„Mě si nevšímejte. Budu jen tady v rohu prožívat další z mých existenčních krizí," pronesla tiše, hlavu sklopenou.

Prošla okolo nich, tlustou bichli v jedné ruce a snad kýbl silné kávy v té druhé.

Líbající se pár byl nucen přerušit činnost. Oba se na pohublou černovlásku nechápavě podívali, jako na něco nenormálního. Hlavně že oni dva si ještě před chvíli vášnivě vyměňovali DNA a jazyky si pomalu vydrhli všechny zuby. To vlastně vůbec není divné, což?

,,No nezírejte na mě jako na zkameňelé ostatky Megalodona. Klidně se vraťte k tomu svému vzájemnému svačení obličejů," zamrmlala si pro sebe nezvedajíc zrak od hustě popsané stránky knihy, a upila z kouřícího se hrnku.

,,Co jsi to řekla?" štěkla její starší sestra.

Neodpověděla. Bála se na ni byť jen kouknout, neb tam byl on.

,,Haló, bavím se s tebou!"

Nic. Dále četla, vlasy popadané v obličeji.

Se svou sestrou měla špatný vztah. Byly si vzájemným opakem. Ona byla stydlivá, flegmatická a uzavřená, zatímco její sestra byla vyloženě společensky založený člověk, který se nebojí prosadit svůj názor, potrpí si na detailech a celý svůj život má jasně naplánovaný.

Nikdy spolu nevycházely. Jen občas měly nějakou sesterskou chvilku, když za ní po rozchodu vždy přišla do pokoje. Ubrečená se zlomeným srdcem. To si spolu lehly na postel a ona ji uklidňovala. Vždy soucitná.

Bude to takhle i potom, co se rozejde s ním? Nevěděla.

Zvedla hlavu a ledovým pohledem propálila svou sestru. Snažila se zadržet slzy, když viděla, jak ji jemně objímá, sem tam vlepí i polibek na tvář, a dívá se na ni tak láskyplně. Nebude brečet. Ne před ním.

Vložila do svých očí všechnu nenávist, všechen hněv i bolest, co v sobě tak dlouho potlačovala.

Do sestřiných očí se nahrnuly slzy. Neslyšně stékaly po tvářích, přes bradu až na pohovku.

Blonďatá dívka ze sebe dostala bolestný sten, následnovaný vzlykem. Dala se do srdceryvného pláče, oříškové oči uzamklé s těmi ledově modrými. Prožívala její bolest. Všechny emoce, jež tak bravurně skrývala před světem.

,,Om-omlouvám se," vzlykla, ,,nevěděla jsem..." Odmlka.

Černovláska odvrátila pohled, druhá dívka úlevně vydechla.

Tiché srkání kávy přerušilo ticho, jež v místnosti nastalo. ,,Takže víš," konstatovala.

,,Vím," přitakala sestra.

,,Uhm, vysvětlí mi někdo, co se to sakra právě stalo?"

Úplně zapomněly, že tam s nimi je. Černovláska se více schoulila, vlasy opět ve tváři. Kdyby si mohla schopnost vybrat, brala by neviditelnost. Bohužel.

,,Zlato," trhla sebou, když ji bolestivě píchlo u srdce, ,,Niku, co víš o mé sestře?"

Nechápavě se na ni podíval. ,,Jak jako?"

Blondýnka na něj upřela svůj oříškový pohled. Čekala.

,,No, je jí jako tobě, jmenuje se Amelia, je to tvoje sestra a nemáte de rády?" vyjmenoval nejistě.

Když uviděl pohled své přítelkyně, pokračoval: ,,Je tichá, uzavřená, nic ji nezajímá. Nechodí ven. Nemá kamarády. Známky má průměrné, neučí se. Stačí?"

,,Stačí."

Černovláska v rohu se snažila je neposlouchat.

,,A co si o ní myslíš?"

,,No," protáhl, ,,je hezká, pokud se ptáš na tohle. Celkem milá, když už tedy promluví a očividně chytrá." Lezlo to z něj jako z chlupaté deky.

Blondýnka upřela pohled na svou sestru. I přes její vlasy uzamkla jejich pohledy. Můžu? Němá otázka. Odpovědí jí bylo skoro neznatelné kývnutí.

Zhluboka se nadechla, chlapec ji neklidně pozoroval.

,,Jsme dvojčata. Jednovaječná. Amélie má trpí vzácnou poruchou – tak to nazvali doktoři. My tady doma tomu říkáme Dar."

Sledovala jeho reakci. Vypadal celkem klidně. Pokračovala.

,,Cítí emoce ostatních. Prožívá je s nimi. Když se neudrží, může přenést své vlastní emoce na někoho jiného-"

,,-to se teď stalo, že?" skočil ji do řeči.

,,Ano," kývla, ,, a taky může komukoli vnutit jakýkoli pocit. Jako malé jsme bývaly stejné. Měly jsme spousty kamarádů, byly oblíbené. Pak se stala nehoda. Je to jen pár let zpátky. Amelia se naštvala. V afektu si vylila zlost na mém tehdějším příteli. Uhodil ji. Vnutila mu tehdy bolest, poprvé a naposledy. Zešílel. Odvezli ho do léčebny pro mentálně postižené, kde později spáchal sebevraždu.

Tenkrát jsem se pohádaly. Poprvé. Přestaly jsme se bavit, několik týdnů jsme spolu neprohodily jediné slovo. Od té doby je uzavřená, nechce nikomu nevědomky ublížit. Zlomilo ji to. Chtěla se i zabít," vydechla, slzy ji tekly proudem.

Nik docela dobře vstřebával informace. Nevypadal z existence o napřirozených schopnostech ani trochu vykokejeně.

,,A ty se stále zlobíš?"

,,Ovšem. Už to vzala voda, ale vždy, když si vzpomenu, naštvu se. Záviděla mi, měla jsem něco, co ona ne-"

,,-to není pravda!" vyštěkla černovláska.

Oba tím překvapila. Nikdy nemluvila hlasitěji, než šeptem.

,,Není to pravda," zopakovala šeptem a bolestně nakrčila obočí.

,,A o co tedy šlo? O co? Je to už pět let a já to pořád nevím!" propalovala ji uslzeným pohledem. Dožadovala se vysvětlení.

Trhaně se nadechla. Nechtěla to říkat.

,,Podvedl tě," šeptla, ,,vychloubal se před kamarády. Říkal, že stojíš za nic. Naparoval se, jak tě už celé týdny podvádí. Říkal jaká jsi kráva, že tě má jen pro pobavení. Když jsem za ním přišla, chtěla ho seřvat, asi si mě spletl s tebou – což teda nevím jak – a přitáhl si mě za pas. Chlustla jsem mu do ksichtu. Zařval, že jsem akorát stejná děvka jako a dal mi facku. Moje mysl vycítila nebezpečí, mé schopnosti se bránily, nemohla jsem nic dělat," vzlykla, ,,nechtěla jsem to. Jsem monstrum." Brečela.

Blondýnka vstala, přešla k ní a schovává ji v objetí.
Šeptala jí do ucha slova díků a odpuštění.

Nik se na to spokojeně díval. Jeho práce je u konce. Pomocí telepatie pozměnil oběma dívkám vzpomínky. Vymazal se z jejich života. Odešel a nikdy se nevrátil.

Oukej, tohle je totální bulshit. Psala jsem to na silvestra, tlačil mě čas a řekněme, že moje múza si vzala dovolenou. Hehe.

Nicméně, mějte se krásně a přeji šťastný nový rok!

SJ.