Erik se probudil v nemocnici. Z posledních sedmi dnů svého života si vůbec na nic nevzpomíná. Až příchod nečekané návštěvy způsobí, že se mu z paměti vynoří první mlhavá vzpomínka. Od tohoto okamžiku se Erikovi postupně začínají vybavovat jednotlivé události…
Všechno to začalo právě před sedmi dny. Erik pracoval na nočních směnách jako hlídač, takže se vracel domů po tmě brzy ráno, kdy se město sotva probouzelo.
Erik byl řadový student práv, slušný člověk a dobrý kamarád. Byl ale známý pro svou milou, přívětivou a chytře zvědavou povahu. Byl prostě osobnost. Bydlel se svým nejlepším přítelem.
Právě z důvodu, aby ho nevzbudil, Erik chodil po bytě v naprosté tmě. Jak tak v kuchyni vyklízel myčku, všiml si, že venku, na jednom ze stromů, vlaje něco vzdáleně podobné vlajce. Nechal myčku myčkou a vydal se ven. Ze stromu stáhl cár šedé látky. Její tvar mu nepřipomínal nic, co kdy viděl. Byla tenká jako pavučinka, přesto měla cosi, co připomínalo kůži. Jamile jí chvíli žmoulal v ruce, rozpadla se na prach.
koutkem oka zaregistroval v ranní mlze pohyb. Jen tak tak se stihl otočit, aby viděl mizející vysokou, nezdravě vyhublou postavu. Erik byl dost realistický člověk a na nějaké příšery nebo duchy prostě nevěřil. Přičetl to přepracovanosti a rozespalosti, takže se raději rychle odebral na kutě.
V nemocnici ho navštívili muži v černých oblecích, kteří se mu představili jako zástupci velké skupiny SCP. Vysvětlili mu, ač se značnou nelibostí, že potřebují, ab si vzpomněl, co se stalo. Erik postupně vyprávěl dál.
Druhý den ráno, po prospaném dni a noci, Erik musel do školy. Docházka byla důležitá.
Jako každé ráno, co šel do studia, si chystal batoh, oblékl se a vyrazil vstříc hukotu velkoměsta. Neudělal od bytu ani tři kroky, když jeho zrak padl na vzdálenou, povědomou postavu. Bez hnutí stála na konci ulice. Vysoké, štíhlé tělo neslo pár nepřirozeně dlouhých nohou. Z ramen se skoro až kolenům táhly dlouhé paže a na malém krku seděla hlava bez vlasů. Víc detailů neviděl, snad jen plandající látku, kterou včera našel u svého domu. Překvapením mu spadla brada a rychle si protřel oči. Nepomohlo to, ta věc tam byla stále.
„A dál? Co bylo dál?“ ptali se vyšetřovatelé z SCP.
„Budu pokračovat, když mi povíte, co ta věc je zač.“ zavrtěl se v nemocniční posteli Erik. Tušil, že ti muži ví, co mu to přivodilo aktuální stav.
„Nejprve to dopovězte, my si uděláme obrázek o té…věci.“ Navrhl jeden. Erik, závěrem ne zcela spokojený, zaskřípal zuby, ale pokračoval.
Ten den se už nic nedělo, takže se Erik uklidnil a na ranní šok ‚setkání třetího druhu‘ úplně zapomněl.
Šok ho čekal až další den těsně před odchodem do práce. Zase si u kuchyňské linky chystal věci do práce, když spatřil toho habána na protější střeše. Seděl v pohodlné poloze, jako by se snad opaloval na pláži a zíral do okna na Erika.
Po bližším ohledání Erik s úlekem shledal, že ta věc vlastně nemá obličej. Celé jeho tělo bylo ovázané šedou látkou, pouze ruce s dlouhými prsty a nohy ve velkých, černých botách byly nezavázané. Bylo to něco ošklivého a dost nepříjemného, že Erik musel odvrátit zrak.
Bohužel ani v práci se neznámé stvůře neschoval…
Zavřeným obchodním centrem se nesly pouze Erikovi kroky. Před ním se jako rozverné štěně míhala baterka, její kužel světla pobíhal od jednoho obchodu přes podlahu k druhému. Ačkoliv se Erik tmy nebál, teď měl dost nahnáno. A také měl i proč…
Když dorazil k velké, prosklené stěně, úlekem vykřikl a upustil baterku na zem. Kruh světla se zastavil na obličeji té věci nalepené na sklo. Příšera stála na tenké římse za oknem a svým prázdným obličejem zírala dovnitř.
„Proč jste zastavil? Co se děje?“ pobízel vyšetřovatel Erika.
„J-já…to nejde…nemůžu…“ koktal Erik.
„Musíte, tak povídejte.“ Nakázal mu. Erik si pouze povzdechl a pokračoval ve vyprávění, i když sám nevěděl, jestli to jeho psychika zvládne.
Ty vzpomínky ho zevnitř svíraly, zžíraly a ničily.
Erik, po nezapomenutelném setkání, utekl pryč. Schoval se v místnosti pro ochranku, zabouchl dveře, opřel se o ně a pomalu, s hlubokými oddechy, sklouzl k zemi. Jeho pohled spočinul na obrazovkách se snímáním kamer. S hrůzou zjistil, že ta věc se dívá skrze okno přímo do kamery na něj. Kdyby měla oči, přísahal by, že se mu dívá až hluboko do jeho duše.
„Dokázal by jste nám tu věc ukázat na fotografiích?“ otázal se jeden z vyšetřovatelů. Erik nejistě přikývl, že ano.
Za malou chvilku se mu na klíně octla hromádka nekvalitních snímků až zrůdných stvoření. Pomalu se mezi nimi přebíral a dál, úplně sám a bez vyzvání, vyprávěl.
Ráno, když Erik opouštěl práci, kromě rozbité svítilny nic nenasvědčovalo faktu, že by se tu snad mělo něco stát s jakousi neznámou bytostí.
Doma si řádně opláchl obličej ledovou vodou a podíval se na sebe do zrcadla. Něco ho ale šokovalo a vyděsilo do morku kostí.
Nebyly to ale silné kruhy pod očima rudými jako sovětská vlajka, ale spíš něco mimo obličej. V kelímku u umyvadla chyběl jeho zubní kartáček. Ten spolubydlícího tam byl, ale jeho nikoliv.
„Říkáte zubní kartáček?“ znejistěl jeden vyšetřovatel.
„Ano, takový modro – bílý, pevné štětiny…“ přitakal Erik. Vyšetřovatelé se po sobě podívali a vzali mu všechny snímky možných i nemožných oblud, zvířat, postav a jiných kreatur světa fantazie. Místo nich před ním přistál blok s nákresem vytvořeném tužkou.
„To…to je ta věc.“ Prohlásil Erik rozhodným, i když lehce roztřeseným, bojácným hlasem. Nastala chvíle ticha.
„Pokračujte…“ vyzval jeden z přítomných Erika.
Kartáček nebyl jediné, co se mu toho dne ztratilo. Ve skříni odhalil ztracení košil, kalhot, dokonce i šály. Nezmizelo ale pouze jen čisté oblečení, dokonce i špinavé. Erik chvíli nechápal, ale jakmile jeho spolubydlící objevil šedou látku, měl jasno. Ta věc, co vídá posledních pár dní, ho sleduje. Doslova stalkeruje.
Erik nedokázal a ani nechtěl usnout. Byl odhodlaný kreaturu chytit a vzít si své věci zpět, ať jsou zničené nebo ne.
Kreatura se vrátila. Vplížila se jako stín do jeho bytu a vešla do ložnice. Zavrzání dveří Erika probudilo. Stačilo už jen počkat, až věc najde nastražené oblečení. Tiše sledoval, jak velkými kroky, celá nahrbená, postava jde blíž a blíž k návnadě. Vztáhla dlouho paži a hubenými prsty se dotkla látky trika. Neuchopila ho. Pouze tak stála. Erik zaváhal. Že by ho snad odhalila? Ví, že nespí a sleduje jí? Otázky mu vířily hlavou jako směs strachu a adrenalinu.
„Omlouvám se, že ruším ale tady pan Barton by již měl spát. Jeho tělo potřebuje odpočinek.“ Přerušil vyprávění lékař. Vyšetřovatelé nesouhlasně zahučeli, ale uposlechli a odešli.
Erik tak osaměl. Lékař zhasl a všude kolem se rozprostřela neprostupná tma jako v pytli.
Erik se rozklepal. Před očima mu hrála ona scéna, kterou nestihl dokončit ve vyprávění vyšetřovatelům z SCP.
Jak se ta věc dotkla jeho trika, nejdříve se nic zvláštního nedělo, ale po chvilce triko zešedivělo. Bylo to jasně patrné, protože oknem dovnitř dopadal svit Měsíce a ojasňoval děsivou scénu před nebohým, k smrti vystrašeným Erikem.
Triko neskončilo pouze v šedivění. Vlákna zestárla, změnila se v potrhaná a celý kus oděvu nabral vzhled staré, špatně umyté látky. Vypadalo to jako kus hadru. Bytost se tiše otočila na Erika. Rozvířila tak vzduch, který ošklivý hadr změnil v obláček prachu. To už Erik nevydržel a vyjíkl. Ne moc, ale vyjíkl. Bytost natáhla ruku a na malou chvilku se dotkla jeho vlasů. Erik koutkem oka viděl, jak jeho vlasy bělají. Kreatura poté klidně odešla pryč, opět tiše a nepozorovaně.
Teď, v nemocnici, tato vzpomínka hrála Erikovi stále dokola a dokola před očima. Raději se přetočil na bok a pokusil se usnout, když ucítil jemný závan vzduchu. Prudce otevřel oči. Nebyl sám. Někdo tu byl. Jeho srdce začalo bušit, až si Erik myslel, že vyskočí jeho krkem jako splašené.
Před něj na polštář se snesla šedivá látka. Vykřikl leknutím a přetočil e na záda. Uviděl, jak se nad ním sklání ona kreatura. Ten stalker, který bral jeho věci i zdravou mysl. Ta věc, která na něj uměla zírat i bez očí. Erik byl zmražený strachy. Nedokázal uniknout. Kreatura zvedla paži a dlouhým prstem odhrnula přikrývku z Erikova těla pryč. Pak vyhrnula i jeho pyžamo. Na obou látkách po ní zůstalo pár zničených míst. Přiložila špičku prstu na jeho břicho.
Během chvilky se jemné mravenčení změnilo na ukrutnou bolest. Erik začal křičet a zmítat se, ale nebylo to platné. Jeho tělo šedivělo směrem od místa doteku až po konečky prstů. Začalo se propadat jako starý papír. Oči zčernaly a zmizely. Škubání a boj ustal. Na povrch vystoupily kosti. Během necelých pěti minut bylo po všem. Egostalker, jak se ona věc v SCP nazývala, se nasytil.
Ráno vyšetřovatelé mohli udělat ke spisu Egostalkera další pomyslnou čárku za další oběť. Erikovi život však nevrátila.
Egostalker nebyl nikdy chycen, ačkoliv je jediný svého druhu. Živí se osobností člověka, doslova jeho ‚já‘, tedy egem. Bloudí světem dál a dál, hledá oběti a sleduje je.
Možná, že právě teď stojí za vámi, sedí na vaší střeše nebo je jeho prst pouhý kousíček od temene vaší hlavy, zatímco čtete tyto řádky…