Byt byl cítit prázdnotou, samotou. Nábytek hnil a v rozích hojně rostla plíseň. Na koberci se skvěly tmavě fleky a strop byl na několika místech odrolený. Nikdy jsem si toho ale nevšímal tolik, jako když jsi měla konečně vstoupit. Na večeři. Vzrušení mi projíždělo páteří jako vlak tunelem.

Pokusil jsem se nedostatky zahladit, všude rozmístil svíčky a vázy, abych zakryl díry v dřevě. Dokonce jsem koupil kvetiny a dal je na stůl. Rudé růže. Planoucí květy. Nějako mi k tobě seděly. I když by jsem tě mohl přirovnat spíš k lilii, žhnul v tobě vášnivý oheň, který se nadal uhasit. A čím dál víc se z něho stával pořád.

Teprve po hodině příprav mi došlo, že jsi to tady prolízala, když jsem spal. Vždy jsi byla zvědavá.

Aby to trochu vypadalo, alespoň jsem si zaběhl do obchodu a nahodil novou omítku na odhalená místa.

Osprchoval jsem se, vyčistil si zuby a podle receptu na internetu dal péct sváteční husu. Podle mamky receptu jsem se pokusil o levandulové muffiny a jak jsem určil dle vzorku, povedly se.

Že jsi přišla jsem poznal ještě dřív, než jsi svou malou bílou ručkou zaklepala na dveře. Možná si to nepřiznáváš, ale po schodech šíleně dupeš. Možná to je záměr, nebo tě to prostě jen baví. Každopádně, to vrzání se přeslechnout nedá.

Usedli jsme ke stolu a povídali si.

,,Za tři dne je Superúplněk. Měsíc je až o čtrnáct procent větší, jelikož je nejblíže k zemi. Další příležitost ho vidět bude až kolem roku 2030," pronesla jsi jen tak do vzduchu. Zeptal jsem se, co tím myslíš. A odpovědí mi byla jen další záhada. ,,Mám plán. A ty jsi jeho součástí."

Tvůj úsměv se ještě víc rozšířil. Přes oko ti visel jeden hnědý pramínek vlasů a když jsem odbíhal do kuchyně, začal bělat. Odvrátil jsem zrak. Děsilo mě to.

Ještě toho večera jsem stihl připálit všechno co se dalo. Vždy jsem se s tebou zakecal a nakonec mi zůstaly jen ty muffiny. Tobě to ale nevadilo. Snědla jsi tak tři a už tvrdila, že nemůžeš. Pak sis vzala nůž a poklepa si plochou stranou na tvář. ,,Vymaloval jsi..." Přikývl jsem, i když to nebyla pravda.

Zvedla jsi se, přešla ke stěně a vyryla do vlhké omítky iniciály. T + N

,,Jak se vůbec jmenuješ?" Odpovědi se mi nedostalo.

Posadili jsme se na gauč, který jsem naschvál ještě potáhl novým povlakem. Seděli jsme a sledovali plamen svíček. Můj osobní prostor zaplnila tvoje přirozená vůně ovoce a i když jsem byl na tvou blízkost zvyklý z nocí v posteli, chvěl jsem se.

,,Chtěla bych něco zkusit. A ten plán zahrnuje i tebe." Váhavě jsem přikývl, protože tvoje oči s lišáckou jiskrou by k tomu dokázaly přinutit každého.

Naklonila jsi se a políbila mě. První co mě napadlo bylo WOW, potom stud z toho, že jsi první krok musela udělat ty. Nejistota z toho, že to pokazím. Vnitřní pocit, že mě nemiluješ...

Pokrývalo nás elektrizující opojení. A i když jsem se s tebou nyní poté poprvé miloval, nějako zvláštně jsem věděl, že nebudeš moje. Nikdy. Že tvé srdce patří do temných ulic. Nikdy mi ho nedaruješ.

Tvoje krásné tělo, okouzlující křivky, které skrýváš pod volným svetrem, měkké rty chutnající po malinách, hladká porcelánová pleť...

Nikdy to nebude moje.