Byla slepá a hluchá. Cítila svou zbytečnost až do morku kostí, kůže hořela, jako by ji někdo polil olejem a zapálil. Její tělo plálo, ale duše byla vyhořelá.

Dívej se na cestu.

Chriss si jednou rukou utřela od pláče vlhké oči, zatímco druhou stále svírala kůží potažený volant. Znovu se jí zatočila hlava, až se jí udělalo zle od žaludku.

Ta ostuda. Ta do nebe volající potupa.

Hlavou se jí honily chuchvalce myšlenek zamotané jedna do druhé v jedno velké klubko nití. Snažila se ze všech sil soustředit na řízení, ale nešlo to. Návaly vzteku dorážely na její jindy klidnou mysl, tříštíc se o ni jako vlny moře o ostrý útes. Nebylo místo, kam by se před nimi mohla schovat. Už se totiž stalo. Vyletěla. A byla to jen a pouze její chyba.

Ne. To je lež. Blesklo jí hlavou, když vjížděla na parkoviště místního obchodního centra. Serwamp byl podlý, zákeřný muž, který ji nikdy nešetřil. A to jen proto, že na jejich první setkání přišla pozdě. Jak si vůbec mohl dovolit nechat ji vyletět, když ve všech ostatních předmětech excelovala? Pořád samé přezkoušení sem, přezkoušení tam, a kvůli čemu vlastně?! Copak byla tak špatná?Copak si zasloužila neustálé nepříjemnosti u závěrečných zkoušek?

Ne! Ovšemže jsem si to nezasloužila!
Po tolika ztracených hodinách nad knihami bych si zasloužila projít!

Tváře jí zkrápěly slzy a tělem projížděl třas, když v nepovolené rychlosti vjížděla do jedné z parkovacích uliček. V tu chvíli nemyslela na to, jakou nebezpečnou rychlostí se vlastně pohybuje. Hlavu už totiž měla plnou docela jiných myšlenek. Bylo zvláštní, že i přes rozdílnou formulaci nesly všechny stejné poselství.

Selhala jsi.

Selhala jsi.

Selhala jsi.

Jejich obsah se změnil až v momentě, kdy jí přes kapotu auta s žuchnutím přeletělo temné těleso.

Všechno se odehrálo až příliš náhle na to, aby s tím mohla cokoliv udělat. Její tělo ochromil šok, najednou se celá bezmocná nemohla v té vysoké rychlosti vůbec hýbat. Stala se jen bezmocným divákem, sedícím pěkně na svém místě, neschopen změnit děj příběhu před jeho očima. Bylo dokonáno.
 Než jí osud zasadil poslední úder, projel jí pocit viny.

Selhala jsi znovu.

****

Chriss jako by posledních pár let už netoužila po ničem jiném, než chvilce klidu. Bylo to něco vzácného, pro co ve svém hektickém životě nějak nemohla najít místo. Měla pořád něco na práci, vždy bylo o čem přemýšlet. Nešlo se zastavit, ne, dokud na ní záviseli jiní.

Teď se jí však její přání jako zázrakem splnilo.

Když pootevřela oči, uvědomila si, že musela spát dlouhou dobu. Před sebou neviděla nic než černočernou tmu. Místo kýženého odpočinku se ale dočkala jen bolesti nohou, rukou a hlavy. Ta ji hned zabolela, když poprvé otevřela své podzimní oči a zahleděla se na strop nad sebou, jehož barvu nedokázala v té temnotě pořádně rozeznat. Několikrát zamrkala a s bolestí projíždějící žebry seposadila. Když se jí konečně povedlo napřímit, uvědomila si, že je celá potlučená jako pytel brambor. Sklonila hlavu a pokusila se i přes nedostatek světla ohledat své tělo. Pohled jí ze všeho nejdřív ulpěl na rukou. Obnažené paže jí hyzdily žluté modřiny a temné podlitiny, nebylo to však nic, co by do pár týdnů nezmizelo samo. Věděla, že modřiny vyblednou a zmizí, že se hlava brzy přestane točit a že těch pár naražených míst taky nakonec přebolí, přesto jejím tělem projel strach. Kde by k něčemu takovému přišla?

Zašátrala hluboko ve své paměti. Pokoušela si vybavit, co přesně ji do takovéto situace přivedlo. Její optimismus?

To těžko.

Co takhle hysterie? zapřemýšlela. Ano, zbrklost a obavy ji už dostaly do pár nepěkných situací, nepamatovala se však, že by kdy u nějakého svého průšvihu přišla k úrazu.

Než stihla ve svých úvahách zajít dál, uslyšela kroky. Bubínky se jí rozléhal pískot gumových podrážek, jak jejich majitel kladl pěkně nohu před nohu, hezky jednu podruhé, žádný spěch, žádný stres. Vrzání bot ale jako by bylo šíleně nahlas, Chriss měla pocit, jako by jí někdo gumou pískal přímo u uší. Všechno bylo totiž v tichu, které obklopovalo celý pokoj, neskutečně těžké ignorovat.

Začala se zběsile rozhlížet, jakoby snad onen zvuk přicházel ze všech koutů potemnělé místnosti. Až po chvíli si uvědomila, že se line zpoza škvíry pod dveřmi přímo po její pravé ruce.

Bez váhání se vzepřela na rukou a přešvihla své nohy přes okraj postele. Dlouhé vlasy jí spadaly do obličeje, lepící se na její upocené čelo.

Postavila se na nohy a poněkud vrávoravým krokem se vydala ke dveřím, kde chvíli šátrala po klice, než je konečně prudce otevřela, odhodlaná zastavit to odporné pískání a dozvědět se, co se vlastně stalo.

Rozrazila dveře, aby ji náhle oslepilo prudké bílé světlo. Zakryla si oči a zamračila se, když znovu pocítila bolest hlavy. Zpocená chodidla jen v ponožkách byla chvíli neschopna nést váhu celého jejího těla. Útěchou se jí musel stát až rám dveří, o který se mohla opřít, hned však zatlačila na četné modřiny a naražené kosti.

Sykla.

"Co se to u všech všudy děje?!" Vyhrkla, dávající najevo čiré zoufalství.

Ozvalo se písknutí, jak před ní kdosi v gumových botách přešlápl z nohy na nohu.

"Tak odpoví mi někdo?"Otázala se podrážděně a znovu si promnula oči, až se jí před nimi vyrojila spousta mžitek. Když ustoupily a ona si konečně přivykla ostrému světlu, uvědomila si, že se nachází v dlouhé chodbě a přímo na její pobledlý, vyděšený obličej teď pohlíží pár tmavých očí.

Malá, kulatá postava oděná do tyrkysově modrého úboru se na Chriss koukala jako na blázna. Postarší žena s prořídlými vlasy barvy slámy před sebou tlačila kovový vozík, vezoucí kýble s vodou, roličky toaletního papíru, hadry, gumové rukavice, mop a především pověstnou ceduli s nápisem Pozor! Mokrá podlaha.

Chriss se zatočila hlava. Najednou jí před očima projelo několik drobných záblesků. Jak to vší silou naprala do objektu před ní, v uších slyšela, jak se tříští jedno z oken a sype se na ni, ten šok, ta bezmoc, všechno to jejím tělem proletělo jako kulový blesk, pěkně od hlavy až ke konečkům prstů a odtamtud do země. Když se jí podlomila kolena, problikl jí před očima výjev čehosi tmavého, letícího přes její kapotu.

"Sestro!" ozvalo se odkudsi z dálky.

Ne, žádná sestra nemohla přijít a podat jí lék proti bolesti, kterou právě cítila hluboko uvnitř své duše. Něco takového nemohlo odeznít po pár tabletkách. Chriss cítila, jak se na její záda valí neviditelné balvany viny, zasypávají jí bedra, jsou těžké a mají ostré hrany. Měla pocit, jako by se jí pod jejich vahou kroutila páteř. Nezvládla je na svých bedrech nést už ani o vteřinu déle.

Její tělo se řítilo směrem k zemi a bylo by na ni i dopadlo, kdyby nebylo páru schopných rukou, kteréji stihly včas zachytit. Cítila se jako hadr, který někdo celý promočený a špinavý uvázal mezi dvě větvě, když ji ten někdo vytáhl zpět do stoje.

První věc, které si přes své uslzené oči všimla, byl pár hustého, temně černého obočí. Táhlo se po čele jeho majitele, částečně skryto pod několika prameny temně hnědých vlasů.

Přestože to byl zcela cizí člověk a takové chování na veřejnosti rozhodně nebylo na místě,Chriss se nezvládla ovládnout a znovu se rozplakala. Bylo toho na ni moc.

Jak jsem to jen mohla dopustit?!

"Proboha, neplačte." zamumlal ten muž, snažící se ji podepřít v pase a dovést zpět ode dveří až k jejímu pokoji. Z jeho hlasu bylo jasné, že mu ta situace není zrovna příjemná, nedalo se ale nic dělat. Nemohl ji přeci nechat svézt se na podlahu a odejít.

Když si Chrissino tělo konečně našlo cestu zpět až na lůžko, přitáhl si onen muž židli zrohu místnosti, na kterou se mlčky posadil. Necítil se na to, aby do něčeho takového zasahoval. Nebyla to přeci do jisté míry jeho věc a on nepřišel proto,aby ji utěšoval a poplácával po rameni. A tak jen mlčel a čekal, až si to hnědovlasá žena před ním srovná v hlavě.

Nic jiného se snad ani v takové situaci dělat nedalo.

"O-omlouvám se." Vydala ze sebe Chriss mezi vzlyky, snažící se přestat posmrkávat.

"Není za co, slečno Loodwoodová, to je v pořádku." odpověděl muž naproti ní, snažíc se tichým odkašláním uvolnit hustou atmosféru v potemnělé místnosti. "Po takové události je to občas o nervy."

Chriss jen přikývla, dodávajíc jedno ze svých : "Omlouvám se." Znovu se nerozplakat ji však stálo značné úsilí. Stále tomu nemohla uvěřit. Potřebovala čas, aby si to všechno srovnala v hlavě.

Mlčky komíhala nohama přehozenýma přes okraj lůžka, pokoušejíc se na nic nemyslet. V místnosti už bylo díky otevřeným dveřím, propouštějící dovnitř světlo z chodby, vidět o dost lépe. Jen tiše sledovala, jak jí po nohách obsypaných žebříkem modřin šplhají pruhy žlutého světla, nahoru a dolů, dolů a nahoru.

Když se však muž ani po chvíli ticha neměl k odchodu, znervózněla. Proč tu pořád seděl?Nenápadně po něm bleskla pohledem.

Muž s olivovou pletí seděl na židli s překříženýma nohama a mlčky si prohlížel špínu zakrátkými nehty. Poněkud neupravené ebenové vlasy na moment odvracely pozornost od několika vrásek na čele, které prozrazovaly, že už je mužem v letech. Zatím se však nezdálo, že by pod černou bundou schovával pivní pupek nebo pod čupřinou vlasů hasnoucí jiskru v očích.

Udržovaný zevnějšek ale nevypovídal nic o tom, jakým člověkem byl onen muž ve skutečnosti. Jeho kabát nemohl rozklepané Chriss prozradit, proč se nacházela v nemocnici na samotce a proč před ní bez jediného slova stále seděl na židli.

"Proč jste tady?" otázala se, přestože se jí hlas znatelně třásl. Chtěla být sama. Přála si, aby ten muž odešel a ona se s ním už nikdy nemusela vidět.

"Jsem rád, že se ptáte."odpověděl, vstávajíc ze židle, až dřevo zapraskalo. Když se celý napřímil a podal Chriss ruku k potřesení, uvědomila si, že se nad ní netyčí tak, jak by očekávala. Nemohl být o mnoho vyšší než ona, jeho výšku odhadovala zhruba na sto sedmdesátcentimetrů.

"Byl bych rád, kdybychom si promluvili o té autonehodě."

Chriss se nahrnula krev do tváří. Když se natáhla, aby mohla muži potřást rukou, už měla znovu na krajíčku. Přesto však jeho hrubou dlaň stiskla, i když spíše ze zvyku než ze slušnosti.

Muž jí stisk opětoval o poznání silněji. Když ucítila pevný stisk, neudržela se a i přes snahu působit navenek klidně jí po tváři stekla jedna osamocená slza.

"Kdo jste?" vykoktala ze sebe, jakmile jeho ruku pustila.

"Paul Blunt. Potěšení na mé straně," pronesl, jako by se vlastně před pár hodinami nestalo nic strašného a místo v nemocnici byli někde v parku nebo restauraci.

Další věta však iluzi klidného podvečera zcela rozptýlila.

"Jsem jeden z poškozených."

Chriss zbledla. Na čele jí v momentě naskákaly drobné krůpěje potu, srdce cítila až v krku. Po tvářích se jí spustily potůčky slz, když si uvědomila, že tady Chriss Loodwoodová s doteď čistým trestním rejstříkem skončila.

"Moc se omlouvám!" vyhrkla poněkud přiškrceně, až jí hlas několikrát přeskočil o oktávu výš. "Nechtěla jsem to, vážně, přísahám! Já vím, že možná nejsem nejpozornější řidič, ale nikdy bych nikomu neublížila úmyslně!" vzlykala, spínajíc ruce nahrudi. "Nikdy jsem si nemyslela, že bych se mohla do takové situace dostat, já, já mám doma dva bratry a oni... nikdy bych, ten člověk tam prostě stál!" plakala a hlasitě se zajíkala, až jí kvůli polykání slov mezi vzlyky nebylo vůbec rozumět. "A pak prostě...já nemohla, neviděla jsem ho, nikdy bych nikomu..."

"O čem to..."

"Já vím, že vypadám jako vrah!" rozkřičela se. V tom jednom výkřiku bylo všechno, co se v ten moment uvnitř její duše odehrávalo. Její svět se tříštil na spousty ostrých střepů, které se jí teď zařezávaly hluboko pod kůži. Stačilo několik vteřin na to, aby se vše kompletně zhroutilo. "Ale já jím fakt nejsem! Udělala jsem chybu a je mi to moc a moc líto! Kdybych tak mohla..."

"Ale prosím vás!" ozvalo se ze židle naproti. Chriss strnula šokem. Tón toho muže vůbec nezněl naštvaně ani zdrceně. Dunivý baryton tmavé barvy zněl spíše pobaveně. Buď se ten muž vyžíval v autonehodách, nebo už začínala bláznit, to byla jediná dvě vysvětlení, která Chriss v ten moment přišla na mysl.

Ve své pozici strnula.

"Vy přeci nejste vrah, slečno Loodwoodová." odvětil ten muž s pobaveným podtónemv hlase, který jako by měl celou situaci nadlehčit. "Vy to všechno vidíte až moc tragicky."

"Ale já vím, co jsem viděla!" namítala Chriss, která tomu všemu stále nemohla uvěřit. "Viděla jsem, jak jsem do toho člověka narazila a ten pak letěl přes kapotu a-"

"Do žádného člověka jste nenarazila. Nikomu kromě vás se nic nestalo," odvětil znovu, snažíc se uvést věci na pravou míru.

Chriss se ale neulevilo. Před očima měla stále živý obraz toho, co před několika hodinami na vlastní kůži prožila.

"Ale já jsem cítila, jak-!"

"Slečno Loodwoodová, buďte tak laskavá a uklidněte se, nejde o nic- "

"Ale já viděla, jak mi přes kapotu auta přeletěl člověk!" vyhrkla znovu.

"Nic z toho se nestalo!"zvýšil hlas muž před ní, postupující si o krok blíže k jejímu lůžku. "Nechte mě domluvit, sakra!" zavrčel, očividně frustrovaný z celé situace. "Nikdo neumřel, nikomu se nic nestalo, tak přestaňte bláznit! Nikdo-"

Nedořekl. Ledový hlas ženy, která se právě objevila na prahu dveří, jako by najednou celou chvíli zmrazil.

"Pane, už je dávno po návštěvních hodinách," ozvalo se s nevrlým podtónem v hlase ode dveří.

Bylo zjevné, jak se Paul Blunt lekl a ustrnul ve své pozici, přistižen při činu. Ať už si s Chriss přišel vyříkat cokoliv, asi na to nedojde.

"Neměl byste tu vůbec být!"ozvalo se zpoza dveří.

V Paulově zaraženém obličeji se mihla nervozita, jak stáhl své temné obočí a otočil se k sestře, která vypadala, že má toho cirkusu na pokoji dvě stědvacet tak akorát dost.

Paul se otočil k Chriss zády, hledící teď do obličeje rozzlobené sestře.

"Dobrý-"

"Už je dávno po návštěvních hodinách, co tu ještě děláte?!" vyhrkla žena stojící na prahu Chrissina pokoje. Ta celou situaci se zájmem sledovala.

"Jen jsem sem zaskočil na pár slov se slečnou Loodwoodovou." pronesl, jako by to snad byla dostatečná omluva a otočil se zpět k Chriss. "Jak jsem už říkal, ta nehoda nevyústila v nic, co by ublížilo něčemu jinému, než našim peněženkám-"

"Ven!" ozvalo se ode dveří,až všichni nadskočili. Bylo jasné, že takové chování sestra očividně absolutně netolerovala a tak se opáleného muže před ní prostě chopila. Než se Chriss nadála, už ho sestra táhla ven.

"Tohle je nepřípustné!" mudrovala, zatímco ho vlekla z místnosti.

"V pořádku, v pořádku!"ohradil se Paul na prahu dveří, zatímco ze svého ramene setřásl ruku nazlobené sestřičky. "Já už odcházím, promiňte mi tu nezdvořilost." řekl, věnující sestře omluvný pohled, načež se opět otočil k Chriss:

"Tak pojď. " pokynul jí, načež se sám vydal ke dveřím.

Chriss na něj zírala jako omámená. Než však stačila otevřít pusu a něco k tomu všemu sama říct, vložila se do toho rozlícená sestra.

"Jak si to představujete?! To si myslíte, že necháme pacienta odejít po deváté jen tak z nemocnice?!"

"Madam, já bych jen-"

"Nemůžete brát takové úrazy na lehkou váhu! Proč myslíte, že tu ten den na pozorování má?" vyprskla.

"Jen jsem myslel-"

"Tady jde o zdraví pacientů a nějaký pořádek, prosím vás, odejděte, než -"

"Julie, " ozvalo se najednou z chodby tiché hlesnutí. Všichni tři v místnosti se vmžiku otočili za původem zvuku.

Ve dveřích stála drobná žena, oděná v bílém úboru, ostatně jako všichni tady. Chriss přimhouřila oči, aby si ji pořádně prohlédla. Měla tmavé vlasy stažené v copu, ve tváři strnulý výraz. Vypadala jako jedna z těch, která je neustále příšerně unavená. Z popelavého obličeje však sálalo mnohem víc, než jen únava. V světle bílých zářivek se v něm rýsovaly i obavy.

"Julie, potřebuju, abys se mnou šla na intenzivní. Nezvládáme to." zamumlala, načež horečně pokračovala: "Nevíme, co na ně Železný Superior použil, ale vypadá to na chemickou-"

"To stačí, " vyprskla Julie. Jediným přísným pohledem svou kolegyni umlčela.

Zamračeně se otočila zpět k Chriss a Paulovi. Oba zarytě mlčeli. Kdybyste totiž kohokoliv z Velké Británie potřebovali obratně umlčet, stačila k tomu jen dvě slova. Železný Superior. Mluvit o něm bylo nepsaně zakázáno, každý slušný člověk se z debaty na toto téma pokoušel obratně vybruslit a když jeho jméno padlo někde na veřejnosti, byl to nejlepší zabiják atmosféry.

Chriss společně s Paulem a všemi v místnosti na moment sklopili pohled až někam ke svým palcům u nohou. Nic víc ani nemohli dělat. O takových věcech by žádný slušný angličan nikdy nemluvil.

Ticho přerušily až kroky sestry, která se ještě před chvílí chystala vyčinit Paulu Bluntovi. Chriss se odvážila zvednout pohled, jen aby viděla, jak se těsně před opuštěním místnosti zastavuje na prahu dveří.

Přísným, přesto jakýmsi zvláštním způsobem pokornějším pohledem se zahleděla na Paula.

"A co se vás týče," začala, než ale znovu promluvila, ozvalo se tlumené žuchnutí.

Chriss hrdě zvedla hlavu a neochvějně se všem zahleděla do očí.

"Nebojte, my už odcházíme." řekla, k překvapení všech v místnosti.

"Ráda bych podepsala revers."

Ah, guys, já tomu nemůžu uvěřit! Já tu korekci fakt dělám :0 Tak, snad se vám kapitola líbila, moc byste mi pomohli v práci, kdybyste zanechali JAKÉKOLIV hodnocení či názor. Jsem moc ráda, že to stále čtete a sledujete vývoj tohoto příběhu!
Přeji krásný zbytek dne a nashle u další kapitoly! :D