Strnula jsem a možná jsem i zapomněla dýchat. Opravdu mi právě řekl, že mě miluje?
,,Co...co si to řekl?" vysoukala jsem ze sebe a on se usmál.
,,Řekl jsem...miluji tě princezno." zopakoval mi a já zřejmě pootevřela pusu, protože se jeho prsty jemně dotkly mé brady a tím jí zavřely.
,,Ty...ty mě miluješ?"
Nechápala jsem to a on se jen dál usmíval jako kdyby se díval na roztomilé štěně.
,,Emily...chtěl jsem si jen být jistý, že mě opravdu miluješ. Miluji tě od toho večera v baru, jen jsem byl opatrný. Nechtěl jsem znovu skončit tam kde jsem byl. Odpusť mi to."
Dívala jsem se do jeho upřímných očí a věděla jsem, že mám právo ho teď opustit, nadávat mu a tohle všechno. Já ho místo toho políbila a on mi můj polibek opětoval.
,,Ty mě miluješ! Opravdu mě...můj bože." smála jsem se a on mě znovu povalil pod sebe.
,,A nejen to princezno. Chci s tebou být navždy...označím tě." usmál se a políbil mě na čelo. Chvíli mi trvalo než jsem tu zprávu zpracovala, ale když jsem si to uvědomila pevně jsem ho objala kolem krku a znovu políbila.
,,Počkej Emily...neraduj se předčasně." zarazil mě v úmyslu ulíbat ho k smrti a já se na něj tázavě podívala.
,,Jde o to tetování. Je totožné jako to moje, ale já ho nemám dobrovolně. Mám ho už od svého stvoření. Budu muset zjistit jestli to něco neznamená."
,,Bojíš se konkurence?" usmála jsem se.
,,Spíš se bojím o tvůj život. Dvě smrti nemohou existovat, mohlo by se stát že tě pohltím a zabiju. A to opravdu nechci." řekl tiše a opřel své čelo o mé. Dívala jsem se do jeho hnědých očí a viděla to tam, tu lásku kterou ke mě chová a usmála jsem se.
,,Počkám jak dlouho bude potřeba." pohladila jsem ho po tváři a on si mě přitáhl do náruče.
,,Jsem s tebou šťastný princezno. Ani nevíš jak moc." zašeptal mi do vlasů a oba jsme usnuli.

Ráno mě probudilo ostré slunce které mi svítilo přímo do obličeje. Ležela jsem na břiše s jednou rukou přehozenou přes postel. Otočila jsem hlavu a povzdechla si, protože David tam jako obvykle nebyl. Posadila jsem se a prohrála si rozcuchané vlasy.
,,On mě opravdu miluje." řekla jsem sama sobě a zavřela jsem oči.
,,A taky ti přinesl snídani." ozval se hlas ode dveří a já oči okamžitě otevřela. Nezdálo se mi to, opravdu tu byl a na podnose mi, nebo spíš nám, nesl snídani. Dokonce na sobě měl je volné tepláky takže se nikam nachystal.
,,Ty nikam nejdeš?" vysoukala jsem ze sebe konečně a on mi podal hrnek s kávou.
,,Dneska ne. Dnes je Stuartův pohřeb, chci být s tebou." řekl smutně a vzal mě za ruku. Trochu mě to překvapilo, úplně jsem na to zapomněla.
,,Všechno jsem zařídil princezno. Bude mít krásný pohřeb." usmál se a pohladil mě po vlasech.
,,Děkuju moc Davide, nevím z čeho bych to zaplatila. Peníze ze zápasů měl Stuart. Jsem chudá jako kostelní myš." zasmála jsem se a on sáhl do kapsy kalhot a vytáhl z ní dlouhou bílou obálku.
,,Když jsem tam včera byl pro tvé věci, našel jsem tam tohle společně s dalšími věcmi. Pojď ukážu ti to."
Vzal mě za ruku, ale já si uvědomila, že na sobě nemám ani kus oblečení. Jemu to zřejmě došlo taky a ze skříně mi podal jedno ze svých triček. Víc jsem nepotřebovala, sahalo mi až po stehna.
,,Hned bych se vrátil do postele." zavrněl mi do ucha a stiskl mi zadek. Usmála jsem se a pohladila ho po hrudi.
,,Nechtěl si mi něco ukázat?" řekla jsem s rukou na jeho břiše a on na chvíli vypadal mírně dezorientovaně, což mě rozesmálo.
,,Jo jasně." vyhrkl když si vzpomněl a znovu mě vzal za ruku. Vedl mě chodbou do zadní části domu a zastavil před světlými dvoukřídlými dveřmi.
,,Chci ti jen říct Emily, že jsem rád, že jsem to mohl být já kdo Stuarta odvedl. Byl to skvělý chlap a věř mi, že kdybych mohl, zachránil bych ho. Už jen kvůli tomu jak moc tě miloval a co pro tebe znamenal." řekl tiše a mě se do očí začaly tlačit slzy.
,,Kéž by tu byl." vydechla jsem, on pomalu otevřel dveře a nechal mě vejít. To co mě čekalo uvnitř mě doslova a do písmene srazilo na kolena.
,,Emily!" zakřičel David jen co jsem dosedla na paty.
,,Jen mě obejmi prosím." zašeptala jsem a on mě skutečně objal. Seděla jsem tam, na huňatém koberci a Davidem tisknoucím se mi na záda a chtělo se mi brečet a smát zároveň.
Tahle místnost byla totiž jako moje malá soukromá svatyně. Bylo tu všechno. Fotky, stuhy ze zápasů a dokonce...uprostřed toho všeho vysel můj starý boxovací pytel. Byly tu i moje rukavice a televize na které se přehrávaly moje zápasy.
Se slzami v očích jsem to celé sledovala. Stuartův hrdý výraz a zdvižený palec když jsem poslala soupeřku k zemi. Fotky z tréninků o kterých ani nevím, že je udělal a i naše společné, jak se ládujeme pizzou a popíjíme pivo.
,,Princezno...řekni něco." zašeptal mi David, já se o něj opřela a on mě rukama víc objal.
,,Bylo jako můj táta, ujal se mě když rodiče zemřeli a já do teď nevím proč." zamumlala jsem a otřela si vlhké tváře.
,,V tomhle je odpověď." řekl a podal mi tu bílou obálku. Otevřela jsem jí a vyndala dopis který jsem s třesoucíma se rukama rozložila.

Moje sladká Emily,
Vím, že jestli čteš tenhle dopis, už u tebe nejsem, ale je tu pár věcí které jsem ti neměl odvahu říct.
Celý svůj život si mi pokládala otázku, proč jsem se tě ujal a já bych ti na ni dal rád odpověď.
Ten večer kdy zemřeli tvoji rodiče jsem se vracel ze zápasu, byl jsem vyčerpaný a už se těšil domů. Bylo to na té silnici u lesa, když se mi do cesty připletlo malé děvčátko a já jsem, ve snaze se mu vyhnout, strhl volant a čelně narazil do dalšího auta. Nikdy jsem nezjistil, kdo byla ta malá dívenka, ale tím, že jsem ji zachránil, jsem zabil tvoje rodiče. Víš dřív jsem míval velké terénní auto a vy jste se vezli v takové malinké rachotině.
Jako jediná si přežila a já cítil povinnost se tě ujmout. Úřady neprotestovaly, protože jsem z tebe udělal sirotka. Vím, že mě za to teď musíš nenávidět, ale doufám že mi jednou odpustíš.
Jsem hrdý na to co z tebe vyrostlo.
Buď šťastná moje holčičko.
P.s.: V tom pytli je vše co si kdy vyhrála.
Miluji tě.
Stuart.