Seděl jsem na posteli a snažil se vytřít si z očí ospalky po velice tvrdém spánku. Když mi zazvonil telefon, zastavil jsem se v pohybu a sundal prsty z mých očí. Hrábnul jsem neohrabaně po telefonu a podíval se stále rozespale na jméno volajícího: my bae. Protočil jsem očima a kliknul na zelené tlačítko, čímž jsem hovor přijmul. S nechutí jsem si ho přiložil k uchu a bál se co uslyším.
"Ahoj, hele, myslel si to s námi vážně?" ozval se její zkroušený hlas.
"Jo," odpověděl jsem stroze.
"Ale, já přece nejsem tak hrozná! A nechtěla jsem po tobě nic tak složitýho!" rozkřikla se na mě v euforii a já jen netrpělivě čekal, až ji to přejde. Povzdechl jsem si a dodal:
"Promiň, ale ubíjelo mě s tebou být," klidným hlasem jsem promluvil a nečekal na její vyhrožující odpovědi. Dal jsem si telefon od ucha a zavěsil. Kdyby to trvalo ještě chvíli, asi bych už nevydržel a prostě na ní sprostě vyjel. Postavil jsem se a s tichým zakletím klesnul zpět na postel. Chtěl jsem zjistit kolik je hodin, a pohled na budík, který se nemýlí, mě nemile překvapil. Za půl hodiny jsem měl schůzku s Adrianem, a já byl v pyžamu, na posteli, ve špatné náladě. Lepší záčátek dne jsem si ani nemohl představit. Miluju sarkasmus.