„Iris, běž se schovat. Pospěš si” křičel na mě John, až jsem málem spadla ze stromu na kterém jsem doteď seděla. Měla jsem perfektní výhled na naše Angelsé vojáky soupeřící s Priojackými. Měli jsme štěstí že se naši předkové usadili právě zde na kopci obklíčeném přírodně vyhloubeným příkopem. Z údolí které příkop tvoří, bylo slyšet cinkání mečů a skřípání které rvalo uši, když se někdo z lukostřelců špatně trefil a šíp sjel po helmě či brnění. „PANE BOŽE, to je celý on!” pomystela jsem si. Mám pocit že si myslí, že potřebuju někoho kdo by mi občas něco zakázal, " tedy vždycky! " Vím že to myslí dobře, ale mě už to začíná štvát.
      Asi se ptáte se ptáte proč mluvím o boji. Je to jednoduché, když jsem se narodila už dva roky zuřila válka. John je můj bratr a zažil jeden rok bez války. Jak já mu závidím! Hód válka je válka a dá se jen stěží zastavit. A právě proto tahle začla, prastarou pověstí vyrytou do hliněné tabulky, kterou před šestnácti lety našli Oprijci u Jezera Hříchů.