svině, to se mám na co těšit. Kdy si začali ti bohatí myslet, že si můžou takhle dovolovat?" řekla jsem Lis, která se na mě pořád dívala a smála se mi.