Stál jsem před dveřmi jako solný sloup. Volnou rukou jsem si prohrábl své neposedné vlasy a v druhé jsem křečovitě svíral pomačkaný papír plný narychlo napsaných slov. Odvážil jsem se párkrát lehce zaklepat na povrch lakovaných dveří. Zaslechl jsem její líbezný hlas linoucí se zpoza dveří a v tu chvíli se mi zapotily dlaně jako nikdy předtím. Nasucho jsem polkl všechny sliny, které mi zabraňovaly, abych začal zničehonic povídat. Když už se dveře nastevřely, otevřel jsem ústa, že už něco řeknu. Zabouchly se mi před obličejem dříve, než jsem stačil něco říci. Zklamaně jsem si opřel hlavu o jejich lak a zhluboka jsem se jednou tahem nadechl. Pohledem jsem propaloval své ošoupané černé tenisky, které na mě křičely ať něco udělám. 

"Hele," začal jsem svůj monolog tiše rozprávět.

"Vím, že se mnou nejspíš nebudeš chtít mluvit, ale vyslechni mne alespoň prosím. Myslím, že oba víme o co jde," pokračoval jsem v rozprávění.

"Známe se už vlastně dlouhou dobu, že? Myslím, že to byla střední škola, kde jsme se poprvé potkali," sám pro sebe jsem se pousmál a slova z mých úst pluly dál. "Už tam jsem věděl, že jsi úžasná slečna a že s tebou chci alespoň promluvit. A ono se stalo. Byli jsme kamarádi, jenže já nevypadal tak jak vypadám teď, to asi sama víš. Už v té době jsem věděl, že u tebe nebudu mít šanci a proto jsem nechal naše přátelství vyšumět," zhluboka jsem se nadechl a čekal, jestli nezaslechnu nějaký pohyb, nebo něco za dveřmi. Když se tak však nestalo, znova jsem se nadechl, jako by to mělo být naposledy.

"Víš, myslel jsem teď, že by mezi námi konečně mohlo něco být a na tyhle slohy nejsem, to víš sama, jsem přeci jenom tvůj malý William,"