Sedí si nebeský blb,
Sedí si v bílé krychli,
Osudy všech mu jsou fuk,
Jen aby už ztichly.

Fláká se všech světů král,
Fláká a nemá co dělat.
Osud do karet mu hrál,
Své štěstí nemusel hledat.

Kleplo ho o hlavu!
Ne zrovna po právu...

"Madam?" ozvalo se za ní.

V její kanceláři to vypadalo poněkud zašle - stůl byl odrbaný a potlučený, v červeném koberci byly prošoupané četné díry. Okna se zdála, i přes velké úsilí místní snaživé uklízečky, pořád zašedlá. Ze stěn se loupala omítka, to ale nebylo vidět, neboť  je pokrývaly různé vyhlášky, výstřižky a fotografie. Mnohé, spousta z nich velmi staré, byly zažloutlé a odrbané. Nezvaný host nebo slídil by se u těchto do očí bijících titulků jistě pozastavil:.

Požár bytové jednotky v Salzburgu - nebyl to terorismus, ale plyn - Kronen Zeitung,1925
Dítě surově zavražděno - viník nezanechal žádné stopy -L'Ami du peuple, 1847

Poslední z výstřižků byl nejčerstvějším úlovkem, čistý novinový papír v záplavě nažloutlých ručních tisků zářil jako maják.

Katastrofa, která nemá obdoby - Norský tyran znovu udeřil, The Times

Prošla kolem nich bez povšimnutí, jako temný stín, její kroky byly doprovázeny tichým šelestem dlouhých, černých kalhot. Látka se u kotníků krčila, jak se několika dlouhými kroky vydala ke svému pracovnímu stolu. S elegancí jí vlastní překonala díru v podlaze a vyhnula se jedné z hromádek papírů, ležící  seskládané u nohou stolu.  Nevěnovala jim jediný pohled. Byly stejně opomíjené, jako muž, který právě vkročil do místnosti. Kdyby ho mohla ignorovat ještě o chvíli déle, udělala by to, dala by mu jeho nicotnost a bezvýznamnost pořádně vychutnat, vypít až do dna. To ale nešlo. Dnes si ho musela vyslechnout. Potřebovala vědět, jak špatně na tom jsou.

"Ano?" postavila se za stůl a opřela se o něj. Alabastrová pleť vypadala v chladném světle ještě nezdravěji. Nehty tiše zarývala do zvlhlého dřeva, připravovala se na další zdrcující zprávu.

"Máme to." Vyhrkl ten muž nadšeně. Stál zpříma, ale vojáka by v něm jisto jistě nikdo nehledal. Hnědovlasý chlápek, kterému už dávno táhlo na padesát, sledoval vodnatě šedýma očima ponurou místnost. Ahren to tu nikdy moc nemusel, ale hlásat zprávy bylo mnohem lepší, než otročit tam venku. Takže přeříkal, co měl připraveno a pak vždy jen tiše zkousl jazyk, sevřel pěsti a čekal, až se ten hrůzný okamžik přežene. Těžko říct, proč měl zrovna on takové štěstí.

Hah. Štěstí.

Z chlápka, co v Saudské Arábii kradl ropu přímo z ropovodu a celých třicet let terorizoval Velkou Británii, to dotáhl až na ubohoučkého, nezvěstného poslíčka... možná kvůli jeho zhrzenosti ze života si ho držela u těla. Protože věděla, že se před ní radši bude plazit na kolenou, než aby se vrátil do civilu. Nebo to bylo jen proto, aby si z něj mohla utahovat a předhazovat mu jeho hloupé chyby... kdo ví.

Otočila se a přeměřila si ho pohledem plným rozčílení. Na moment si pomyslel, že asi přišel nevhod, bělostné čelo ženy před ním zkrabatělé zlobou se však po pár sekundách znovu vyhladilo. Vztek nahradila tichá vyrovnanost, se kterou teď hleděla přímo na špičku Ahrenova natřikrát zlomeného nosu.
Na jazyku však stále cítila pachuť odporu a pohrdání, kterou narozdíl od své zloby nezvládla spolknout.

"Co máte?!" Vyštěkla poněkud příkře, (s náladou byla už od jeho příchodu na bodě mrazu), dál propalující drobnou jizvičku táhnoucí se mu přes kořen nosu.

"Jeho. Máme ho." vyhrkl, aby to měl co nejrychleji za sebou. "Máme číslo sedm."

Srdce jí poskočilo nadějí. Její snaha...  všechno to úsilí se vracelo. Dlouholetý plán konečně nesl ovoce.
Koutky úst zkřivila do zlého úšklebku. Napřímila se a přestala tak týrat stůl svými nabroušenými nehty.

"Kde přesně je?" Sykla, aniž by stihla skrýt vzrušení, podbarvující tón jejího hlasu do temně rudé. Na tom jí ale v ten moment vůbec nezáleželo.
K čertu s chladnou vyrovnaností, tohle bylo mnohem významnější. 

"Není to nijak daleko. Byl přímo před našima očima. " Zamumlal Ahren, klopící pohled ke špičkám svých bot jako stydlivá školačka. Při tom uvědomění vztekle zaskřípěl zuby.

"Tak jakto, že jsme ho přehlédli, pokud tu teda celou dobu byl?!"

"Nebylo to zas tak očividné..." ohradil se Ahren, než se mohla spustit nová vlna vzteku. "Je mnohem mladší, než jsme předpokládali."

Navzdory údivu bělovlasá žena zareagovala okamžitě.
"Vyšlete průzkumnou četu." Zavelela tomu muži, což ho v momentě vytrhlo z jeho zběsilých úvah na téma mám ještě nějakou důstojnost?. Její hlas byl tvrdý a neúprosný, k Ahrenovým uším ale dolehl dost rychle na to, aby se mohl včas vrátit zpět do reality a nestihl ho trest.

Kdyby věci bývaly takové, jako kdysi, asi by se s ní o následujících krocích pohádal, ale časy, kdy měl na desítky poskoků, byly dávno pryč a on si dobře uvědomoval své  nynější místo. Proto jí jen tiše pokývnul hlavou, uklonil se a vydal se ke dveřím zasazených v oprýskaných bílých pantech. Šel klidně a vyrovnaně, celou dobu však na svých zádech cítil pár očí zúžených čirou záští. Neodvažoval se na to ale ani pomyslet. Jen sklopil hlavu a dlouhým krokem pokračoval směrem k oprýskaným dveřím, už aby byl pryč.
Než odešel, stihla ještě promluvit.

"A moc ho neděste," zavelela, jen jí o sebe škrtly přední zuby, jak na něj prskala.
Ahren se zastavil přede dveřmi, takový kousíček od svého vysvobození. To, co se za nimi nacházelo, se však svobodou v pravém slova smyslu nazývat nedalo. Byl to jen krátkodobý útěk mezi upocená těla zrůd, s kterými si teď mohl říkat "bratře".
Zastavil se a naposledy se zahleděl směrem k zatuchlým závěsům a navlhlému, dřevěnému stolu.

"Ptáček do klece vleze sám, když mu hezky zazpívají. Chceme zdravou kořist, ne kořist s infarktem." Procedila skrze zuby, jako by jí vůbec nezáleželo na tom, co si o tom všem Ahren vlastně myslí. Pak se na něj znovu nenávistně zahleděla, jako by to bylo na denním pořádku. Ahren jen tiše semkl rty. Chvíli se tak v mlčenlivém prostředí propalovali nicneříkajícími pohledy. V té chvíli by jim z tváří nikdo nic nevyčetl.
Po chvíli už Ahrena tak bolela čelist ze zatínání zubů, že už to prostě nemohl vydržet. Jen se znovu poklonil a odkráčel, aby co nejrychleji opustil místnost a bledou ženu s vystouplými lícními kostmi na tváři plné vrásek. Bouchly za ním dveře, zvířil se prach a místnost opět protkalo ticho.

Chodbou upaloval, jako by mu za patami hořelo, až se jeho kroky ztratily z doslechu.

V pracovně se ocitla sama.

Ještě jednou sjela pohledem stěnu s výstřižky. Po zažloutlých papírech běhaly studené sluneční paprsky a na zkroucené okraje listů novinového papíru sedala zrníčka prachu.
Zamračila se.
Byl nejvyšší čas, aby k nim přibyl další.

Vydala se ke dveřím, kterými muž přišel. Rozrazila je a prošla na plísní nasáklou chodbu. Nebyla na tom o nic lépe, než zbytek základny. Samá vlhkost a loupající se vápno na popraskaných stěnách.

Za několik okamžiků se však ocitla v centru základny.

Prosklená kopule.

Tak velká, že by se sem v pohodě vešlo letadlo.

Vešla dovnitř a rozhlédla se.

Po stranách prosklených stěn, zevnitř i zvenku prorostlých všelijakou zelení, byly ohrádky, ze stropu visely budky. Houpaly se na kovových řetězech, vrhajíc na nerovnou podlahu pod nimi dlouhé, tmavé stíny. Skrze ně se do celého prostoru pokoušely prodrat 

matné, ranní světlo, dopadající až do těch nejzazších koutů místnosti.

Panovalo tu hrobové ticho.

Nesměli se budit....měli totiž stále hlad. Každý, kdo tu byl příliš nahlas, byl do dvou minut sežrán.

Cassia ale věděla, že se nemusí bát. Všichni ostatní by se o své životy strachovat měli, ona k tomu však neměla jediný důvod.

S prudkým švihnutím zvedla ruce nad hlavu a začala tleskat. Zvuk se rozléhal po obrovské kopuli, z ohrádek a budek se vznesla masa řvoucích těl, svými černými perutěmi postupně zastiňovali výhled na čerstvé, ranní slunce. V té řvoucí agónii jako by slyšela slova, šeptaná tak, aby jim rozuměla jen ona.

Cassia se nadechla a přes šum křídel zařvala do davu vran tak, jak jen nejlépe uměla. Vzedmula hruď, zaklonila hlavu a s nelidským zařváním ze sebe vydala jedinou větu:

"MÁME ČÍSLO SEDM!"

Ozvěna jako by jí chtěla dát za pravdu. Hlas se odrážel od stěn a zase se vracel zpět k ní, v opakovaném echu, jako by podtrhoval její myšlenku. 

Sedm, sedm, sedm..! Řval její hlas, odrážejíc se od všech předmětů v místnosti. Leská černá masa těl se pak jako na povel zvedla, zakroužila jí nad hlavou a pak v okamžitém rytmu rozprostřela svá těla jako mohutný černý oblak.

Krajinou se tehdy nesl její výkřik, prosákl stěnami kopule a dosahoval dál, než by jí bylo milé.

Zvuk se nesl krajinou a zanechával na ní své stopy. To ale nemohla vědět. Poselství nezřetelného řevu nesoucí se postupně mizící divokou přírodou anglických vysočin bylo sice těžko rozluštitelné, něco v něm však bylo jasně čitelné.
Kdyby tak bylo nějakého posluchače, možná by lidé zareagovali dřív, možná by bylo všechno jinak - to se však nestalo a proto svět byl, jakým býval a zůstal tak.

Ano, ano, ano...! Hlásala slabá ozvěna ženského hlasu, dokud se nevytratila úplně. Pole s vlhkými cestami a řídké stromové porosty ji postupně pohltily, brzy zase nebylo slyšet víc, než tiché šelestění stromů a křupání větviček na lesních pěšinách.

Svět se zdál tak klidný ...

Za obzorem vyšlo slunce.

Ozvěna umlkla.

A v kopuli padla tma.