Svět byl plný nových barev, ale on viděl jen černou a šedou.

Od napadení hnízda už uběhlo mnoho měsíců, ale on se přesto nemohl zbavit pocitu, že to bylo teprve včera - jako by stále cítil v čenichu pachuť krve a zoufalství.

Lidé je vezli daleko na jih, míle za hranice jeho rodných hor a borových lesů. Moc dobře si vzpomínal, jak sníh a stromy postupně ustupovaly a uhýbaly z cesty nízkým křovinám a barevným květinám - barvám, které mu připadaly z nějakého důvodu lživé a umělé.

Pak ze své malé klícky poprvé zahlédl bílé věže čnící k nebesům a pomyslel si, kolik zvěře a stvoření muselo být vyhnáno ze svých domovů, aby si lidé mohli postavit tak velké honosné hnízdo.

Jejich věznitelé se trmáceli dál a karavana za pár dní vjela do první lidské vesnice. Občané je nadšeně vítali, vyhazovali do vzduchu plátěné barevné šátky a zdálky si je prohlíželi jako výstavní exempláře. S nadějí. S radostí. Skoro jako by ti muži, kteří tak brutálně zavraždili jejich matku, byli nějací hrdinové...

Malá holčička s hebkými vlásky žlutými jako sluníčko, která se mu z nějakého důvodu vepsala do paměti nejvíc, nenápadně přicupitala blíž ke klecím, když se její rodiče nedívali. Zářivě se usmála a zanotovala jim něco v lidské řeči, co mu došlo až o mnoho let později.

,,Nebojte se, dráčci malí. Díky vám konečně vyhrajeme válku!"

První vlna podivných občanů opadala čím blíže byli zámku. Když je zapřažení koně vlekli skrz tepanou bránu, bylo mu jasné, že tady na ně nečeká nic hezkého. Nenechal se ošálit bílým kamenem, opečovávanými zahradami ani oděvy z drahých třpytivých látek, které tu služebníci nosili. Nemohla ho ukonejšit ani vůně květin, o to víc že šlo o rudé růže.

Jeho malá sestra Jitřenka tehdy úzkostlivě zakňučela a přitiskla se k němu tak na těsno, že ho její žebra bolestivě tlačila na šupinách. A tohle chování jí zůstalo i teď, když spolu všichni spali smotaní do klubíčka a snažili se uchránit před zimou...

A tak se ocitli tady. V zatuchlých kobkách porostlých mechem a s podlahou kluzkou od mokré špíny. Choulili se jeden k druhému a snažili se podělit i o to málo tepla, co jejich šlachovitá těla dokázala vytvořit.

Luna, Půlměsíc, Nov, Kometa, Mlha, Jitřenka a on. Jich sedm proti celému světu.

V podzemí bylo šero a chladno, které sráželo vlhkost na pavučinách v ledové krystalky. V místech, kam mohlo světlo pronikat jen úzkými okny u stropu, se to však dalo očekávat. Venku silně pršelo a ve vzduchu byl cítit ozon, naplavená špína se ve zpěněných vodopádech hnědého bahna lila okny dovnitř do jejich cely a zaplavovala je.

Zvedl hlavu a položil si ji na hřbet jeho nejstarší sestry Luny, aby mu voda nenatekla do čumáku a očí. Větší dračice otevřela světle modré oči, stejné jako měla jejich matka, a konejšivě mu olízla prokřehlou blánu křídla, než se zase pokusila usnout. Vděčně na ni zamručel a otřásl se zimnicí.

Pozoroval padající kaskády, jelikož mu bylo jasné, že dnes kvůli strachu z utonutí už stejně oči nezamhouří, a přemýšlel, jestli tam venku existuje někdo, kdokoliv, kdo by mu alespoň trochu mohl porozumět. Kdo by ho dostal ven z tohohle vězení a ukázal mu, že svět není jen černá a šedá. Že červená může znamenat i něco jiného než krev.

Ale nikdo nepřišel...

***

Během dalších sedmi nocí je lidé přestali krmit. Ne že by předtím jedli moc, ale pro dráčata velká jako odrostlá kůzlata byl příjem potravy důležitý i s tím málem energie, co ve svém vězení spotřebovali.

Nejdříve byli zmatení a jen čekali. Po nějakém čase, kdy se dny slily v jednu šmouhu, chodili kolem mříží, vráželi do sebe nebo polehávali, vyčerpaní a povadlí jako květiny bez vody.

On sám klopýtal sem a tam, zakopával o vlastní tlapy a příliš dlouhé pařáty, které si nedostatkem pohybu nedokázal obrousit. Jeho žaludek se svíral jako by mu do něho někdo zašil elektrické úhoře.

Jednoduše jíst potřebovali. A tak si našli cestu.

Občas lovili pavouky a larvy.

Za deště všichni stáli pod oknem a snažili se z tryskajícího bahna vytahat zbytky lidského jídla a žížaly, ale přestože to všechno chutnalo odporně a se zrnky prachu skřípalo mezi zuby, nikdy se nedokázali zasytit.

A už vůbec ne on, protože všechno podstrkával svým sourozencům. Slíbil přeci, že se o ně postará...

,,Třeba na nás jen zapomněli," snažil se je utišit Půlměsíc, zatímco polykal plátek toho, co mohlo být stejně možně hodně staré maso nebo kus látky.

,,To sotva," zavrčel Nov a odhalil tesáky, mezi kterými mu ještě zůstaly hrudky bahna. Jitřenka se při jeho tónu vyděšeně přikrčila a voda z kaluže jí cákla do už tak špinavého obličeje. ,,Všechny nás tady schválně nechají umřít!"

,,To nemůžeš vědět jistě," namítl nesměle Půlměsíc.

Podíval se na Jitřenku a než si stihl rozmyslet, co vlastně řekne, už mluvil. ,,Přestaň, Nove," prsknul. ,,Nesmíme to vzdávat."

Nov, uhlově černý drak s matnými šupinami, se výhružně napřímil. ,,Stejně to je všechno tvoje vina," obvinil ho a udělal jeden prudký krok vpřed. Hnědé bahno se rozstříklo kolem.

Naklonil hlavu na stranu a zašvihal ocasem. ,,Copak můžu za to, že nám přestali dávat jídlo?"

Nov se znovu přiblížil, jeho pichlavé oči lehce světélkovaly v šeru kolem nich, když stáli jen kousek od sebe s vyceněnými zuby. Oni dva byli jediný z celého vrhu, kdo měli oči po otci - zelené, jasné a divoké, jako dvě hvězdy ze vzdálených světů.

,,Všechno je tvoje vina," zachrčel Nov. ,,Je tvoje vina, že naše matka chcípla."

Pohoršeně se zaklonil, svaly v tváři strnulé v šoku.

,,Kdyby se soustředila na boj a ne na tebe, mohla ještě žít," pokračoval Nov. Jeho slova mu plula kolem hlavy jako bubliny, křehká a plná zášti. ,,To ty jsi ji zabil!"

Než stihl provést nějakou blbost, byl Lunou odstrčen stranou. ,,To už stačí," sjela je oba rozhořčeným pohledem. ,,Máme táhnout za jeden provaz, copak si nevzpomínáte?"

Nov se do něho dál vpaloval pohledem. V životě svého bratra neviděl tak plného zášti jako tehdy, když mu lživě připsal smrt jejich matky. Jak mohl? Jak mohl něco takového vůbec vyslovit, aniž by mu neshnil jazyk?!

,,Chráníš zrádce, Luno!" Syčel pak nahlas ještě Nov, zatímco se stahoval do druhého kouta jejich cely. ,,On už dávno není jeden z nás! Měli byste to konečně pochopit!"

Všechny pohledy se postupně obracely k němu, zatímco v jeho srdci se pomalu rozlévala a kořenila bolest ze zrady.

Všechno je tvoje vina...

Tu noc spal sám, daleko od svých šesti sourozenců. Třesoucí se zimou, která nepřicházela zvenčí, ale z něho samého. S ledový ostnem nenávisti, co zahořel v troskách jeho zlomené duše. 

Tu noc to bylo, poprvé, kdy se nechal pohltit stíny. A rozhodl se, že tak to už bude napořád.

***

Co však nevěděl bylo, kdo s úsvitem nového dne dorazí na královský dvůr. Kdo se rozhodl něco změnit...

Ahhh, proč je psaní tak náročný?! (To je určitě jen můj problém...)

Takže... Ahoj lidi. Jak vidíte pořád mám problém se ke psaní vrátit. A samotnou mě to deptá, protože jsem na sebe víc kritická než normálně...
Tady je úvodní kapitola do Demonova příběhu, jde spíš o nastínění situace, ale snad se vám přesto líbila.

Mimochodem, rozlousknete někdo o koho jde v posledním odstavci? Názor na chování lidí z vesnice? A na Demonovy sourozence? Vím, že tam toho o nich moc není, ale zaujalo vás na nich něco? (Mimochodem, ve větě jsou jejich jména seřazená podle věku od nejstarší po nejmladší, kdyby se někdo zajímal)

A tady jedno oznámení z jiného soudku: Chystám korekci/přepis Spojeni s Drakem. Chci hlavně upravit charaktery, dát jim větší hloubku. Je to běh na dlouhou trať, ale zdá se mi že můj příběh je...jak to říct? Málo o dracích! Vždycky je co zlepšit...

Mějte se hezky! 💙