POZOR! Bude se zde vyskytovat pokus o sebevraždu, násilí, šikana a vražda, jen pro jistotu upozorňuju.

Stáli jsme naproti sobě, déšť mi kapal z vlasů a smáčel mi oblek, Kacchanovi ale déšť nevadil, jak se zdálo.

Od střední se vůbec nezměnil, možná vyrostl a zesílil, ale jinak byl stále ten Kacchan, kvůli kterému jsem se stal tím čím jsem byl.

,,Takže jsi nakonec přišel, zvláštní, myslel jsem že se nebudeš obtěžovat s někým tak bezvýznamným jako jsem já...někdo bez quirku, špína společnosti...''

,,Deku přestaň!'' Kacchan, který si celou dobu udržoval kamennou tvář zařval a já se jen ušklíbl.

,,Copak? Takže teď už dokonce zapíráš svá vlastní slova co jsi mi s velkou nenávistí řekl? Už zapíráš to jak jsi mě vždy šikanoval? Jak jsi mě vždy po škole zmlátil, nadával mi když jsme se potkali a říkal mi ať skočím ze střechy?''

Vyčetl jsem mu vše co mi udělal a jen sledoval tu vinu v jeho očích, bylo to až k smíchu.

,,Deku, přestaň dělat tyhle hovadiny a vrať se domů, teta Inko se trápí, každý den k ní s mámou chodíme a každý ten den ji vidíme se slzami, protože se o tebe bojí...''

,,Neopovažuj se přede mnou mluvit o mojí matce!'' Vyjel jsem po něm a párkrát se zhluboka nadechl, abych se uklidnil, pak jsem si jen překřížil ruce na hrudi a podíval se na nebe.

,,Navíc, mě se tam kde teď jsem líbí, kdyby nebylo Kurogiriho nestál bych teď před tebou.''

,,Co?...'' Hlesl zmatený Kacchan a já se na něj podíval, s tváří tak vážnou, až jsem cítil jak mu z toho zamrazilo.

,,Přesně tak, Kurogiri mě zachránil, ten den co jsem zmizel mě Kurogiri našel za školou v kaluži mojí vlastní krve, jelikož jsem udělal to co jsi si tak hrozně moc přál...skočil ze střechy a hodlal zemřít. Kurogiri mě našel a vzal k Lov, kde mě ošetřil, zachránil mi život a nabídl mi žít s nimi jako jeden z nich.''

Přiznal jsem se a pobaveně sledoval, jak vytřeštil oči a udělal krok dozadu, jak konečně pochopil.

,,Ne...ne to...''

,,Už jsi konečně pochopil Kacchan? Už chápeš co ti tím chci říct? Že to kde jsem, že to co se děje, je jen tvoje chyba. Kdybys mě nešikanoval, nikdy bych se nepokoušel zabít, Kurogiri by mě nenašel a já bych se nikdy nestal padouchem, moje matka by neproplakala celou noc a, kdo ví, třeba by ta tvoje spolužačka ještě žila.''

Řekl jsem jen tak jako by se nechumelilo a Kacchan s sebou trhl. ,,Takže to ty jsi zabil Uraraku.'' Nebyla to otázka, ale i přesto jsem přikývl a pokrčil rameny.

,,Co na to říct? Byla ve špatný čas na špatném místě, kdyby ji ti takzvaní hrdinové neposlali tam kam neměli, mohla mít šanci dostudovat.''

Vzal jsem z opasku zbraň, nabil a zamířil na Kacchana, který tam jen stál a sledoval mě.

,,Bylo bezva si s tebou zase popovídat...Bakugo.'' Řekl jsem, vystřelil a sledoval jak pomalu klesá k zemi.

Chvíli jsem jen stál na místě, než jsem došel k bezvědomému Kacchanovi, kterého jsem střelil do břicha, vzal mu mobil z kapsy a napsal jednomu z jeho spolužáků.

,,Měli byste si pro něj přijet, jestli nechcete aby vám vykrvácel.''
-D

To bylo vše co jsem napsal, poslal to, hodil mobil k tělu a vrátil se zpět na základnu, kde pobývala Lov.

,,Kdes byl? Shigaraki tě sháněl.'' Zeptal se Dabi, když jsem kolem něj procházel.

,,Nezajímej se o něco co se tě netýka Dabi...je naše vězeňkyně vzhůru?'' Zeptal jsem se a Dabi jen přikývl.

,,Fajn, tak mi dej klíč, chci jí zkontrolovat jak jsi se na ni vyřádil.'' Natáhl jsem k němu ruku a Dabi mi s úšklebkem klíč předal.

,,Nějak moc se staráš Deku, snad mi nechceš vykládat že se o ni bojíš.'' Ignoroval jsem ho, obešel ho a zastavil se až u dveří vedoucích do sklepa, které jsem otevřel, rozsvítil, vstoupil, zavřel za sebou a sešel schody.

Uraraka seděla svázaná na židli, oblečení měla nasáklé krví, na obličeji měla modřiny a na některých místech dokonce popáleniny, ale nejvíc mě překvapily obvazy co na sobě měla.

,,Takže tě Dabi nezabil, překvapující, ale zřejmě to udělal až moc lajdácky, musím ti ty obvazy vyměnit, máš je už nasáklé.''

Řekl jsem jí a šel si nachystat lékarničku, cítil jsem přitom její pohled na mých zádech.

,,Co je?'' Zeptal se jí aniž bych se musel otočit. ,,Nezabil jsi ho. Bakuga. Nezabil jsi ho jak jsi mi říkal.''

Řekla a já se na chvíli zastavil v pohybu, než jsem se k ní otočil i s obvazy a nůžkami.

,,Nepotřebujeme další mrtvolu, vzhledem k tomu že už tak si myslí že ty jsi po smrti.''

Řekl jsem jen, klekl si k ní a začal jí sundávat pomalu obvazy z ruky, byla klidná, nebála se že bych jí ublížil když jsem byl jediný který si dal tu námahu se o ni aspoň trochu starat.

Zkrvavené obvazy jsem vyhodil někam za sebe a začal jí dávat obvazy nové, když měla celou ruku obvázanou, ustřihl jsem místo kterým jsem to chtěl zavázat, konec roztrhl a uvázal to, ale asi až moc silně jelikož Uraraka bolestně sykla.

,,Omlouvám se, ale potřebuju to utáhnout dost silně aby ti už krev netekla, nepotřebujeme aby si vykrvácela když tě potřebujeme na výměnu za Togu.'' Vysvětlil jsem jí a přešel jsem jí zkoumat ty popáleniny, nebyly naštěstí tak hrozné.

,,Je to dobrý, popáleniny nejsou nějak vážné, bude stačit jen nějaká mast a za tři dny by to mělo být dobré.''

Zhodnotil jsem jí to, zvedl se s opotřebovanými obvazy které jsem vyhodil, pak jsem uklidil i lékárničku, ze které jsem ještě vzal mastičku kterou jsem potřeboval, opět přistoupil k Urarace a začal jí mastit spálený krk.

,,Proč to děláš?'' Zeptala se z ničeho nic a já na ni nechápavě loupl pohledem.

,,Co myslíš?''

,,Tohle, to že mi jako jediný pomáháš. Staráš se o mě, dáváš mi každý den jídlo, ošetřuješ mě a kontroluješ jak na tom jsem...proč to děláš, Izuku?''

Když mě oslovila mým jménem, ztuhl jsem, za tu dobu co jsem byl v Lov jsem si zvykl na oslovování Deku, nikdo z nich mi nikdy neřekl Izuku ani Midoriyo, kromě ní.

,,Už jsem ti to vysvětloval, potřebujeme tě živou kvůli...''

,,Tohle ti ani za nic nevěřím, kdybys mohl nechal bys to na někom jiném a staral by ses o sebe, ale vzal sis mě na starost protože i přesto že předstíráš jak bezcitný jsi a že nemáš v sobě ani kousek dobra, jsi stále někde uvnitř ten starý Izuku kterého jsem viděla na plakátě, ten o kterém jsem slýchávala jak se každý den usmíval.''

Řekla a já jen zůstal nehnutě u stejné pozice kde jsem byl, pak jsem si povzdechl a malinko se pousmál, byla sakra chytrá.

,,Kdo ví jak to se mnou nakonec je.'' Přiznal jsem se, doošetřil ji a pomalu odcházel zpět nahoru, jenže ona mě ještě zastavila.

,,Izuku?'' Zavolala na mě a já se otočil, viděl jsem jak se na mě vděčně usmívala a to mi připomnělo mé staré já.

,,Děkuju.'' Řekla a já jsem prikývl, pak jsem už jen vyšel schody nahoru, zamkl za sebou a hodil Dabimu klíč, pak jsem bez dalších slov odešel do svého pokoje a sedl si na postel.

,,Kdo ví jak to se mnou nakonec je.'' Šeptl jsem si pro sebe a podíval se na stůl kde jsem měl vystavené dvě fotky, jednu se svou mámou a druhou takovou pomuchlanou, tu jsem vzal a prohlédl si ji, byla to fotka z doby kdy byl Kacchan ještě můj kamarád, předtím než se mu objevil quirk, než se všechno zničilo.

Fotku jsem hodil zpět na stůl, lehl si do postele a předtím než jsem usnul jsem nechal spadnout na polštář jednu jedinou slzu, která dokazovala to co Uraraka říkala, že jsem ještě nějaké city měl.

Nemohl jsem si lhát, chyběl mi můj starý život, život ve kterém byla má máma, ve kterém byl dokonce i Kacchan, ale musel jsem ho opustit, musel jsem začít Kacchana nenávidět, jelikož to byla jediná věc, která nejen mě udržovala při životě, ale aniž by si to oni uvědomovali, udržovalo to i je naživu, a to bylo pro mě někde uvnitř to hlavní.