"Co bys řekla na malý výlet?" zeptal se mě Pietro o několik hodin později.

Ztlumila jsem plamen pod pánví s kuřecím masem, které se lehce opékalo na troše oleje, a zvědavě jsem se na něj ohlédla. "Výlet? A kam?" zajímala jsem se a pozornost přesunula na těstoviny, které se vařily nedaleko.

"Můžeme se projít po pláži a-"

"Ne. Půjdu s tebou kamkoliv, ale na pláž nejdu," přerušila jsem ho a zahleděla se do plamenů pod masem. Před očima se mi vybavil ten den, kdy jsme měli odjíždět zpátky do Toweru a šli jsme se naposledy vykoupat. Ten den, kdy nás oba zajala Hydra.

Chvíli bylo ticho, Pietro si zřejmě uvědomil proč s ním na pláž nepůjdu. Přešel ke mně a jeho paže mě jemně objaly kolem pasu. "Omlouvám se. Vyrazíme si někam jinam. Třeba do lesů nebo někam do parku. Najdeme louku posetou květinami, lehneme si do trávy a nenecháme se nikým rušit," ozval se jeho hlas u mého ucha a ucítila jsem letmý polibek ve vlasech.

Povzdechla jsem si a přikývla. "Najíme se a pak vyrazíme," špitla jsem a vypnula obě plotýnky. "pustíš mě nebo se necháš ohrozit horkou vodou?"

"Ne že bych tě neměl rád, ale opařenej bejt nemusím," zasmál se a odstoupil ode mě, aby zmenšil riziko popálení.

Protočila jsem očima a přecedila těstoviny. Poté jsem maso zamíchala do těstovin a to všechno zakápla olivovým olejem, aby se těstoviny neslepily. Ke směsi jsem přidala čerstvou zeleninu a ještě jednou všechno zamíchala. "Připravíš stůl, prosím?" požádala jsem Pietra, který jen stál opřený o futra a jistojistě mě pozoroval.

"J-jasně," vyhrkl a sebral dvě vidličky a dva nože z příborníku. Poté ještě vzal dvě sklenice na víno, do kterých nalil růžové víno. Věděl přesně jaký druh vína mi chutná nejvíce. "Hotovo."

Vytáhla jsem dva masové talíře a nandala na ně těstoviny s masem a zeleninou. Odnesla jsem oba talíře ke stolu a jeden z nich položila před Pietra, který už seděl na místě. Ten druhý jsem položila ke svému místu a posadila se na židli. "Dobrou chuť," popřála jsem mu a vzala si do ruky jen vidličku.

"Dobrou," broukl polohlasem a pustil se do jídla.

Chvíli jsem ho jen s úsměvem pozorovala. Jedl s radostí a zřejmě mu chutnalo, protože na jeho tváři se vždycky objevil úsměv, který se na tváři držel ještě dlouho poté.

Když jsem si ho tak prohlížela, uvědomila jsem si že o něj vážně nechci přijít. On je to, co mi do života vnáší světlo a klid. Nebýt jeho, tak bych v životě neměla tolik štěstí. Bez něj bych nebyla tím, čím jsem teď. Byla bych jen holka, kterou unesla Hydra. Zřejmě bych byla stále v jejich zajetí a byla jejich loutkou stejně jako byl Bucky. Třeba by mi uložili zabít Tonyho a já bych se tomu nemohla ani vzepřít. Nebo bych měla za úkol proniknout mezi Avengers a zničit je zevnitř, aniž by cokoliv tušili.

"Lásko, děje se něco?" zeptal se Pietrův hlas, který náhle pronikl mými myšlenkami.

Několikrát jsem zamrkala a zvedla k němu pohled. "C-co? Jo, v pohodě. Jen jsem se nad něčím zamyslela," řekla jsem a trochu se pousmála.

Povytáhl obočí a odložil vidličku na talíř. "To už je dneska po několikáté, Emily. Co se děje?"

Povzdechla jsem si. "Nic to vážně není, jen malichernost. Nemusíš se tím trápit," usmála jsem se na něj a napila se ze sklenky, abych nějak zaměstnala ruce.

Tentorkát si povzdechl on. "Emily...neměla bys mi všechno zatajovat," napomenul mě.

Odložila jsem sklenku zpátky na stůl a nakrčila obočí. "Kdyby to něco závažného bylo, řekla bych ti to. Zkus mi někdy věřit," mrmla jsem.

"Věřil jsem ti předtím a dvakrát jsi mě opustila. Myslíš si, že to chci znovu zažívat?!" utrhl se na mě a prudce vstal od stolu.

Tentokrát jsem vyskočila já a založila si ruce na prsou. "Ani pro mě nebylo jednoduchý vás tady nechat! Nebýt tebe a Tonyho nikdy bych se nevrátila! Děláš ze mě akorát malý děcko, který se o sebe neumí postarat! Za pár týdnů budu plnoletá, do hajzlu!" štěkla jsem na něj.

"Jenže ty se jako to malý děcko chováš! Hlavně že musíš zachránit všechny ostatní, ale na sebe nikdy nehledíš! Zkus v sobě najít sebemenší pud sebezáchovy!" vyjel na mě.

"Zkus mě někdy přijmout takovou jaká jsem! Taková prostě jsem, nezměníš to!" zaargumentovala jsem rychle.

Zaťal ruce v pěst. "Možná by bylo fajn, kdyby ses chovala jako tvůj otec! Egoistická, ignorantská a věčně jen na sebe hledící Starkova dcera!" vyštěkl.

Zarazila jsem se. Tak takhle bych se podle něj měla chovat? Jako Tony ve svých mladých letech. "Tak tohle chceš? Takhle si to přeješ? Jenže já taková nejsem. Jestli nějakou takovou chceš, mohl jsi zůstat s tou blonďatou zmijí," zasyčela jsem a ruce se mi roztřásly.

"Možná jsem to udělat měl," vyštěkl, ale v další vteřině si uvědomil co řekl, takže si překryl ústa dlaní.

Jeho jediná věta způsobila, že jsem zůstala přikovaná na místě. Oči se mi zaplnily slzami, když mi pomalu docházelo co vlastně řekl.

Jeho pohled, plný strachu, mluvil za všechno. "Emily, já-"

"Řekl jsi jen to, co cítíš. Jak bys to chtěl, ale to já ti dát nemůžu. Prostě nejsem jako Tony. Aspoň ne tak, jak by sis přál," dokončila jsem za něj ledově a bez jakékoliv emoce.

"Emily, nemyslel jsem to tak!" vykřikl zoufale.

Zavřela jsem oči. "Možná...by to chtělo pauzu. Přeci jen...musíš se vyrovnat s tím, že Starkova dcera není jako její otec. A hlavně to, že se už dvakrát vrátila zpátky do života. Vrátím se až si všechno urovnám v hlavě. Nepokoušej se mě hledat. Nikdo z vás," špitla jsem a nechala kolem sebe proudit modrofialovou mlhu.

"Emily, prosím! Nemyslel jsem to vážně! Neodcházej!" křičel, aby mě zastavil.

Nechala jsem schopnosti, aby mě pohltily a teleportovaly na základnu S.H.I.E.L.D.u. Dopadla jsem na nohy a rozhlédla se kolem sebe. Nedaleko ode mě trénovali agetni nováčky, ale nevšimli si mě, což mi nahrávalo do karet. Proplížila jsem se přímo do základny. Přihlásila jsem se a systémy mě vpustily dovnitř.

"Agentko Starková? Co vy tady děláte?" ozval se ženský hlas.

Otočila jsem se a uviděla Mariu Hillovou, která ke mně šla dlouhými kroky. Nasadila jsem falešný úsměv. "Agentko Hillová," kývla jsem jí na pozdrav.

"Co vy tady děláte? Co vím, tak Avengers žádnou misi nemají, zatím," řekla a pozvedla obočí.

Kousla jsem se do rtu. Přece jí nemůžu říct, že jsem sem přišla se schovat ne? "Na pár dnů tady zůstanu, abych pomáhala s cvičením nových agentů. Byla bych vděčná, aby se Avengers nic neříkalo. Trochu jsem se s nimi nepohodla a chvíli bych ráda zůstala v ústranní," vychrlila jsem ze sebe první hloupost, která mě napadla.

Hillová povytáhla obočí ještě výš, ale nijak se nepokoušela přijít na celou pravdu. "Fajn. Pokoj víš, kde máš. Pokud bys něco potřebovala, ozvi se mi. A neboj, Avengers se nic nedozvědí," pousmála se a zase rychle zmizela.

Nestihla jsem za ní ani křiknout poděkování a rozešla jsem se ke svému starému pokoji. Rozhodně to není žádný luxus, ale dá se to. Hydra vám taky nenadělí zrovna postel s nebesy a stravu od špičkových kuchařů.

Vešla jsem do svého pokoje a zavřela za sebou dveře. Opřela jsem se o ně a kousla se do rtu tak prudce až jsem si ho prokousla. Co jsem to zase provedla? Další pitomost. Vyletěla jsem na něj úplně zbytečně. Kdybych se jen trochu ovládala, bylo by všechno v pořádku.

Odrazila jsem se od dveří, že padnu hlavou do postele, když se kolem mě začala objevovat zelená mlha. Okamžitě jsem jí identifikovala a nechala z prstů plynout vlastní mlhu, aby mě bránila.

"Emily," ozval se něčí hlas, který mi byl až příliš povědomý. Ještě aby ne, když jsem ho jeden rok poslouchala neustále.

Zamračila jsem se. "Loki? Zjev se a mluv se mnou normálně," zavrčela jsem. Nikdy mu neodpustím to, že se k nám obrátil zády a přidal se k Thanosovi.

Černovlasý bůh neplech se přede mnou objevil a podíval se mi do očí. "Pokud je to možné, jsi ještě hezčí než předtím," vysekl mi poklonu.

Založila jsem si ruce na prsou. "Proč jsi tady?" zeptala jsem se chladně.

"Emily. Jen s tebou můžu mluvit, aniž by se něco stalo. Dneska mi Hela oznámila, že chce zaútočit na Zemi. Během roku přivede svou armádu a chce pomstít Thanose. Dozvěděla se totiž, že žiješ. Musíš okamžitě sjednotit Avengers a postavit se jí," naléhal na mě.

Povytáhla jsem obočí. "A proč mi to říkáš?" zajímala jsem se.

Kousl se do rtu a sklopil pohled k zemi. "Protože jsi to byla ty, kdo mě bránil. Vím, že tuhle planetu máš ráda. Proto nechci, aby Hela vyhrála. Zkuste ji zastavit," řekl a vzápětí zase zmizel.

Několikrát jsem zamrkala, než mi došlo co se vlastně děje. Prudce jsem otevřela dveře a rozeběhla se do Furyho kanceláře. "Fury! Fury!" křičela jsem za běhu a konečně mu vrazila do kanclu.

Ředitel sebou škubl a podíval se na mě. "Starková? Co tu pohledáváte? Avengers jsem nevolal do akce."

Zlomila jsem se v pase a vydýchávala běh. Potom jsem se narovnala a podívala se na něj. "Šéfe...Hela-Hela chce zaútočit na Zemi. Během následujícího roku. Musíme se při-připravit," vykoktala jsem ze sebe mezi hlubokými nádechy.

Fury vstal od stolu a začal přecházet po místnosti. "Kde jste se to dozvěděla, Starková? A kde jste se tu vlastně vzala?" vyptával se.

"Viděla jsem do její mysli, pane. Dnes se rozmyslela, že doopravdy zaútočí. Musíme dát dohromady Avengers a připravit Zemi na další mimozemský útok," vychrlila jsem rychle, aby tu lež nepoznal.

Přikývl. "Dobrá. Ale dnes zůstanete tady. Avengers neřekneme, že jste tu. Zítra se vypravíte do Malibu a všechny Avengers o tom informujete. A byl bych rád, aby jste se tentokrát neobětovala," řekl s mírným úsměvem a pokynul mi rukou, abych opustila jeho kancl.

Neptala jsem se jak zjistil tohle všechno. Kývla jsem a opustila jeho kancl. Vydala jsem se zpátky do pokoje, kde jsem usedla ke stolu. Vzala jsem si do ruky několik barevných propisek a začala cosi čmárat na papír. Netrvalo dlouho a na papíře se začal rodit bitevní plán. Bitevní plán na obranu této planety.

Nazdárek ❤

Dneska přináším další kapitolku ❤❤

Jak tak koukám, také e překonávám. Minulá kapitolka měla +-1500 slov a tahle přes 1700😂😂

Každopádně Pietro s Emily se pohádali 😔

Do toho se zjistilo, že Zemí čeká další mimozemský útok 😏😏

Co myslíte, zradí zase Loki nebo už se přidá k Avengers?❤

Love you ❤❤
Kájí°