Netrvalo dlouho a probrala jsem se. Teda...myslela jsem si, že to nebylo dlouho. Nad sebou jsem uviděla známý strop ošetřovny v Toweru. Slabost, která se mi rozlévala tělem, už nebyla tak strašná, přesto tam byla. 

Ztěžka jsem se posadila a rozhlédla se kolem. Nikdo tu nebyl. Pokusila jsem se zvednout z postele úplně, ale zjistila jsem, že mám ruce připoutané k posteli. "Hej, co má tohle znamenat?!" vykřikla jsem, když jsem nedokázala rukama skoro pohnout. 

Za několik okamžiků dovnitř vtrhl Tony, následovaný Amy, Wandou a Brucem. 

Zamračila jsem se. "Tak fajn, co je tohle za divadlo? Okamžitě to ze mě sundejte." 

Tony si vyměnil pohled s ostatními. "Emily...je tu něco, co bys měla vědět," řekl a kousl se do rtu. 

Přeskakovala jsem pohledem z Tonyho na ostatní, abych nějak odhadla co se děje. Jejich obličeje vykazovali bolest, možná zklamání. Ale důvod jsem neviděla. 

Po chvíli se ozvala Wanda. "Em...stalo se tam několik věcí. Tvoje matka, přesněji Sharon, ti něco vpíchla do těla. A...tím tě připravila o schopnosti. Nevím, co to bylo, každopádně...už je nemáš," dostala ze sebe tiše. 

Zarazila jsem se. To nemůže být přece pravda...Nemohli mi vzít tak podstatnou část sebe sama. A přesto jsem tušila, že to není všechno. "A dál?" zamumlala jsem po chvíli. 

"Jde o Pietra, Emily," promluvila tentokrát Amy a kousla se do rtu. 

Škubla jsem sebou. "Kde je?!" dožadovala jsem se odpovědi. 

Hnědovláska si povzdechla. "Pokoušeli jsme se ho zbavit jejich vlivu. Ale moc, kterou Roobsová s Helou použily, je příliš silná, než abychom jí zvládli. Téměř hned po tom, co jsi omdlela, nám utekl. Prostě...já a Wanda proti jejich práci nic nezmůžeme," řekla. 

Srdce se mi zastavilo, když mi začalo docházet co vlastně řekla. Celá akce byla zbytečná. A do toho jsem přišla o schopnosti, které byly Avengers užitečné. A teď už ne. Ztratila jsem to, co jsem měla bránit ze všeho nejvíc. 

Tony ke mně přešel a odpoutal mi ruce. Potom se posadil na mou postel. "Broučku? My to zvládneme. Najdeme způsob, jak ho dostat domů," řekl konejšivě. 

Zavrtěla jsem hlavou. "Nezvládneme. Ztratila jsem ho." 

"Neztratila, jen...je to složitější, než jsme si mysleli. Zvládne-"

"Přestaňte mě krmit falešnýma představama! Prostě se to nestane! Dostali mě tam, kam chtěly!" vyštěkla jsem se slzami v očích. "už nejsem nic. Dostaly to, co chtěly." 

Tony mě objal. "Bude dobře, beruško. Najdeme protilátku a-" 

Zavrtěla jsem hlavou. "Ne, tati. Vzaly mi všechno. To ony za to můžou. Už to nejsem já." 

Políbil mě na čelo. "Měla by sis odpočinout, Emily. Bylo toho hodně," řekl a zvedl se. 

Jakmile ostatní opustili místnost, nechala jsem zadržované slzy stékat po tvářích. Už nejsem Emily Stark Maximoff. Ne. Ta stará Emily opustila tenhle svět ve chvíli, kdy se Pietro přidal k Hydře. 

° 

Další týden se to nijak nezlepšilo. Spíš naopak. Začala jsem propadat depresím, které jsem nedokázala ovládat. Přestala jsem jíst a bavit se s ostatními. Dny jsem trávila zavřená ve svém pokoji, nikoho jsem dovnitř nepouštěla. Prostě nemám náladu na jejich lži, představy a lítostivé pohledy, kterými mě častují čím dál častěji. 

Zvedla jsem pohled od počítače, kde jsem koukala na Hru o Trůny. Můj vlastní život mi připomínal život Sansy Stark. Taky ztratila skoro všechno, přesto se nevzdala. Ovšem já to vzdala. Vzdala jsem veškerý boj o všechno. 

Zvedla jsem se a pomalu došla do koupelny. Když jsem uviděla svůj odraz v zrcadle, nemohla jsem se stačit divit. Tohle snad ani nejsem já...Téměř černé kruhy pod očima, kůže bílá jako stěna. Oči, ve kterých bývávaly jiskřičky, jsou smutné a temné. 

"Slečno, pan Stark mi řekl, abych Vám řekla, že odjíždějí na misi," ozvala se Friday. 

Přikývla jsem. "Klidně. Kdo tu zůstává tentokrát?" 

"Nikdo, slečno. Musejí jet všichni." 

"Jasně," zabručela jsem a vlezla si do postele. Nemělo cenu vylézat, stejně bych je ani nestihla. Netrvalo mi to ani dlouho a usnula jsem. 

°

"Slečno Emily!" 

Prudce jsem otevřela oči. "Friday? Co se děje?!" ptala jsem se hned.

"Celý Tower obklíčilo několik vojáků Hydry, vedení panem Pietrem," oznámila mi. 

Ztuhla jsem. Tohle bylo naplánované. Abych byla sama, nejvíc oslabená. "Okamžitě zavři všechny vchody a východy! A připrav mi můj oblek!" rozkázala jsem a vstala z postele.

"Jistě, slečno." 

Oblek se na mě začal formovat, jak jednotlivé části začaly přilétávat. "Friday, povolej železnou legii!"

"To nelze, slečno. Takové oprávnění má jen pan Stark, ani Vy ho nemáte." 

Povzdechla jsem si. "Fajn. Jdu se podívat na situaci." S těmi slovy jsem vyletěla z terasy, abych obhlídla situaci. Friday měla pravdu. 

Kolem Toweru bylo několik desítek vojáků Hydry. Ale byl tam ještě někdo. Někdo s úplně bílými vlasy. Oliver Frost. 

Vyděsila jsem se. Bez schopností proti němu nemám sebemenší šanci, což bylo více než jasné. Ale pokud něco neudělám, dostanou mě tak jako tak.

Rozletěla jsem se ke vchodu do Toweru. "Pietro, Olivere! Jsem tady!" vykřikla jsem, abych upoutala jejich pozornost. "Friday, pošli nouzovou zprávu do S.H.I.E.L.D.u." 

Pietro s Oliverem se objevili téměř okamžitě. 

"Ale, ale, ale," ušklíbl se Pietro, když se na mě podíval. "tu, pro kterou jsme si přišli, vyšla sama. Mám snad padnout na kolena a začít tě uctívat?" 

Zamračila jsem se, ale to nemohl vidět. "Pietro, zkus se někdy podívat na to, co s tebou Hydra provádí. Tohle nejsi ty. Zkus se vrátit a-" Ani jsem to nedokončila, když oblek začal blbnout. Systémy začaly kolabovat, až se oblek otevřel a já spadla z pětimetrové výšky na zem. 

Dopadla jsem na nohy, ale kolena se mi hned potom podlomila. Ty deprese se mnou udělaly víc, než jsem si myslela. 

Oliver mi pomocí schopností znemožnil pohyb. "Ptáče, které se dosud nenaučilo létat," řekl a zatáhl mě za vlasy, takže jsem musela zaklonit hlavu. 

"Ptáče, které se možná nenaučilo lítat, ale je svobodné," zasyčela jsem a plivla na něj. 

Oliver mnou mrštil na zem a přidupl mi zápěstí. "Přestaň si vyskakovat! Nebo to odneseš!" zavrčel. 

"Tak dost! Olivere, máme jí přivést živou!" okřikl ho Pietro. 

"Však jo, ale-" 

"Žádný ale, Olivere! Prostě jí vezmi a zmizíme odsud!" rozkázal Pietro, aniž by se na mě podíval. 

Oliver mi vstříkl do těla uspávací sérum, které začalo téměř okamžitě působit. 

Ještě předtím, než jsem padla do bezvědomí, jsem si všimla helikoptéry, která letěla k nám. Pak už jsem definitivně ztratila vědomí. 

°

Probrala mě ledová voda, která mi byla chrstnuta do obličeje. 

Zamrkala jsem a pokusila se kolem sebe rozkoukat. První, koho jsem uviděla, byla matka a jakási žena, stojící u ní. "Matko?" 

Máti se pousmála. "Ráda tě zase vidím, Emily. Jak ses měla u táty?" 

Zamračila jsem se. "Představ si, že kvůli tobě špatně. Lituju toho, že ten náboj nebyl ostrej," zasyčela jsem. 

Matka pokynula na tu doktorku. "Je připravená. Můžete," řekla. 

Doktorka se ke mně přiblížila. "Neboj se, jenom to trochu píchne, jinak nic neucítíš," řekla s pokřiveným úsměvem. 

Zaškubala jsem sebou. Přivázaná k operačnímu stolu jsem toho moc nezmohla. "N-ne!" 

Jehla mi projela kůží a dostala se do žíly. Poté se mi do těla dostala nějaká látka, která začala příšerně pálit a studit zároveň.

Zaklonila jsem hlavu a dostala ze sebe nelidský výkřik. "Prosím! Mami!" křičela jsem, ale nijak to nepomohlo. 

Máti tam stála a kochala se pohledem na trpící dceru. Nijak se nehnula, aby mi pomohla. Stala se z ní stvůra. 

Trvalo to několik dlouhých minut. Minuty, při kterých jsem si vyřvala hlasivky, se zdály nekonečné. Ale nakonec jsem začala jen sípat, slzné kanálky už neprodukovaly žádné slzy. 

"Odpoutejte ji," rozkázala máti chladným hlasem, ve kterým se neodrážela žádná emoce. 

Doktorka ke mně přistoupila a rozepla mi popruhy, které mi bránily v jakémkoliv pohybu. 

"QuickSilvere, přijďte pro vězně," ozval se matčin hlas. 

Škubla jsem sebou, ale na jiný odpor se nezmohla. Nechci, aby mě takhle vidět. I když si mě nepamatuje, pořád je to můj Pietro. 

Netrvalo to dlouho a Pietro se objevil v místnosti. Jeho pohled se střetl s mým. V jeho očích bylo něco nového. Jiskra, která tam nebyla. "Madame, kam ji mám odvést?" 

"Má připravený pokoj. Budeš tam hlídat, rozumíš? Zítra ráno musí být použitelná k dalším testům," řekla chladně matka a odešla. 

Pietro ke mně přešel a vzal mě do náruče. Ta něha mě překvapila. Myslela jsem, že mě bude táhnout po chodbách jako nějakou hračku. 

Přitiskla jsem se k němu. Najednou jsem si připadala, jakoby se nic z toho nedělo. Jeho paže, které mě vždycky uklidnily, byly tady. A držely mě. 

Když došel do připraveného pokoje, položil mě na postel. Přehodil přese mě deku. Pak si přitáhl židli a posadil se zády k mojí posteli. 

Unaveně jsem pootevřela oči, které jsem musela cestou zavřít. "P-Pietro?" vyšlo ze mě tiše. 

Na oslovení nereagoval. Ale napjal se, což jsem poznala. Jeho reakce mám perfektně nastudované, takže vím jak na co reaguje. Pokouší se mě ignorovat, ale poslouchá. 

"Ty víš, co se mnou mají v plánu. Řekni mi to, prosím," požádala jsem ho. 

Ještě chvíli se mě pokoušel ignorovat. Pak jeho snažení ztroskotalo, takže se ke mně otočil. "Madame Roobsová vynalezla nová séra, která jsou vynalezena přímo na tebe," odpověděl mi tvrdým hlasem. "mají potlačit tvoje schopnosti. Sérum, které ti podala Sharon, schopnosti zdrží maximálně na týden, víc ne. Ale to, co máš v sobě dnes, je ztlumí natolik, abys o nich nevěděla."

"Ale...proč by to chtěla udělat? Proč mi chce odstranit schopnosti?" vyptávala jsem se dál. 

"Aby vytvořila armádu. Armádu, které Avengers neodolají. Armádu, která je rozdrtí. A generál této armády má mít tvoje schopnosti. A když ty nejsi ochotná se k Madame přidat..." Větu nechal nedokončenou. 

"Musí moje schopnosti dostat někdo jiný," špitla jsem. 

Pietro přikývl. "Jo. I kdyby se sem Avengers dostali, nemají šanci. Vylepšených je tu příliš moc. I s podporou S.H.I.E.L.D.u by to prohráli. Nemá cenu nad tím uvažovat." 

Pokývala jsem hlavou. "Díky, Pietro," špitla jsem a zachumlala se do deky. Nemělo cenu se vyptávat dál. "je mi líto, co ti provedli. Kdybych mohla udělat cokoliv, abych tě odsud dostala...udělám to."

Nevesele se ušklíbl. "Kdyby bylo co dělat, dávno bych zdrhnul." 

Nechápavě jsem se na něj podívala. "Ale...jsi ovládaný matkou. Jak bys mohl přemýšlet nad útěkem?" podivila jsem se. 

Protočil očima. Pak si vjel do vlasů rukou. Na prsteníčku se mu cosi zablesklo. Snubní prsten, který symbolizoval naše spojení. Na tváři se mu objevil úšklebek, který jsem znávala. Byl to úšklebek, který používal když byl v něčem napřed. 

Ještě nějakou chvíli mi to vrtalo v hlavě. Pak se mi to ale v mysli projasnilo. Styl mluvy, chování, gesta, úšklebky a pohledy. To všechno se mi v hlavě spojilo v jednoduchou rovnici, která říkala, že x je jedna. 

Když už jsem chtěla něco říct, Pietro vstal a zamkl pokoj. Potom se vrátil zpátky na židli a podíval se na mě. "Už ti to docvaklo?" 

Vzhlédla jsem k němu. "Pietro...jsi to ty," vydechla jsem. 

Pokýval hlavou. "Taky tě rád vidím, lásko," zašeptal a pohladil mě po tváři. 

Opřela jsem se do jeho dlaně. Ten jeho dotek mi chyběl. On mi chyběl. Hrozně moc. "Jak dlouho jsi...Pietro?" zajímala jsem se, snažíc se neusnout. 

"Od toho vašeho útoku. Když jsi mě trefila tou střelou, praštil jsem se do hlavy. Wanda s Amy dodělaly zbytek. Ony dvě věděly, že jejich kouzlo dokáže zlomit kouzlo Roobsové. Ale neudělaly to dřív, protože jsme potřebovali zjistit víc. Kdybych měl svojí vůli, poznaly by to. Když už máme dostatek informací, mohly mi ty dvě pomoct. Ale ty's to dodělala za ně. Ve chvíli, kdy jsem se praštil do hlavy, Roobsové vliv zmizel. Wanda s Amy doléčili to, co měly. Omlouvám se za ten kotník..." špitl. 

Unaveně jsem zamrkala. "Je mi jedno, co jsi mi udělal. Hlavní je to, že jsi tady. Se mnou. Živý, zdravý a v pořádku." 

Políbil mě na čelo. "Měla by sis odpočinout. Zítra tě to čeká zase," řekl. V jeho hlase bylo znát, že by mě okamžitě vzal a utekl by se mnou. 

"Je nějaká šance kontaktovat Avengers? Jakkoliv?" zajímala jsem se ještě. 

"Pokusím se něco vymyslet. Ale už spi, abys měla sílu. Jsem tvůj věznitel, dá se říct. Přiřadili mě k tobě," zašeptal. 

Chytila jsem ho za ruku. "Lehneš si ke mně?" požádala jsem ho. 

Pokýval hlavou. Pak si sundal bundu s mikinou a vlezl si ke mně. Rukama mě objal kolem těla. "Miluju tě, Emily." 

"Já tebe víc," špitla jsem a propadla bezesnému spánku. 

Ahoj, zlatíčka :3 

Tak jsem tu s další kapitolkou :3 

Opět vydávám pozdě, já vím...:/

a) Máme tady chvíli, kdy se Emily probrala a dozvěděla se, že plán nezafungoval. A k tomu, že přišla o schopnosti...

b) Potom období, kdy se Em dostala do depresí, které ohrožovaly její život :( 

c) Den, kdy Hydranti, vedoucích Pietrem a Oliverem, útočí na Tower a unášejí Emily :// 

d) Daphne ji mučí jakýmisi séry...:/ 

e) A na konec....*milujte mě* Pietro se nám probral :3 :3 

Love you, guys :*