Celý další den po tobě nebylo ani stopy. Ale já věděl, že ty jsi sova. Ve dne spíš, v noci žiješ. Ale tak mě napadá, co děláš po večerech? Kde lítáš v tu nejnebezpečnější denní dobu? A proč Městu hrůzy říkáš právě Vlčí ulice?

Právě tuto noc jsem se trhavě nadechl, když jsem se probudil z noční můry. Byla o tobě... Utíkala jsi ulicí a za tebou se hnala smečka hladových psů. Ne, to nebyli psi. Byli to vlci. Od úst jim odkapávala čerstvá krev. Každý, kdo se k tobě při zběsilém úprku po silnici připojil, byl rázem pohlcen horou chlupů, zubů a tesáků. Jen tobě se zatím dařilo přežívat.

A zrovna když se ti jeden zakousl do zápěstí, zděsil jsem se natolik, že se mi povedlo přivést můj mozek do stavu vědomí. Ležel jsem...v posteli... A ty, tajemná holka z Vlčích ulic, spala vedle mě pod peřinou, jako by se nechumelilo. Byla jsi oblečená v extra krátkých kraťasech a svém oblíbeném vlněném svetru.

Nevím, jestli se ti tak líbil, že jsi ho nosila pořád. Na druhou stranu, měl v sobě asi tolik děr jako ementál. Hrozně tě bavilo do nich strkat prsty. Zvlášť do té velké na rukávu. Ale ten svetr, ten kus hadru! Horší jsem v životě neviděl! Ale ty ses ho vzdát nechtěla. Měl pro tebe snad nějakou vzpomínkovou hodnotu? Co když jsi jiný neměla?

Nemám tušení. Ani jsem nezaznamenal, jak ses do mého pokoje dostala. Okno bylo zavřené, ale já tušil, že jsi určitě přišla právě tudy.

Ach, proč sis za svou oběť musela vybrat zrovna mě?