Vídal jsem tě tady stále častěji. Myslím na tom žebříku. Jednou se mi povedlo tam vylézt bez tvé pomoci. Takovou výzvu jsem v životě nezažil... Bez tvých rad o tom, které příčky na žebříku jsou prasklé, zrezivělé nebo uvolněné a nemám na ně stoupat, jsem se málem zabil! A to jen kvůli tobě, avšak toto rozhodnutí vzešlo z mé vůle.

A ty jsi opět byla na okraji. Ale tentokrát sis nebroukala, ale opravdu zpívala. Klesala jsi hlasem dolů, do Vlčí ulice a zase stoupala k nebesům z šedých mraků, vyhlazovala kamínky v  dalekých řekách, aby připomínaly oblázky.

Připomínáš mi sirénu, to jsem ti tehdy chtěl říct, ale nebyla příležitost. Ne, to si jen namlouvám... Já tam totiž místo skládání poklony jen tak stál a poslouchal a přemýšlel o životě. O tobě...

Kdybych tě strčil, spadla by jsi do bezedných hlubin, nebo roztáhla křídla a odletěla?