Seděl jsem v knihovně a v ruce jsem držel zavřenou knihu, kterou jsem si minule četl s ní. Pomalu jsem ji začal ohmatávat a hledat různé nedokonalosti. Pořád jsem doufal, že by mohla přijít a nehodlal jsem tu knihu číst bez ní. Prostě jsem takový zvláštní člověk. Nepatrně jsem pozvedl hlavu, když jsem slyšel dopadat na podlahu něčí boty, v tomhle hrobovém tichu. Nadějně jsem se podíval na osobu, která mířila směrem ke mně, avšak zklamalo mě, že jsem viděl obličej knihovnice, která šla někam do zadních místností. Sklopil jsem hlavu k zemi a díval se na různobarevné dlaždice. Poskočil jsem když mi na rameni přistála něčí ruka. Když si ten dotyčný všiml, jak jsem se lekl, stáhl jí úlekem zpátky.
"Promiň, nechtěla jsem tě vylekat, vážně, promiň" začala se omlouvat osoba na kterou jsem zde čekal. Byla červená až za ušima a když si všimla, že jí pozorně sleduji skrčila se do huňaté šály a tváře jí červeně planuly. Usmál jsem se nad tím. A posunul se víc ke straně aby se mohla posadit. Sundala ze sebe teplé oblečení a sednula si vedla mě. Otevřel jsem knihu na straně, kde jsme minule skončili a společně jsme se pustili do čtení. Zádrhel přišel vždy, když jsme chtěli zároveň otočit stránku a naše ruce se střetly. V ten moment mojí rukou vždy probíhalo příjemné mravenčení. V tu chvíli jsem se cítil šťastně jako nikdy. Pak přišel ten moment rozloučení. A zase mi bylo na nic.