,,Nikdy nepoznáš, jaké to je plout nebem, nikdy nepoznáš, jaké to je žít. Nikdy nepoznáš přítele, ve Vlčích ulicích budeš hnít..."

,,No tak, neděs mě!" Otřásl jsem se. Nevím, jestli zimou, či strachem z té odporné výšky pod námi.

,,Ale Nicolasi, bát se reality je normální." Rozpustile ses usmála a znovu zamávala nohama ve vzduchu. ,,Černá je bílá a bílá je černá, jen Vlčí ulice, bude vždy stejná..." Prozpěvovala si dál, jako ten nejkrásnější slavík. ,,Cítím vítr ve vlasech, ve vlčích ocasech, ve Vlčí ulici, žije smrt spící..."

Vítr ve vlasech... Ano. Tvé vlasy byly čím dál bělejší. Každý den ti světlaly. Nyní se tou zářivou a nevšední barvou chlubila půlka tvé hlavy. Obarvovala sis je postupně? Nebo v tom bylo něco víc...?

Otočila si se tváří ke mně. ,,Nicolasi? Budeš za mnou chodit? Každý den?" Poklekl jsem k tobě a podržel ti bradu tak, aby ses mi musela dívat do očí. ,,Půjdu za tebou až na konec světa, když to bude třeba..."