Dokázal jsem tam stát celou hodinu a poslouchat. Chvíli jsi byla ta nejlepší holka pod chmurným nebem, a teď? Něco ve mně se pohnulo, když jsem tě tak viděl i další večer.

Ale tentokrát se cosi změnilo... Tvé vlasy. Byl v nich svítivě bílý pramínek, tak tenký, že šel lehko přehlédnout. Ale já tě měl i za ty pouhé tři dny přečtenou.

Stejně tak, jako ty své pochmurné texty.

Tam, kde Smrt roztáhne křídla, tam budu žít...
Tam, kde svoboda je spoutána okovy, tam budu hnít...

Děsila jsi mě! Ta píseň byla tak podivná, že by se ve mne krve nedořezal. Víš co by o tobě řekl můj strýc, vysloužilý námořník? Že jsi tajemná jako samo moře...