Rebecca

Jeho ruka se přiblížila k mé tváři. Cítila jsem, jak mi zastrčil pramen vlasů za ucho, ale ruku nevrátil do předešlé pozice. Stále ji měl položenou na mé lícní kosti. Chtěla jsem ji odstrčit nebo se alespoň odtáhnout, ale nemohla jsem. Nemohla jsem se ani pohnout. Byla jsem jako paralyzovaná. Jediné, co jsem mohla udělat, bylo hledět do jeho očí, které se vpíjely do těch mých.

„Omlouvám se za to, že tě ničím," zašeptal tím nejjemnějším hlasem, který jsem kdy slyšela. Kdybych stála, určitě by se mi podlomila kolena.

Ústa se mi mírně pootevřela, ale nevyšla z nich ani hláska. Nevěděla jsem, co říct. Zavřela jsem oči a snažila se zavelet mému mozku, aby něco udělal.

„Omlouvám se za to, že jsem se choval jako totální kretén." Znovu ten šepot. Roztřeseně jsem se nadechla, otevřela oči a konečně odstrčila Jackovu ruku z mé tváře.

„Přestaň," odsunula jsem se od něj dál, „přestaň dělat to, o co se snažíš."

„O co se snažím?" zvednul obočí.

„O to abych ti podlehla," tentokrát jsem šeptala já. Strašně jsem si přála, aby odešel.

„A funguje to?" zeptal se s malým úsměvem na rtech.

Přerušila jsem náš oční kontakt a zahleděla se na povlečení: „ne." Lež. Pouhopouhá lež. Lež, kterou pozná. Má mě přečtenou jako knihu.

Uchechtl se, což mě donutilo zvednout hlavu a znovu navázat pohled s tím jeho. Oči mu zářily, rty se mu při každé sekundě zvedly a tím tvořily čím dál větší úsměv.

„Takže funguje...," prokoukl mě, „jenom abys věděla, nesnažím se, abys mi podlehla."

„A o co se teda snažíš?" zkřížila jsem ruce na prsou.

„Snažím se, abys konečně pochopila, že se mi líbíš." Vyrazilo mi to dech. A to doslova. Zaskočila mi slina a já začala kašlat. Když jsem se konečně uklidnila a přestala se dusit, všimla jsem si výrazu na jeho tváři. Snažila jsem se z něj vyčíst, jestli mi lže nebo to myslí vážně. Na jednu stranu jsem si přála, aby nikdy neřekl to, co řekl, ale na tu druhou... na lících se mi kvůli jeho slovům objevila červeň. Cítila jsem, jak má tvář hoří a jediné, co jsem chtěla udělat, bylo, skrýt se pod deku a už nikdy z ní nevylézt.

„To není pravda," zakroutila jsem hlavou. Nejspíš jsem se to snažila namluvit jen sama sobě.

„Je," stál si za svým, „je to pravda." Nevěděla jsem, co dělat, jak se chovat, co říct. Proto jsem jen zírala na jeho tvář a snažila se z pohybu jeho mimických svalů vyčíst všechny odpovědi na mé otázky. Buď byl vážně skvělý skrývač nebo já jenom hrozně špatná 'čitatelka pohybu svalů na tváři'. Jo, ta druhá možnost byla pravděpodobně ta správná.

Oči mu svítily a mně se zdálo, jako by se jejich barva změnila z hnědo-zelené na tmavě hnědou. Mrkal v pravidelných intervalech, ani jednou neodvrátil pohled. Stále na mně udržoval jeho zrak a studoval mou tvář... přesně jako já tu jeho. Líce měl mírně načervenalé, ale byla jsem si jistá, že to nebyla ta červeň, v které byly právě zahalené mé tváře. Rty měl v rovné linii, ale občas mu přeskočily do jemného úsměvu, který pokaždé rozbušil mé srdce silněji.

„Chci," odkašlala jsem si kvůli nakřáplému hlasu, který vyšel z mých úst, „chci, abys mi řekl, že lžeš." Jeho ruka se dotkla té mé. Její horkost mi okamžitě způsobila husí kůži.

Zakroutil hlavu. Jeho ruka stále spočívala na té mé. Bylo až zvláštní, jak mě jeho dotyk uklidňoval a jak se mi líbil. „Nelžu," promluvil nakonec. Vší silou jsem k sobě přitiskla oční víčka a zhluboka se nadechla. Musela jsem se strašně přemáhat, abych vymanila mou ruku zpod té jeho... ale udělala jsem to, i když nechtěně.

Zmateně se na mě podíval.

„V tom případě musíš odejít," vysvětlila jsem. Na jeho tváři jsem viděla, že chtěl něco říct, ale jeho ústa se ani jednou neotevřela. Prostě jen přikývl a vstal.

Otevřel dveře mého pokoje. Ještě předtím než vyšel, se na mě otočil a věnoval mi poslední pohled. Přála bych si, aby to neudělal. Sklonila jsem hlavu. Slyšela jsem, jak se dveře znovu zavřely. Zrakem jsem zkontrolovala, jestli opravdu odešel. Kaštanově hnědé dveře byly zavřené. V pokoji nikdo jiný kromě mě nebyl. Byl pryč. Ale tak jsem to přece chtěla.

Na stehnu mi zavibroval mobil. Vytáhla jsem ho z kapsy a otevřela novou zprávu, která mi před malou chvílí přišla.

Jack: Nevzdám se jen tak snadno... jen, abys věděla, Becks – stálo v ní.

Vypnula jsem mobil a hodila jej na druhý konec postele. Proč mi to dělá? Proč mě prostě nenechá být? Proč prostě nesplní jen to jediné přání, o které ho žádám? Chci, aby všechno tohle skončilo. Chci vymazat ty pocity, které se objeví, co by jen při vzpomínce na něj. Chci odstranit ty pocity, které se vyskytnou při jeho přítomnosti. Chci odstranit Jacka Cartera z mé hlavy.