Nikdy nezapomenu, když jsi se poprvé zjevila v mé ulici. Chtěl to tak snad osud? Ne, ty jsi v osud nevěřila, ani v náhody, jež spojí dva lidi dohromady. Já pro tebe byl pouze a jenom snílek, další naivní človíček v davu. A proto asi žiješ zrovna tady, říkal jsem si a vzpomínal na tebe. Na ten okamžik, kdy jsem se prvně zahleděl do tvých zelených očí.

Lezla jsi po tom starém rezavém žebříku a přitom si pobrukovala nějakou záhadnou melodii. Pomalou a chladnou, dokonale zapadající do Města hrůzy. Železo skřípalo pod tvou vahou, což dokonale umocňovalo mé zděšení.

Vyklonil jsem se z okna, abych se podíval, odkud se ta ,,hudba" line, a tvá pozornost se zaměřila na mě.

,,Vítej ve Vlčích ulicích!" Křikla nádherná bruneta. Ty. Hezčí hlas jsem doposud neslyšel. Nepatřila jsi sem, do temného města plného násilí, drog a gangů. Určitě ne. Nebo tak jsem to cítil alespoň já...