V klidu jsem položila kabelku na botník a s úlevou si z nohou sundala lodičky, na vysokých podpatkách se mi nechodilo pohodlně. Úlevně jsem si oddechla, když jsem těžce dosedla na gauč. Pro dnešek jsem měla v práci krátkou, takže do spánku dlouho času. Chtěla jsem být někde v klidu, a ne osaměla, takže dneska jsem se rozhodla pro knihovnu. Vzala jsem si na sebe pohodlné domácí tepláky a přes sebe hodila zimní kabát, na podzim jen tak mimochodem. Šla jsem krátkou cestu, jen chvíli a byla natěšená, že se tam také jednou dostanu. Prošla jsem okolo staré knihovnice a pozdravila jí kývnutí hlavou. Kývla mi nazpět, jenže to už jsě neviděla. Pomalu jsem šla k poličce, kde ležela moje kniha. Pomalu jsem došla k onomu místu a s hrůzou zjistila, že tam kniha není. Chtěla jsem jít zpět za knihovnicí a zeptat se jí kde je. Šla jsem s lehce zkleslým výrazem, než jsem si všimla bloňďáka na mém místě, na mojí sedačce, v rukou s mojí knížkou. Nasupeně jsem k němu došla, a poté mi to cvaklo. To je ten Adrianův kamarád, kterého jsem viděla v baru a také v kavárně. Můj pohled změkl a já jsem z nějakého nevysvětlitelného důvodu zčervenala.
"Máš mojí knížku" pronesla jsem, a přála se aby to znělo výhružně.
"Aha" hlesnul a koukal na mě, jako bych byla anděl spadlý z nebe.
"Ehm, jsi v pořádku?" optala jsem se starostlivě.
Zamrkal a řekl: "Pojď si to tedy přečíst," zněl sklesle, jako kdybych ho právě hrozně zklamala.
"A nebudeme si to číst spolu?" navrhla jsem s naprosto čistými úmysly a z nějakého důvodu byla šťastná jako blecha v psím kožichu, když šťastně přikývl.