V ten den, kdy mu vzali svobodu, padal sníh.

Sníh bílý jako kost a křehký jako sliby, kterými ho krmili.

Soumrak přišel brzy a barvil zmrzlé krystalky vody hřejivě zlatými odlesky. Během dnů jako byly tyto sotva dokázal myslet na něco jiného než na vyhřáté hnízdo, v němž se zrovna nacházel, a snovou únavu, co obestírala jeho mysl.

Schoulený u boku matky a mezi tělíčky svých šesti sourozenců na něho ani spár zimy nemohl dosáhnout.

Netušil, že lesem se k nim nepozorovaně blížila skupina lidských hledačů - lovců tichých a vycvičených pro nebezpečí.

Netušil, že tito vrazi, vedení krutým mladým mužem, se už nacházeli na jejich prahu.

Jeho matka prudce zvedla hlavu, když jednomu z lovců u vchodu do jejich mělké jeskyně pod těžkými botami zavrzaly uvolněné kameny.

S vyceněnými zuby chystala se vstát, zatímco dráčata vyděšeně vypískla a prchla hlouběji do větrem vymletého kamene, když ta ozbrojená monstra zahlédla.

Bezhlavě.

Jedno přes druhé.

Lovci byli rychlí. Připravení. V rukavicích z kůže červených draků svírali doruda rozžhavené řetězy.

Jeho matka po lidech okamžitě skočila, odhodlána bránit to, co jí bylo drahé. Sevřela vetřelcovu hlavu v čelistech a oválná lebka jí pukla mezi zuby jako by to bylo vejce.

S mocným máchnutím křídel se otočila k další oběti a když se zavrčením odhalila dvě řady ostrých zubů, z tlamy jí odkapávala krev.

Muži na sebe něco pokřikovali v jazyce, jemuž nerozuměl, a vzápětí vzduchem prolétly první řetězy.

Dračice jeden odrazila ocasem, ale zezadu přišel další a obmotal se jí kolem krku jako had.

Zařvala bolestí a vzepjala se na zadních. Z hrdla jí vyšlo zasyčení podobné zvuku unikající páry a ona se malátně zhroutila k zemi.

Nebyl sám, kdo hrůzou vyjekl...

Kov zasyčel a šupiny se seškvařily v odpornou černou kaši. Puch spáleného masa byl příšerný a zatemnil mu mozek hustou mlhou. Ryk jeho sourozenců ještě nabral na hlasitosti a dráčata se snažila vtěsnat do těch nejmenších skulin, aby se těm monstrům dostala z dosahu.

On se však místo od rozeběhl vpřed. Ke své umírající matce, jejíž chrapot se odrážel od stěn skalního tunelu.

Její dech byl mělký, suchý a horký a hadí jazyk jí visel z tlamy.

Panikařil a strkal do ní jako to dělávala ona, když ho ráno chtěla postavit na nohy.

,,Přežij, můj maličký," pošeptala mu, zatímco se dál marně snažil a srdce se mu tříštilo na tisíc kousků s každým dalším neúspěchem. Její oči se z divoce rudých změnily na klidně modré, jak ji opouštěly síly. ,,Postarej se o ostatní-"

Její projev byl násilně přerušen. Vůdce lidí jí vrazil mezi krční obratle dlouhý zubatý meč z naleštěného kovu a vyděšené dráče v jeho ostří na zlomek vteřiny zahlédlo svůj odraz.

Postarej se o ostatní...

S ozvěnou melodického hlasu ve své hlavě se na něho naposledy usmála. Lehce, stejně jako rosa navlečená na pavučinách. Hlava jí klesla do prachu.

Snažil se svého rodiče oslovit.

Ale neodpověděla.

Polekaně odskočil.

Jeho matka byla mrtvá, docházelo mu. Mrtvá stejně jako podzimní listí.

Neexistovalo nic, co by ji mohlo vrátit, jakkoliv by si to přál.

Hrůzou se mu třásly nohy, ale stejně v sobě našel dostatek kuráže, aby alespoň znechuceně zaprskal na muže, co ho právě připravil o část rodiny.

Člověk se mu vysmál do tváře, jeho ruka vystřelila vpřed a uchopila drakův tenký krk do pěsti. Zachrčel a otevřel čelisti ve snaze útočníka kousnout, ale neměl kam.

,,Buď jsi hloupý nebo odvážný, když jsi se pokusil klást odpor," ušklíbl se muž a přiblížil svůj obličej k tomu jeho, ,,ale tam, kam tě vezmeme, ti obě tyhle vlastnosti budou k ničemu."

Nechápal, co mu ten chlap říkal, a nedošlo mu to ani poté, co s ním mrštil do klece jako s kusem hadru.

Unavený.

Zlomený.

Lidé je během dalších mučivých minut, které prožil spíše v oparu svých vzpomínek, nežli v realitě, pochytali do jednoho jako slepice. Dráčata jen o něco málo menší než sokoli, byla do posledního nacpána do klecí a naložena na vůz tažený koněm.

To, co zbylo z hnízda, lovci zapálili pochodní.

Byl vyděšený, avšak zdaleka ne tolik jako jeho sourozenci, když si to karavana drncala zasněženou neforemnou krajinou, zatímco za nimi hořel jejich domov.

Díval se skrze mříže, křídla poraženě svěšená a hlavu skloněnou.

,,Oni nás zabijí taky?" Kníkla tiše jeho sestra a lehla si vedle něho.

Věnoval jí jeden letmý pohled a když se o něho opřela, oči vytřeštěné šokem, zaštítil ji svým křídlem jako by ji tak mohl schovat před celým světem.

Postarej se o ostatní...

,,Všechno bude dobré," zašeptal. ,,Nedovolím nikomu, aby vám ublížil."

Sliboval, že si bude pamatovat jméno jejich matky.

Sliboval, že se postará o své bratry a sestry.

Sliboval, že zůstane sám sebou.

S pohledem plným zášti sledoval prázdné tělo dospělé dračice, které se mu ve světle tančících plamenů rozmazávalo ve skvrnu.

Sliboval, že jednou přetrhne řetězy, kterými ho spoutali.

Tahle kniha je jedno velké riziko, ale snad za to bude stát!

Dejte mi vědět do komentářů, jestli mám pokračovat. Napište, co očekáváte, jsem zvědavá.

Plus kdyby někdo z vás chtěl a měl čas, potřebuji ještě jména pro dva z Demonových sourozenců.

(Taky mi můžeš psát otázky ohledně všech postav a knih, které vás zajímají. Bude to téma pro samostatnou knihu.)

Zatím ahoj! 💙