Rebecca

„Byla to chyba," zabouchla jsem skříňku a chystala se odejít.

Chytl mě za zápěstí a tím mi zabránil v odchodu. Lhala bych, kdybych řekla, že mi jeho dotek nic nezpůsoboval.

„Ne," nesouhlasně zakroutil hlavou, „nebyla." Snažila jsem se mu vytrhnout, ale při každém mém pokusu, mé zápěstí stiskl ještě větší silou. Cítila jsem na sobě pohledy všech procházejících studentů. Zarývaly se do mě jako nože. Jen jsem chtěla, aby všechna tahle pozornost zmizela. Chtěla jsem, aby zmizel on.

„Byla, Jacku," stála jsem si za svým, „nechtěla jsem, abys mě políbil."

„Ale stalo se to," šeptl, „a já to chtěl." Jeho oči na mě neúprosně zíraly. Tak strašně jsem chtěla odvrátit pohled a podívat se jinam, ale jeho neustávající pohled mi to nedovoloval. Jeho oči mi to nedovolovaly.

„Prostě... mě pusť," řekla jsem. Cítila jsem, jak jeho prsty uvolnily stisk a nakonec pustily mou ruku. Pohledem jsem sjela na načervenalou otlačeninu, kterou vytvarovaly jeho prsty. Chvíli jsem tam jenom tak stála... v tichosti, naproti něj a zírala na mé zápěstí, které se začalo přebarvovat na původní barvu, pak jsem se otočila a se skloněnou hlavou kráčela chodbou k východu školy.

"Nebyla to chyba!" slyšela jsem ho zakřičet, když jsem vycházela ven. Nevím proč, ale rty se mi vytvarovaly do jemného úsměvu.

Vím, že nebyla, problesklo mi hlavou.

***

„Přijde ten milý kluk na doučování?" zeptala se mě matka, když jsem vešla do kuchyně s unavenou grimasou na tváři. Nevím, kdy měla tu příležitost ho vidět. A už vůbec nevím, kde vzala tu jistotu, že je milý. Nejspíš tím slovem 'milý' myslela hezký.

„Ne," odpověděla jsem, ačkoliv jsem vlastně nevěděla, jestli přijde nebo ne. Nedomlouvali jsme se. Jedna moje část by dala všechno za to, aby nepřišel, ale ta druhá by ho i po našem odpolední rozhovoru ráda viděla.

„Proč?" pronesla smutně. Nedalo mi to, musela jsem nad ní zakoulet očima.

„Nemá čas," vymyslela jsem a pokrčila rameny. Všimla jsem si, jak se máma nadechla za účelem něco říct, ale to jsem se už rychle otočila a ještě rychleji opustila kuchyň. Slyšela jsem, jak za mnou něco zavolala, ale nerozuměla jsem ani slovo a rozhodně jsem se nehodlala ptát.

Tašku jsem odhodila do kouta místnosti. Otevřela jsem skříň a vytáhla z ní šedé tepláky a bílé vytahané tričko. Převlekla jsem se a oblečení, které jsem měla ve škole, jsem hodila do prádelního koše. Stoupla jsem si před mého úhlavního nepřítele – zrcadlo. Rozpustila jsem si vlasy, které jsem měla celý den zamotané v drdolu. Párkrát jsem si je přejela hřebenem, i když ani ten jim moc nepomohl. Jemné vlny mi trčely do všech stran, délka mi sahala do poloviny prsou.

Tvář jsem si opláchla ledovou vodou, která mě trochu probrala. Dny ve škole se byly čím dál tím víc náročnější.

Lehla jsem si na postel a zavřela oči. Neměla jsem v úmyslu spát. I přes to jak unavená bývám, nikdy odpoledne neusnu. Protože i kdyby se stal zázrak a já usnula za tohohle odpoledního světla, probudila bych se uprostřed noci a pak už nezabrala.

Možná... možná jsem mu měla říct, že to nebyla chyba. Možná jsem přece jenom neměla hrát tvrdohlavou, když jsem všechno, co se stalo včera večer, chtěla a bez váhání bych to klidně zopakovala znovu. Co by se stalo, kdybych mu řekla, že s ním souhlasím a že to, co se stalo, nebyla chyba? Jak by se zachoval? Usmál by se na mě, obejmul by mě nebo snad políbil? A chtěla bych to já vůbec? Chtěla bych, aby udělal nějakou z těchhle třech věcí? Jeho úsměv by mi nahnal husí kůži, při jeho objetí by se mi okamžitě roztřásly kolena... a polibek? Polibek by mě zničil. A já nechci, aby mě Jack Carter přiváděl do takových situací. Nechci, aby nade mnou získával takovou moc. Chci jen vrátit čas. Chci, aby byl můj život stále v těch starých kolejích. Přeju si, aby se nic z toho nestalo. Žádná pusa, žádné osudné doučování, žádné rozhovory s ním. Proč prostě nemohlo všechno probíhat tak, jako kdysi? Byla jsem naprosto spokojená s tím, že se mnou nikdo nemluvil. Dokonce jsem i úspěšně pře dýchávala ty pomluvy a urážky spolužáků. A pak... si jednoho dne přišel on s rozhodnutím, že se mnou po deseti letech konečně začne mluvit. A přesně v tomhle okamžiku se všechno zruinovalo.

Děkuju, Jacku Cartere... děkuju za to, že jsi mi narušil můj, už tak dost problémový, život.

„Becco!" slyšela jsem hlas mé mámy ječící z předsíně. Obrátila jsem oči v sloup a mlčela.

„Becco!" zakřičela znovu, to už jsem se i s hlasitým povzdechem postavila a přešla ke dveřím, které jsem následně otevřela.

„Co?" zavolala jsem zpátky se špetkou otrávenosti v mém hlase. Nečekala jsem na to, až odpoví. Pomalu jsem sestupovala ze schodů.

„Někdo by tě chtěl vidět," odpověděla klidným hlasem. Po téhle větě jsem zahlédla toho člověka stojícího u vchodových dveří. Ruce měl zabořené v kapsách jeho černých, upnutých džínů. Jeho oči byly přilepené na mně.

Nevěděla jsem, jestli si mám povzdechnout nechtěností nebo jestli mám být ráda. Všechny pocity se ve mně smíchaly a já měla v hlavě naprostý guláš.

Všimla jsem si, jak na mě matka mrkla a se širokým úsměvem se vrátila zpátky do kuchyně. Zakoulela jsem nad ní očima a seskočila z posledního schodu.

„Co potřebuješ?" zeptala jsem se Jacka po krátké chvíli mlčení a vyměňování pohledů.

„Doučování?" pronesl jako otázku.