Probudila jsem se s tlumeným výkřikem, který byl způsoben snem, neboli noční můrou. Vyklepaně jsem si prsty projela po pěšince vlasů a vyhoupla se do sedu. Shodila jsem ze sebe deku a rozhodla jít se napít vody, protože můj krk přímo volal o pomoc. Položila jsem bosé nohy na studenou podlahu mého skromného bytu a neskrývala menší šok ze změny teploty. Došla jsem do kuchyně, kde jsem si ve skříňce vzala skleničku a do ní poté napustila vodu. Když jsem celý obsah vyhltala, otočila jsem se na patě a vyrazila směr ložnice. Pořád jsem byla celá vyklepaná, a nepomáhaly mi k tomu ani obrazy ze snu, které mě pronásledovaly celou cestu. Přesněji to byly děsivé vyobrazení mrtvých lidí a všichni přišli o život kvůli mně. Když jsem znovu zalezla pod deku, chtěla jsem se toho zbavit. Začala jsem přemýšlet nad něčím hezkým. Ve své mysli jsem si vyobrazila včerejší den v knihovně a potutelně jsem se usmívala do peřiny. Na mých tvářích se vytvářely ruměnce a mojí myslí v tu chvíli probíhaly vzpomínky na toho světlovlasého chlapce, který mě přinutí usmívat se, aniž by udělal něco speciálního. S příjemným pocitem na hrudi jsem znovu usnula a probudila se do velice deštivého rána s dobrou náladou. A přemýšlela nad dnešní schůzkou s Lindsay.