"Jistě, jistě." zamumlala Chriss, když za sebou konečně zabouchla dveře. "Děkuji z a svezení, asi to bude domů."
Při pohledu na Paulův obličej se zastyděla. Domů... jako by snad věděl, kde bydlí!
Proto rychle dodala: "Dám vám adresu, je to-"

"Ne, radši mi to zadejte do navigace." řekl, načež poklepal na palubní desku, kde už byl rozsvícený nevelký dotykový display, stačilo jen zadat destinaci.
Chriss se po něm natáhla a chvějícími se prsty poněkud neobratně vybrala svou ulici. Chvíli zaváhala, než jí ale v hlavě stačily vyvstat další pochyby, bez rozmyslu přidala i své domovní číslo.
Paul se zatím sám připoutal a uvolněně se opřel do látkou potaženého sedadla, nechávajíc se unášet zvuky motoru nastartovaného auta. Chriss vadilo, jak jel motor naprázdno, když ji tedy do nosu udeřil pach spáleného benzínu a ještě něčeho, rozhodla se přestat otálet, přestat spekulovat nad tím, jestli bylo rozumné tomu muži dávat svou přesnou adresu a ponechat věci tak, jak jsou. Když skončila, opřela se do sedadla ku Paulově příkladu, snažíc se nevnímat závan kouře z výfuku, který proudil dovnitř otevřeným okýnkem. Když se však otočila směrem svého šoféra, uvědomila si, že to, co cítí, asi nebudou jen výfukové plyny. Černovlasý muž mlčky pokuřoval cigaretu při staženém okýnku, odkud zamyšleným pohledem pozoroval parkoviště Nemocnice Svaté Anny.  Chriss jeho hodnocení parkoviště nepřikládala žádný větší význam, sama však radši sklonila hlavu, neboť se jí z té spousty aut hrůzou stahovaly útroby. Byl skoro zázrak, že byla ochotná si do jednoho sednout s úplně neznámým člověkem.
Dost už! Nemysli na to!

"Tak a jedem," zamumlal Paul, když si uvědomil, jak se Chriss na sedadle spolujezdce nespokojeně ošívá. Bez jediného slova típl cigaretu o palubní desku auta, vajgl vyhodil okýnkem ven a s pokusem o letmé povzbudivé pousmání se konečně chopil volantu.
Chriss zírala na propálené místo v kožence na palubní desce. Asi by bývala přemýšlela nad tím, co za člověka si asi takhle bezmyšlenkovitě ničí auto, jenže to už se vozidlo pohlo z místa. Chriss se rázem zatočila hlava a obrátil žaludek. Před očima se jí motal obraz palubní desky pokryté propálenými kruhy a vlastních kolen. Kdyby před výjezdem z univerzitního kampusu obědvala, určitě by už její jídlo zdobilo Paulovu sedačku a černé koberečky na podlaze auta. Naštěstí se tak nestalo. Tehdy na nějaký oběd neměla ani pomyšlení.
Chriss křečovitě svírala sedadlo a snažila se udržet klidná. 

Paul beze slova zastavil.

"Děkuju..." zamumlala Chriss. V jejím hlase byla znát únava, ta však ani zdaleka nemohla skutečně reflektovat to, jak se cítila uvnitř. S každým pohybem vozidla jako by se její tělo rozhodlo vrátit do momentu autonehody. Ten ubíjející pocit jako by byl to jediné, co si z celé té události zapamatovala. Její hlava si nedokázala vybavit žádné zvuky ani události, jako by se celá ta věc nikdy nestala. Ať si o tom ale její mozek myslel, co chtěl, zbytek těla dobře věděl, jaké to bylo narazit.

"Promiňte, já..." oslovila ho znovu Chriss a donutila se alespoň zvednout svůj otřesený pohled k Paulovi. "...já nemůžu. Děkuji za Vaši nabídku, ale asi budu muset..."

"Nebojte, já pojedu pomalu." oponoval jí muž s bronzově lesklou pletí, Chriss už však věděla, že ani na pomalou jízdu s ním, na pomalou jízdu s kýmkoliv, se vůbec necítí.
Pokusila se ze sebe tedy vymáčknout omluvný úsměv a z celé situace se vymluvit dříve, než se jí stihne znovu udělat nevolno.
"Je od Vás moc laskavé, že mě chcete svézt, ale asi se ještě úplně necítím na to  jet znovu autem." řekla, načež mu věnovala ještě jeden omluvný pohled a odpoutala se, připravená vylézt ven a už nikdy do žádného jiného vozidla nesednout. "Mohli bychom si ale vyměnit telefony a-"

Už už chytala za kliku, když se Paul natáhl bez vší slušnosti nebo respektu osobního prostoru jí pás znovu zapl.

Cvak!

Bylo v tom cosi zastrašujícího.
Chriss strnula na svém místě, neschopna pohybu. Duši jí nahlodávala strach a nejistota, až měla pocit, že z ní nezbylo zhola nic. Na moment jí blesklo hlavou, že možná nebude tak příjemný, jakým se jevil a že by pro ni možná mohl představovat nebezpečí.
Paulova autorita jako by ale byla silnější, než její otupělá mysl.
Bezděčně se pustila kliky od dveří.

"Promiňte, Chriss," oslovil ji Paul, čímž jako by ji kompletně přišpendlil k sedačce. Odtáhl se. "ale nevypadáte příliš soběstačně. Pochybuji, že byste se zvládla dopravit domů sama. Navíc, po setmění se po ulicích velkých měst potulují divní lidé. Nerad bych, aby vás takhle slabou přepadl nějaký pobuda..."

"Jistě..." vydala ze sebe Chriss nejistě, když rukou nahmatala přezku pásu a opětovně si uvědomila, že je skutečně připoutaná. Stačil však jeden pohyb, aby se z pásu vysvobodila.
Něco na téhle situaci začalo Chriss najednou smrdět.

Paul po ní bleskl pohledem, než stihla slovo rybina vyslovit nahlas.
"Pokud tu ovšem není nikdo další, kdo by se o vás v tomto ubohém stavu byl schopen postarat, nebo vás alespoň hodit domů."

Vzduch, který Chriss vdechovala, jako by se najednou ochladil alespoň o dobrých deset stupňů.

"Ne." hlesla.

Mlčení. Zima. Prázdno.
Ruku připravenou k odepnutí pásu vrátila zpět do klína. V tlumeném světle ústupu  zachmuřeného šedivého dne se zdála až mrtvolně bledá.

"Nebojte se, slečno Loodwoodová." usmál se na ni Paul, když znovu zasunul klíčky do zapalování. Jeho autorita jako by byla tatam a Chrissina vzpurnost také. "Ani se nenadějete a tahle nepříjemná situace bude brzy za námi." načež znovu, a tentokrát o něco opatrněji, vyjel ze svého parkovacího místa.

Paul jel tentokrát skutečně mnohem opatrněji. Přestože se Chriss z celé jízdy motala hlava, rozhodně to nebyla jeho vina. Svým řízením se ohleduplně vyhýbal nerovnostem na silnici a když už náhodou do nějakého toho výmolu najel, utrousil něco jako: " Ach bože, ti pitomci v parlamentu by taky trochu mohli investovat do lidí." nebo "Na co platíme daně, když s nima nic nedělají."
Chriss z jeho tónu v hlase vycítila, že se ji snaží vtáhnout do konverzace, ona se však s Paulem vůbec nechtěla bavit, natož aby s ním rozebírala politiku. Trápily ji teď mnohem závažnější věci, než Paulovy stížnosti na parlament. A tak jen mlčela, pevně se držela sedadel auta, hleděla na špičky svých bot a snažila se na nic nemyslet.
Auto sebou znovu zadrkotalo, jak Paul projel přes další ze špatně spravovaných Londýnských silnic. Chrissino tělo sebou v překvapení škublo, až se jí znovu zatočila hlava. Hned na to na sobě ucítila taky Paulův pohled.
"To se mi už snad jen zdá." zanadával si pod fousy. "Pitomci. Ty díry už měly být dávno zalepené." zavrčel spíš jako by sám pro sebe.

Chriss už toho měla dost.
"Jistě, některé komunikace už jsou v poněkud horším stavu," přiznala, "ale věřím, že na ně taky časem dojde. Prioritou je teď naše bezpečí." vymáčkla ze sebe, aby tak alespoň na chvíli přerušila Paulovy mumlané nadávky, které se táhly po celou cestu.

Černovlasý muž za volantem mlčel, jako by si snad rozmýšlel svůj příští tah. Chriss mu věnovala letmý pohled, než se jí z temné ubíhající krajiny za oknem udělalo zle a ona musela opět sklonit hlavu.
Paulovo mlčení ji trochu zaskočilo. Vždyť se z ní celou celou cestu snažil vymámit nějakou reakci. Řekla snad něco špatně, že mlčel?  Vždyť to byla všechno svatá pravda. Vláda investovala hlavně do ochrany proti Železnému Superiorovi. Někdy to sice bylo na úkor drobných investic, Chriss to ale nevadilo. Byli i takoví, co se veřejně nebáli říct, že Londýn už není to, co býval. Že je jen vydrancovaná, všemožně záplatovaná karikatura toho, čím kdysi byl. Chriss takovým lidem nevěřila. Stejně jako mnoho dalších si více považovala bezpečí, než jedné opravené silnice.

"Ano, tomu rozumím." odvětil nakonec, převalujíc každé slovo na jazyku. "Bezpečí je samozřejmě vždy na prvním místě." Na moment se odmlčel, soustředěn na přeřazování.
"Když už jsme u toho bezpečí, jsem strašně rád, že jste v pořádku."

Cink.

"Ani nevím, co se tam vlastně stalo." přiznala Chriss.

"Co všechno si z toho vlastně pamatujete?"

"Moc toho není." odvětila Chriss, přerušena dalším cinknutím příchozí zprávy na Paulově displayi. Zřejmě ho měl nějak propojený s telefonem.

"Ani se vám nedivím." uchechtl se Paul, zbavujíc se příchozích zpráv jediným přetáhnutím prstem po zářivé obrazovce. "Asi to nebylo zrovna příjemné. Ale nemusíte se bát, nebyla to vaše chyba. Zkřížil jsem vám cestu, vlastně jsem si za to mohl sám." na tváři se mu objevil téměř nepostřehnutelný úsměv.  Chriss se zamračila. Jak mohl být v takové situaci tak klidný a rozvážný? Tvářil se skoro až pobaveně, jako by se o tom dokonce rozhodl začít žertovat. Copak mu nezáleželo na tom, že se přitom někdo mohl zranit a že...

"Co se vůbec stalo?"

"Nic moc vážného. Prostě jsem vám vjel do cesty a sešrotoval si auto. Nebylo to nic, kvůli čemu by se musela volat policie."

"Vy jste nevolal policii?"

"Dokud nepřijede záchranka, na co měšťáky?" uchechtl se Paul, očividně v dobré náladě.

Cink!

Tak jak je možné, že jsem se probudila v nemocnici?

"Beztak mají dost výjezdů i bez nás a když se dohodneme, o nic nepůjde. Tu škodu zamáznu a nebudem se v tom rýpat víc, než je potřeba."

Autem se rozlehlo další cinknutí jedné z mnoha příchozích zpráv. Kdo mu mohl tak zuřivě vypisovat?
Jistě jeho rodina.
Chriss z kapsy vytáhla svůj telefon a jedním stiskem tlačítka ho zapla. Přes nově prasklou obrazovku na ni z telefonu zářily obličeje Marvena a Joshe. Nad jejich rozjasněnými tvářemi, červenými z podzimního sychravého počasí, svítil čas. Bylo půl osmé. Jejich šťastné výrazy pod jemnou pavučinkou prasklin nepřekrývaly žádná oznámení o zmeškaných hovorech nebo nových zprávách. Nikdo z jejích blízkých jistě ještě nemohl vědět, co se stalo. Nebo jen neměli čas na to reagovat.

Cink! ozvalo se od Paulovy palubky.

Mlčky zastrčila prasklý telefon zpět do kapsy od kalhot a bezděčně  pohledem zaletěla k obrazovce. Nad navigací, zobrazující  údaje o jejich poloze se neustále navyšoval počet příchozích zpráv. Náhled do jejich obsahu se objevil je na chvíli, než stihla přijít další a s cinknutím tu minulou poslat pryč z hlavního menu. Chodily příliš rychle na to, aby Chriss postřehla, co je jejich obsahem. 

Cink!

Jako by tomu osud chtěl, přišla zpráva, která se na obrazovce zdržela možná déle, než by měla. Chriss věděla, že číst cizí konverzace je neslušné, ale pohledu na ni se prostě nedovedla ubránit. Aniž by si to uvědomila, její oči už klouzaly po těch několika řádcích, které byly poskytnuty v náhledu do obsahu.

Stálo tam:

Přijeď. Nemůžem ho najít. Nechci, aby ho někdo našel dřív.

Chriss mlčela. Zírala na text na obrazovce a přemýšlela, kým Paul mohl být. Zdál se být milý a ochotný, Chriss však z hlavy nemohla dostat moment, kdy jí znovu zapl pás. I přes jeho očividnou ochotu a ohleduplnost cítila, že se ve vzduchu vznáší něco těžkého, přestože se Paul ze všech sil snažil předstírat, že tomu tak není.
Letmo se na něj ohlédla, jen aby se setkala s bronzovou pletí ozařovanou tlumeným světlem z palubní desky, černými, zatím neřídnoucími kadeřemi, rovnými zády a přivřenýma očima, jenž soustředěně sledovaly silnici.  Dokud se zcela soustředil na řízení, v jeho tváři se nepohnul ani jediný sval. Byl neproniknutelný jako skála, přestože by Chriss přísahala, že se jí za celou cestu několikrát, byť jen na okamžik, povedlo vidět tuto masku spadnout. Sledovala jeho tvář, dokud jí to jen žaludek dovolil, pátrajíc po příčině onoho prapodivného oblaku klidu, jímž byl Paul obklopen. Ničeho se však nemohla dopátrat.
Kdo na světě by byl schopen zachovat klid a být tak vyrovnaný? Chová se, jako by pro něj celá situace byla jen drobnou chybičkou, kterou lehce zamázne, a ne skutečným problémem. Co by asi muže jako Paula donutila zvednout se ze židle, nebo mu alespoň zvýšilo tep?
Když už se její myšlenky začaly ubírat do bizarních končin (...je možné, že by Paul necítil strach a neznal starosti..?), spatřila, jak sebou jeho obočí nepatrně zacukalo a pak se při pohledu na další příchozí zprávy sáhlo do jedné souvislé čáry. Chriss by si nikdy nepomyslela, že ji mračící se cizinec tolik uklidní.

Paulova strašidelná lehkovážnost a zdánlivá bezstarostnost byla jistě jen způsobem, jakým se vypořádával s tlakem dané situace. Ano, Chriss už teď byla přesvědčená, že nejistota a dusná atmosféra, kterou pociťuje, vychází z prokouknutí Paulovy masky kliďase. Byla si také jistá, že ho to určitě mrzelo stejně, jako ji. Sám se přeci nabídl, že pokryje všechny náklady a pokusí se celé toto neštěstí mít z krku co nejdřív.
Textovka z obrazovky dávno zmizela a s ní i  Chrissiny úvahy. Sama tedy na chvíli zavřela oči a pokusila se přestat myslet na všechno, co by mohlo jen popudit její hysterii a všechno jen zhoršit. Se zavřenýma očima jako by byly všechny problémy o něco méně reálné. Mohla se soustředit na jiné zbytečnosti, než na věci, které byly očividné a přímo bily do očí - na moment se mohla zastavit a nasát odér kuřiva, prachu, Paulovy čtyřicátnické voňavky a ryb, které jako by její smysly dráždily celou cestu. 

Když pocítila přicházející nevolnost a ruce se znovu křečovitě zmocnily sedadla, uvědomila si, že Paul pomalu zastavuje. Chriss ale ještě nebyla připravená otevřít oči. Ještě ne. Než se vrátí domů, potřebuje ještě chvíli na to všechno si promyslet. Nad čím vlastně celou cestu přemýšlela? Najednou se cítila hloupě, když celou cestu promarnila úvahami o Paulovi a nezabývala se tím, kým teď vlastně bude ona sama.
Její dech se zrychlil, jak auto pomalu přibrzďovalo ke kraji důvěrně známého úzkého chodníčku. 

Ne, ještě ne. Ještě chvíli mě nechte spát, ještě chvíli mě nechte věřit, že tohle není pravda, nechte mě ještě chvíli být dítětem bez zodpovědnosti.

Dveře za Paulem tvrdě práskly.

Otevřela oči.

Na potemnělé ulici, osvětlené několika pouličními lampami, bylo liduprázdno. Uzoučké chodníčky lemující úhledné předzahrádky navlas stejných cihlových domků byly navlhlým listím z několika osamělých tenounkých stromků, vysázených podél nich na štíhlém proužku trávy. Chriss vystoupila, jednomu z nich se vyhla a po vlhkém trávníku si to zamířila až k jedné z předzahrádek.
Paul tiše pozoroval, jak si to její nohy v kotníkových botách šinou až k záplavě jalovce a směšně malého plůtku, který by asi nikomu ve vstupu na trávník nezabránil.  Chriss se před ním přesto zastavila, protože si byla vědoma pravidel a hranic, které by měla dodržovat.

Zírala na domek s garáží a prázdnými, tmavými okny, které na ni hleděly jako rozzlobené oči. Prohlížela si zakonzervovanou pixli svého dosavadního života a snažila se přesvědčit, že až dnes překročí práh svého domu, všechno bude stejné, jako dřív. Jeden přešlap přeci na životě nic změnit nemůže, chyby se stávají a svět se nebortí.
Jaká škoda, že jsem udělala hned dva.

"Než půjdete," ozval se Paul, aby mu Chriss náhodou nezmizela za jedněmi z bílých domovních dveří, "Rád bych Vám doložil, že nejsem žádný hlupák a nezmizím odsud, aniž bych se s vámi nedomluvil."

Chriss se otočila a svýma oříškově hnědýma očima sjela celou Paulovu siluetu. Tížilo ji tolik věcí, že už na všechno nestíhala myslet. Bylo to, jako by už nemyslela vůbec.

Paul vytáhl z kapsy nějaký složený papír a začal něco vypisovat.
"Tady je moje číslo, můj mail...jo, napíšu vám sem i pojišťovnu, kdyby to bylo na něco potřeba a klidně mi zavolejte, všechno se domluví, sepíšeme záznam a bude to všechno v pohodě." načež udělal pár dlouhých kroků a Chriss papír podal. Ta jej jen přelétla očima a složený ho zastrčila do kapsy od kalhot.
Paul si ji chvíli zkoumavě prohlížel.
"Doufám, že vás vzpomínky na tu událost nebudou moc trápit."

"Nemusíte se obávat." odvětila Chriss suše. "Budu v pořádku."

"To jsem rád. Já jen, kdybyste si náhodou vzpomněla na něco dalšího, určitě byste mi měla dát vědět, abychom to mohli zapsat do toho záznamu." navázal znovu, načež se na Chriss znovu zahleděl, snad v očekávání nějaké reakce. Na chvíli zavládlo dusno.

"Dobrou noc." řekl nakonec Paul a věnoval Chriss poslední pokývnutí, než se otočil na podpadku a vydal se k autu.

"Dobrou noc." odpověděla Chriss, "A děkuji za odvoz!" zavolala za ním ještě, než nastoupil do auta.

"Rádo se stalo." odvětil, než se na Chriss znovu otočil. "A jen mezi námi," dodal ještě. "Jsem rád, že jsem nesrazil někoho jiného."

"Jak to myslíte?"
Chriss to přišlo jako docela zvláštně mířený kompliment, pokud to tedy komplimentem skutečně bylo. Už si nebyla jistá docela ničím.

"Myslím to tak," odpověděl Paul, " že o spoustě lidí se dá říci, že patří mezi nebezpečné parchanty a já se jim radši vyhýbám. Myslím, že vy byste měla dělat to samé." řekl, načež nasedl do auta a zabouchl za sebou dveřmi.
Chriss se dívala, jak vozidlo opouští její ulici a mizí v záplavě pouličních světel. Nejprve se jí ztratil z dohledu, pak přestala vnímat zvuk motoru, který se ztratil v dalekém ruchu centra, až po něm nezbylo skoro nic.
Nasála do nosu vlhký, noční vzduch. Pocítila poslední závan rybích prstů, než zafoukal chladný vítr a odvál jej pryč. Chriss litovala, že se Paula nezeptala, kde pracuje.

*****

"Je mrtvý." Pronesl Nathan. Rozhostilo se ticho. Hrobové. 

"Řekl jsem, že chci, aby na tom projektu pracoval Tim a ne ty." Ozvalo se nevrle naproti Nathanovi.

"A ten řekl, že si ho mám vzít já." Odsekl Nathan. Když jej však Železný Superior zpražil pohledem, bylo mu jasné, že to přehnal. Nathan na moment pobledl v obličeji, když si uvědomil, že ho skrz naskrz propaluje ocelová šeď. Napadlo jej, zdali by se zvládl ubránit, kdyby na něco došlo. Kdyby se mu znelíbil nebo ho prokoukl. 
Pohledem nevědomky sklouzl k pravé ruce jeho pána. Od ramene až po zápěstí ji kryla látka uniformy, nepozornému oku by dozajista uniklo, že pod látkou temně zelené bundy se namísto zdravé končetiny ukrývá kovový pařát. Nathanova kuráž najednou byla tatam. Nechtěl zjistit, jaké by to bylo, kdyby se ho s tou věcí pokusil uchopit pod krkem. 

"Tim je debil." Ulevil si nakonec Tord, načež se přišel podívat blíže k lůžku. Tord Nathanův pohled plný obav nevnímal, byl na takové zvyklý, raději se sám věnoval tomu, kvůli čemu vlastně přišel. Prohlédl si muže na lůžku. Ležel tam nehybně, byl bledý, tmavo hnědé vlasy měl přilepené na možná kdysi potem oroseném čele. Muž kolem čtyřicítky, oblečený do půli těla zpříma hleděl do stropu, ve tváři se mu zračil nepřítomný výraz.

Dloubl do něj. Byl ledový, gumový a drolila se jeho vrchní vrstva kůže. Už to bylo jasné.

Je po něm.

"Kdy zemřel?"

"Křeče se dostavily v jedna : čtyřicet osm. Protilátky nezafungovaly. Tělo vychladlo ve dvě : deset, přesně." předčítal  Nathan z ošoupaného notýsku, který vypadal, že byl tou nejlepší podložkou pro hrnky s kafem.

Rozhostilo se ticho. Nebylo to ale ticho truchlících, ani ticho z překvapení nebo ticho vyvolané hrůzným pohledem na mrtvé tělo. Tohle bylo takové ticho, kdy už nikdo z přítomných prostě neměl co říct a tak se pokusili celou situaci přejít mlčením.

Tord zíral tomu muži do tváře. Tenhle byl dobrovolník. Moc toho o něm nevěděl, jen to, že jeho žena byla také v armádě, ale tu zastřelili... možná proto se nabídl, i když věděl, že ho to na devadesát osm procent bude stát život.

Nathan se mezitím sebral a vydal se dozadu pro sterilní plachtu. Jeho boty v kontaktu s pogumovanou podlahou komicky pískaly.

Možná ji měl rád tak moc, že si bez ní život nedokázal představit a tak ho raději ukončil, než aby...

Potřásl hlavou.

Tohle je tak absurdní. Život by měl člověk položit za pořádné cíle. Za víru. Pro byznys, pro slávu. A ne pro nějakou mrtvou slečinku, které už to stejně bude jedno.

Tord na něj zíral a snažil se pochopit, co se mu asi honilo makovicí, když se rozhodl dopovat neosvědčenými léčivy.
Jak skenoval jeho zamračený, zkrabatělý obličej a skelné oči, odrážející světla led zářivek, postupně docházel k závěru, že to kvůli té ženské nebylo.
Pravým důvodem asi byly peníze.
Za testování na lidech se platily slušné částky a takový pěšáček si tak mohl dost přivydělat. Hrozilo však, že tím zaplatí svým zdravím, ne-li svým životem. Co pak mohlo onoho muže vést k tomu, aby pro peníze riskoval svůj krk?
Bylo těžké určit, co tím vším ten chlápek v propocené, bílé nemocniční košili sledoval, jedno však bylo jisté. Byl po smrti, jeho žena také a nezanechal po sobě žádnou závěť. Nikomu se ale samozřejmě nechtělo dohledávat, jestli má nějaké žijící příbuzné a proto peníze propadly zpět Armádě. 
Takhle se dělá byznys.

Mezitím se Nathan vrátil. Jeho krátký, černý copánek se za ním při chůzi vlnil jako koňský ohon. Tord občas uvažoval nad tím, jestli ho tak nosil proto, aby mu vlasy nepadaly do očí, nebo proto, aby mohl věrně imitovat buznu. Obě možnosti byly docela na pováženou, protože ho Tord neznal. Neznal vlastně nikoho z místních mediků. Každý z nich vypadal jinak a měl jiné, hloupé jméno, které by si pak musel pamatovat. Což by jen zbytečně zaměstnávalo jeho bolavou hlavu, proto to  se to rozhodl vyřešit úplně jednoduše. Jmenovky. Jmenovky a poctivá evidence na vlastním serveru. Stačilo jméno přečíst a pak zapomenout. Za Tordova otce tu byly jen kartotéky. Hromada zaprášených skříní, v kterých byly ruční záznamy o každém, kdo se na území jakékoliv z jejich základen kdy pohyboval. Tehdy by stačilo škrtnout sirkou a vše by bylo pryč. Zato Tord se pojistil. Poučil se.
Všechny ostatní místní mediky pak spojovalo jediné - jejich hloupé, bílé pláště, notýsky, neustálá potřeba peněz a všelijakého chemického sajrajtu a ve většině případů také nedokončené vysokoškolské vzdělání. Komu to prostě nevyšlo, ten nevydělával a tak se - ať už ze zoufalství, nebo ze zloby nad dnešním společenským uspořádáním - radikalizoval a upsal se pro doživotní smlouvu v místních laboratořích.

Nathan dvěma dlouhými kroky překonal místnost od skladiště až ke svému pracovnímu stolu, odkud vytáhl další ze svých notýsků. Samozřejmě za sebou celou dobu táhl plachtu barvy kosti.
Poznámkový bloček si pak dal pod paži, do jedné ruky uchopil propisku a do druhé plachtu a metrovými kroky se vydal přímo k místu činu.

Muže pak přikryl téměř celého, až na hlavu, tu nechal na odiv studenému světlu ze zářivek od stropu. Jediným prudkým pohybem palce zcvakl propisku, zpod paží si vytáhl blok a poznamenal si :"Čas uložení těla: osm čtyřicet šest..."

Načež uchopil konce bílé, pogumované látky a přetáhl ji muži přes hlavu. Plátno překrylo jeho skelný, mrtvolný pohled a ztuhlé mimické svaly v obličeji, stáhnuté do zatlého výrazu. Plátno jako kdyby pohltilo všechno, co po sobě za svůj život stihl zanechat.

Ale to se v Armádě stává.

Můžete se snažit, jak chcete, můžete se prát a statečně bít, ale jakmile přes vás přehodí bílou plachtu, jakmile vám, byť jen na malinkatý okamžik, zakryjí výhled na modré nebe, spláchne vás vlna historie.

Co byl tenhle muž vlastně zač? Ano, byl to voják, jeden dílek z té ohromné masy těl, jenž se prala za pravdu, které věřili. Jistě ale byl i někým jiným.

Co byl skutečný důvod toho, proč se dal na experimenty? Kdo byla jeho žena? Měl snad dům se zahradou, auto, nebo dokonce psa? Měl snad doma nějaké dítě, kterému si přál jednou říci svá poslední slova?

Bílá plachta zakryla jeho mrtvou, křídově bílou tvář a smetla jeho existenci ze stolu jako nepotřebný list papíru.

Železný však vůči tomuto zůstával otupělý. Viděl to už mnohokrát.

"A je to." zamumlal Nathan, načež si zastrčil propisku do kapsy a notes předal jednomu z dalších lidí v bílém, na něž si Tord nepamatoval. Už ani neposlouchal, co mu to Nathan vlastně vykládal. Nezajímalo ho to. Nezajímalo ho už nic. Byl tu jen z povinnosti, emočně plochý jako bílý list papíru.
Byla to ignorace, nebo otrlost?

Nevěděl.

Taak jo, tu kapitolu postuju trochu se zpožděním, bohužel mi ale odešla beta kvůli vysoké škole, tak jsem to odkládala, dokud jsem si prostě nenamluvila, že to musím zvládnout sama :D konec ještě není zcela kvalitní a moc se mi nezamlouvá, ale něco je lepší, než nic a protože vím, jak dlouho mi to trvá, radši to postnu teď a donutím se to opravit v týdnu a začít pracovat na další části, než se věčně věků stresovat, že nic nedovedu napsat dobře a nikdy už nepublikovat nic xd

V poslední době mi (kvůli jistým událostem, které mne dost zasáhly) z psaní tak nějak vyprchalo všechno štěstí, které jsem při psaní doposud cítila (Je to převážně asi tím, že jsem si uvědomila, jak moc mi to nejde :D). Asi se bohužel budu muset smířit se svou stávající kvalitou textů, zato ale doufám, že se mi do psaní vrátí radost a chuť a já přestanu kvůli věčnému šperkování své texty nenávidět a začnu zase spontáněji publikovat více, jako to bylo za starých dobrých časů :D

Jinak v květnu budu mít autorské čtení. YAY. Nechci však zatím specifikovat "kdy" a "kde", jelikož momentální situace se mění každých pár hodin a já bych tu nerada slibovala něco, co nakonec nebude. Už o tom ale nedovedu dál mlčet a tak se aspoň pochlubím :D

Jinak taky začínám psát SOČ, takže když budou updaty pokulhávat, mám se na co vymluvit, nehažte to na mou lenost, né :D

Doufám, že jste si dnešní část užili a těším se u další
S láskou

Vaše

Erea