Když rytíři z Prioaku odjeli z válečného tažení na náš kraj (přes nejmohutnější řeku Mahy (kontynet, na kterém se nachází dalších šest říší)), jsme se konečně mohli vrátit do školy, „tedy... konečně?!" odfrkla jsem si. Ale, má to i své dobré stránky. „Možná mě už John nebude schazovat že stromu a budu si moct pokojně přemýšlet?!" napadlo mě, ale hned jsem ten návrh zavrhla, protože jsem si uvědomila, že toho není v životě schopen.
Vyhrabala jsem se z pod peřiny a snažila se, aby vrzání mé postele nebylo slyšet na míle daleko. Oblékla jsem se do svého tradičního oděvů, který tvořily vysoké boty s malinkým podpadkem a lehké jarní šaty, které jsem zdědila po mámě.
Když jsem se usadila naproti mamce, která seděla na jedné straně starého a otřískaného smrkového stolu, začala se zlobit, že mám na hlavě vrabčí hnízdo. A opravdu. Mé vlasy vážně více připomínala vrabčí hnízdo, než vlasy třináctileté holky. Krásně se rozvalovalo po mých hnědých vlasech s nádechem jemné zrzi.
„Po škole si je učešu" řekla jsem. Ale ona zavrtěla hlavou a podívala se na mě, takovým tím výrazem „Ani nápad milá zlatá, upravíš se ještě před školou!" Zamračila jsem se a dala jí tak najevo, že její příkaz splním, ale neochotně.
Po snídani jsem si vzala tašku a hodila do ní kousek chleba. Otevřela jsem hlavní dveře dokořán a vyšla ven do teplého jarního deště. Máma za mnou ještě houkla ať je zavřu, aby dovnitř nefoukalo. Ale to už je zavíral John a rozešel se do Singova chrámu kde se kluci jeho věku učili bojovat. A já se rozešla na druhou stranu a zamířila do své školy.
Po vlasech které jsem neměla ničím zakryté mi do očí stékaly pramínky vody, přes které jsem stěží viděla. Promnula jsem si je, abych z nich dostala otravnou vodu, která strašlivě štípala a pálila.
Boty jsem měla celé promáčené, nebyla mi zima, voda byla teplá vzduch taky, ale já byla celá mokrá.
Tašku jsem si přiložila na břicho sklonila hlavu a rukama se snažila tašku zakrýt, abych měla alespoň věci v ní suché.

⚔️

Před třetí hodinou jsem své šaty měla už poměrně suché, zato má židle byla teď nemožně mokrá a pramínky vody stékaly na dřevěnou podlahu třídy. Dveře se otevřeli, jako na povel se všichni otočili a stoupli si, když ve dveřích spatřili naší učitelku na dějepis. Její tvář byla vážná a bylo na ní vidět že nenese moc dobré zprávy. Místo pozdravu pouze mávla rukou, aby jsme si sedli a sama se usadila u svého stolu naproti dveřím.
Konečně promluvila, „Žáci," mluvila velmi zřetelně a z hlasu se nedalo nic vyčíst, „Dostala se ke mně nemilá zpráva" udělala pauzu aby si rozmyslela co řekne dál. „Všichni studenti od čtvrtého ročníku budou muset pomáhat ozbrojeným silám našeho kraje-" ani větu nedořekla a v lavicích to polekaně ale i zvědavě zašumělo a já se bála poslouchat dál, nějaký instinkt mi radil že to bude ještě horší. „-při chránění našeho kraje, a od druhého stupně i při nájezdech na ty jiné. Proto se hodiny boje zdelší na celé odpoledne každý školní den, před nájezdy bude čas cvičení ještě zvýšen."
Konečně došlo na dotazy, ale dlouho se nikdo neozíval až nakonec se ozval Mates, nejmenší kluk ze třídy. „To všechno kvůli té destičce?"