Wanda pov. 

S Emily jsem se teleportovala do nově vystavěného Toweru. "Bruci!" zakřičela jsem, abych uvědomila našeho doktora, že se něco děje. 

Bruce téměř okamžitě přiběhl. "Wando? Co se děje?" zeptal se rychle, ale pak jeho pohled padl na ledovou Emily. 

"Bruci, musíme jí z toho ledu dostat. Nevím, jak dlouho to ještě vydrží!" vykřikla jsem zoufale a pustila její ledové zápěstí. 

Přikývl a vzal ji do náruče. "Odnesu ji na sál, uvidím co se dá dělat," řekl a odešel pryč. 

Následovala jsem ho a kousala si ret. Nevím, jak to tam teď vypadá, jestli náhodou nepotřebují pomoc. Ale je mi divné, že po čtyřech měsících, se Emily jen tak objeví. Možná to byl jejich záměr. 

Když se Bruce zastavil na sále, položil ji na lehátko. Jakmile to ale udělal, něčeho jsem si všimla. 

Emiliina hruď začala slabě zářit. Nebylo to obyčejné světlo. Bylo to oranžové světlo, něco jako plameny. 

"Bruci? Co je to?" zeptala jsem se a nechala mezi prsty proudit mlhu, kdyby se něco stalo. 

"Neuvěřitelné," zašeptal obdivně vědec a přešel k ní. "Musí v sobě mít něco, díky čemu ten led taje." 

Jeho slova mě zarazila. "Bruci...žádná látka nedokáže v těle přežít, aby potom rozpustila led," namítla jsem, ale pak se mi před očima něco promítlo. Když jsme bojovali s těmi Hydráky, někteří z nich měli v očích podivné světlo. Jejich tělo žhnulo. 

"Jedna ano. Je to látka vynalezená Aldrichem Killianem. Extremis. Museli jí to vpíchnout do těla. Je zázrak, že to přežila," řekl a trochu ustoupil. 

Pozorovali jsme to, jak led pomalu taje. Jak odkrývá stále žijící Emily.

Když led opravdu roztál, Emiliina hruď se prudce prohýbla, když se Emily nadechla. Víčka se jí zatřásla a po chvíli je otevřela. 

"Emily, slyšíš mě?" promluvila jsem na ní tiše a postoupila o několik kroků k ní.

Její pohled se stočil na mě. Usmála se. "Wando," vydechla tiše a natáhla ke mně ruku. 

Vzala jsem jí za ruku, aby se necítila tak sama. "Tak strašně ráda tě vidím, Emily," zašeptala jsem. 

"Jak se má malé?" zeptala se a sjela pohledem na moje bříško, které se už pěkně zakulatilo. 

Pousmála jsem se. "Je v pořádku. Tak strašně jsem se o tebe bála," zamumlala jsem. 

Pokusila se posadit se, ale tvář se jí zkřivila bolestí, takže od toho radši upustila. "Kde jsou ostatní?" 

Kousla jsem se do rtu. "Emily...ostatní šli pomoct Tonymu. Tebe jsme našli jako kostku ledu. Teleportovala jsem se s tebou sem a tady ses sama od sebe z ledu dostala. Bruce si myslí, že je to díky-" 

"Extremisu," doplnila mě Emily a podívala se na strop. "A je tam taky Cart-" zarazila se, jakoby si něco strašného uvědomila. 

"Emily? Co se děje?" zeptal se Bruce, zatímco jí kontroloval tep. 

Podívala se na mě. "Musíš se tam vrátit. Je tam Carterová. A pokud je tam i Nat..." 

Přikývla jsem. "Neboj, nic se nezvrtne," uklidnila jsem jí, zavřela oči a teleportovala se zpátky. 

"Wando, pozor!" ozval se něčí hlas a v další vteřině mě něčí paže uchopily a vyzvedly mě do vzduchu. 

Okamžitě jsem věděla, kdo to je, takže jsem Pietrovi omotala ruku kolem krku, abych měla nějakou oporu. 

"Jak to vypadá s Emily?" zeptal se za běhu. 

"Je v pořádku. Ale musíme okamžitě najít Pepper a vypadnout. Prý je tady i Sharon Carterová. Pokud najde Nat se Stevem, neskončí to dobře," vychrlila jsem ze sebe rychle. 

Pietro, který se mnou proběhl několik bloků, mě položil na zem. "Měla jsi zůstat v Toweru. Ale to už je fuk, najdi Clinta a zůstaň u něj. S ním budeš v bezpečí. Já najdu Steva s Nat, pak se k vám připojíme," řekl a zase zmizel.

Zapnula jsem komunikátor. "Clinte?" ozvala jsem se jim. 

"Wando? Děje se něco?!" ozval se jeho poplašený hlas. 

"Kde jsi?" zajímala jsem se. 

"U toho prvního jeřábu," odpověděl. "Stalo se snad něco?"

"Ne, nic se neděje," uklidnila jsem ho. "Za chvíli budu u tebe. Ale poslouchejte mě. Nat se Stevem se okamžitě stáhnou někam k ostatním. Je tady i Sharon Carterová, musíte se ztratit z dohledu!" 

"Wando, ale-" 

"Neodmlouvej, Steve! Prostě to udělejte!" štěkla jsem a vydala se směrem k prvnímu jeřábu. Cestou jsem odrovnala několik Hydráků. 

"Wando, co Emily?" zeptal se v komunikátoru Bucky. 

"Emily už je v pořádku. Probrala se a je s Brucem v Toweru." 

V komunikátoru se mi ozvaly jejich úlevné výdechy. 

Dorazila jsem na jednu vysokou budovu, na které jsem uviděla Clinta, a rychle shodila jednoho z Hydráků. 

Clint se otočil a pousmál se. "Díky," zašeptal, přešel ke mně a políbil mě. 

Položila jsem mu ruku na tvář a odtáhla se od něj. "Není zač." 

"Jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě, přičemž mi položil ruku na bříško. 

Přikývla jsem a překryla jeho ruku tou svojí. "Jsme, neboj. Nedovolila bych, aby se mu něco stalo," zamumlala jsem. 

"Miluju tě," zašeptal. Poté napřáhl tětivu luku a vystřelil šíp přes moje rameno, čímž zabil dalšího Hydráka. 

"I já tebe," usmála jsem se a rychle kolem něj vytvořila bariéru, aby ho nikdo nemohl překvapit. Pomáhala jsem všude, kde jsem jen mohla. Tuhle jsem pomohla Tonymu, támhle zase Buckymu se Samem.

"Mise splněna, můžeme jít domů!" zakřičel Tony úlevně do komunikátoru. Zřejmě se mu podařilo Pepper zachránit.

Podívala jsem se na Clinta a zrušila kolem něj bariéru, která ho chránila.

Zasunul šíp zpátky do toulce, který měl připevněný na zádech, a přešel ke mně. "Půjdeme domů," usmál se a políbil mě do vlasů.

Pokývala jsem hlavou. "Půjdeme," špitla jsem a vydala se ke quinjetu, který parkoval o pár bloků dál.

Tam jsme se sešli s ostatními, včetně roztřesené Pepper, která se tiskla k Tonymu.

"Tak pojďme. Musíme zjistit, jak si vede moje dcera," řekl starostlivě Tony.

"Neboj, určitě bude v pořádku," usmála se Pepper a pohladila ho po tváři. 

Clint si sedl za řízení a začal pilotovat. "V Toweru budeme asi za hodinu, zkuste si odpočinout," řekl, ale sám zněl unaveně. 

Stoupla jsem si za jeho sedadlo a položila mu ruku na rameno. "Nemám to vzít za tebe?" zajímala jsem se. 

Zavrtěl hlavou, zatímco jeho rty zkřivil úsměv. "Budu v pořádku. Jak se cítíš ty? Vlastně vy?" zajímal se. 

Položila jsem si ruku na bříško. "Jsme v pořádku. Pokud je i jeho otec zdravý, jeho potomek je šťastný," usmála jsem se. 

"Tak to jsem rád," zašeptal a jednou rukou vzal tu mojí. Propletl naše prsty, zatímco očima skenoval oblohu, která pomalu začala tmavnout. 

Posadila jsem se na podnožku, která byla hned vedle, opřela se o jeho sedadlo a zavřela oči. Dovolila jsem si aspoň chvíli klidu a míru. 

Pak pustil mojí ruku. Začal mě hladit po vlasech, což mě uklidňovalo a hlavně uspávalo. "Jen si odpočiň," zašeptal, což byly jeho poslední slova. 

° 

Emily's pov. 

Asi po třech hodinách, kdy jsem bezcílně zírala do stropu, jsem se pomalu posadila. Nohy jsem spustila z postele a pokusila se zvednout z postele. Přidržovala jsem se stěny, abych snad nespala. Pomalými krůčky jsem se dostala ke dveřím, které jsem otevřela, a vyšla jimi ven. 

"Emily, neměla bys vycházet," napomenul mě Bruce, když si mě všiml. 

Kousla jsem se do rtu a andělsky se na něj podívala. "Nemůžu jen tak ležet a čučet do stropu...potřebuju nějaký zprávy a-" 

"Emily..." přerušil mě Bruce s povzdechem. 

"Vážně se to ještě neozvali?" divila jsem se s pozvednutým obočím. 

Po chvilce přikývl. "Jsou na cestě zpátky. Pepper je v pořádku, všichni ostatní taky. Nikomu se nic nestalo," usmál se. 

Úlevně jsem si vydechla a opřela se o stěnu. "Tak to jsem ráda. Víš za jak dlouho tu budou?" 

Bruce otevřel pusu, že mi odpoví, když ho přerušila Friday. 

"Pan Stark a Avengers jsou již zde, slečno," odpověděla mi. 

Zeširoka jsem se usmála, nastřádala poslední zbytky sil a teleportovala se do obývacího pokoje. Jakmile jsem dopadla na nohy, zatočila se mi hlava a řítila jsem se k zemi. Na tu jsem ale nikdy nedopadla, protože mě něčí pevné paže chytily. Vzhlédla jsem a uviděla Pietrovy modré oči. "Pietro," špitla jsem. 

"Tohle už mi nedělej," pousmál se a vytáhl mě na nohy. Poté mi ruku omotal kolem pasu, čímž mi pomáhal udržovat rovnováhu. 

"Vidím, že nejsem jediný kdo dělal rampouch, co?" usmál se Steve, zatímco měl ruku kolem Natashiných ramen. 

Vyplázla jsem na něj jazyk. "Furt jsem ale hezčí rampouch než ty, Cape." 

Tony, Bucky, Sam a Clint vyprskli smíchy. Steve se zatvářil uraženě. 

"Tohle je vyhlášení války, Starková?" otázal se nebezpečně. 

Zavrtěla jsem hlavou. "Ne. Jen ochrana před vzrůstajícím egem," ušklíbla jsem se. Pak mi ale hlavou něco proběhlo. "Já vlastně přišla o Vánoce," posmutněla jsem, když mi došlo jak dlouho mě Killian s Carterovou drželi. 

Avengers se po sobě podívali. 

"Tak uděláme Vánoce znova," navrhla Nat s úsměvem. 

"Nejsem proti," přikývl Tony, přešel ke mně a pohladil mě po vlasech. "Jsem rád, že jsi zase zpátky, zlatíčko." 

"To i já, tati," usmála jsem se a odstoupila od Pietra, abych mohla obejmout vlastního tátu. 

Ahoj, zlatíčka :3 

Omlouvám se, že včera nevyšla kapitolka, ale všechny testy a seminárky ve škole se nám seběhly na tenhle a příští týden, takže jsem ráda, že jsem vůbec něco napsala :/ Do toho mi ještě spadá práce, což taky není sranda :(( 

Každopádně už ke kapitole :3 Ta je vlastně z pohledu Wandy, aby to pořád nebyla Emily, Pietro nebo Tony :D 

Emily byla nakonec zachráněná a vrátila se k Avengers :3

Co myslíte, povede se už Pietrovi s Emily se už vzít? :D 

Love you :* 

Kájí°