Další den jsem se tě zeptal, jestli se mnou nepojedeš do čajovny. A ty pozvánku na ,,výlet" přijala. Nasedli jsme do mého auta a já ti básnil o kouzelných kvetoucích čajích, o tom, jak se jejich květ otevírá vlivem horké vody a že nejlepší je Behamontová perla, o ručně trhaném černém čaji s mlékem a o bylinkových směsích, které si tam můžeš namíchat.

,,No Nicolasi, to bych do tebe neřekla že tak piješ čajíky!" Byla jsi tím nápadem tak unešená. Myslel jsem, že konečně vypadneme z Města hrůzy, že se pobavíme. Že se pobavíme normálně. Ale to jsem se šeredně spletl. Opět jsem se mýlil. Mýlil jsem se v tobě...

Když jsi uviděla ceduli s přeškrtnutým nápisem Město hrůzy, zpanikařila si. Přeskočilo ti. Snažil jsem se tě uklidnit, ale byla jsi k nezadržení. I v té velké rychlosti se ti povedlo otevřít dveře a vyskočit ven. Zabrzdil jsem tak prudce, až vyletěl airbag.

,,Do hajzlu!" Zaklel jsem a vylezl, abych se ujistil, že se ti nic nestalo. A víš, kde se mi povedlo tě najít? U té staré ošuntělé cedule, ve tvém starém, ošuntělém svetru. Z obrovských rýh na noze ti vytékaly proudy krve. Ohlédl jsem se. Tvůj dopad...přesně na ostnatý drát! Takovou mušku můžeš mít jenom ty!

Ale větší záhada stala přede mnou. Další tvůj pramen vlasů se stal bílým, nyní jsem to viděl zřetelně a jasně. Začalo to u kořínků a jako vlna projelo ke konečkům. Zůstal jsem v oněmělém úžasu.

,,Tvé vlasy..."

,,Vejdeš do Vlčích ulic a nikdy se už nevrátíš," otočila si se ke mně zády. Rozeběhl jsem se za tebou, ale ty jsi zahájila zběsilý úprk k městu.

Řítila ses do ulic jako neřízená střela a najednou jsem byl já tou vlčí smečkou, co tě sleduje. Smetl jsem úplně každého, kdo se mi postavil do cesty. A pak po tobě prostě skočil, jako ukázkový lovec lačnící po krvi vystrašené laně. Popadl jsem tě za zápěstí.

,,Nech mě být Nicolasi!" Zakřičela jsi a zmizela v zatáčce. Ulicemi ale pořád doznívala slova tvojí písně zpívané při běhu. ,,Vlčí ulice, pohlcují duši. Brousí si, na ně lovci kuši. Tak pozor dej, zabíjí, Smrt spící, přichází..."