Když jsem se vzbudil, byla jsi pryč. Místo vedle mne studené. Jen na mojí posteli ležel vzkaz v obálce, na níž bylo načmáraný tvým roztěkaným písmem pouze jediné slovo: Nicolas. Není to vtipné? Já neznám tvé jméno, ale ty znáš mé, aniž bych ti ho řekl. Ty liško ryšavá, určitě ses prohrabávala mými věcmi.

Přejel jsem prsty po bílém papíru a přičichl si k vosku, kterým jsi obálku zapečetila. Jasně, moje svíčka z obývacího pokoje s vůní jahod. Určitě sis to tady se zájmem prohlédla, než se po tobě slehla zem. Pomalu jsem pečeť zlomil, abych zachoval kouzlo okamžiku, a vytáhl obsah na světlo.

Byly to tvé texty. Všechny tvé písně. Klaustrofobní tóny, jež mi drásaly duši jako šmirglpapír brousí dřevo. A mně došlo, že jsi je psala sama. Vlastnoručně. Úplně na posledním papíru stál vzkaz:

Vejdeš do Vlčích ulic a nikdy se už nevrátíš.

Ale částečně to bylo i pro tvou maličkost. Jako bys mluvila sama se sebou. Hlavou se mi točila jen jediná myšlenka: Vkročil jsem do Města hrůzy.

A zůstanu v něm navždy...