Rebecca

„Netvař se tak," prolomil ticho, které se rozléhalo v autě, „sama dobře víš, že se těšíš." Otočila jsem na něj hlavu a dnes už alespoň po sté jsem ho probodla pohledem. Nepromluvila jsem. Nevypustila jsem ze sebe ani hlásku a ani jsem se nechystala. Nemůžu ho vystát. Štvou mě jeho nazelenalé oči, kterými na mě zírá vždy, když se mu naskytne situace. Štve mě jeho úsměv, kterým si získává každou holku kolem... ale mě ne. Mě si nezíská.

„To, že se mnou nebudeš mluvit, mě nedonutí, abych to vzdal a odvezl tě zpátky domů." Po té, co se na jeho tváři objevil zase ten jeho slavný úsměv zkřížený s úšklebkem, jsem od něj odvrátila hlavu a znovu se zahleděla na večerní krajinu míhající se okýnkem auta. Slyšela jsem, jak se uchechtl. To mě taky štvalo. Ten zvuk, když se zasmál nebo uchechtl. Byl příjemný, občas mě donutil se usmát... ale prostě mě štval.

Auto zabočilo doprava. Věděla jsem, kam jedeme. Věděla jsem to ještě předtím, než jsem nastoupila do tohohle prokletého auta. Filadelfská vyhlídka. Nikdy jsem neměla orientační talent a nepamatovala si, jakými cestami se dostanu na určitá místa, ale teď jsem si byla jistá, že jedeme přesně tam. Nevěděla jsem proč, vlastně mi to i docela vadilo. Proč si pamatuju místo, kam mě jednou vzal Jack Carter? Proč si místo toho raději nepamatuju, jak se dostat do domácích potřeb?

„Pro Krista, Becks," řekl se smíchem v hlase, „nemůžeš prostě prolomit tu svou zeď a užít si rande se mnou?"

Naštvaně jsem zavrčela: „jak si mám užít rande, na které jsem nechtěla jít?"

Zastavil motor. Čekala jsem, že řekne větu typu 'ono to mluví' nebo nějakou podobnou dětskou pitomost, ale on se místo toho na mě jen usmál. Ne tak arogantně, jak to vždycky dělal... usmál se normálně... mile... vřele... krásně.

„Předstírej, že jsi tady s někým, s kým by sis to přála," ten úsměv mu ne a ne zmizet z tváře. Rychle jsem otevřela dveře a vystoupila. Nemohla jsem se dál dívat na ten pohled vyrytý na jeho rtech. Jack se po pár sekundách objevil vedle mě. V jedné ruce držel deku, v druhé pletený košík.

„Piknik?" zeptala jsem se, i když odpověď byla už dávno zodpovězena. Souhlasně přikývl a rozložil deku před autem. Nechal svítit přední světla auta, abychom perfektně viděli i při úplném západu slunce. Košík položil doprostřed deky a posadil se. Opakovala jsem jeho pohyby a sedla si do tureckého sedu naproti něj.

V tichosti jsem čekala, až vytáhne obsah košíku.

„Budu hádat," promluvila jsem, když povytahoval vše, co se v koši nacházelo. Upřel na mě svůj pohled a čekal, až dokončím svou myšlenku. „Všechno tohle," rukama jsem ukázala na jídlo, „dělala tvoje máma."

Usmál se a nesouhlasně zakroutil hlavou: „vlastně ne. Všechno jsem udělal já."

Nevěřícně jsem vykulila oči: „a jsi si jistý, že je to vše poživatelné?"

Pokrčil rameny: „zkus a uvidíš." Podal mi sendvič, který vybalil z alobalu. Chvíli jsem ho jen tak přejížděla pohledem a přemýšlela, jestli se dožiju rána, ale pak jsem se do něj konečně zakousla. V puse se mi rozlehla tuňáková chuť. Sakra... miluju tuňákovou pomazánku.

„Takže?" hleděl na mě a čekal na mou reakci. Jak to, že neviděl, že si každé sousto vychutnávám a naprosto užívám? „Co tomu říkáš?"

Dožvýkala jsem poslední sousto a odpověděla: „je to... překvapivě až moc dobré." Vítězoslavně se usmál. Natáhla jsem se pro další sendvič. Jack do sebe tlačil teprve první a já už začínala s druhým. Skvělý způsob jak zaujmout kluka, Rebecco.

„Kde ses tohle naučil?" zeptala jsem se ho.

Pokrčil rameny a zadíval se před sebe na malinká světla domů, firem a paneláků zářící v dáli. „Rodiče nebývají často doma, takže se vaření většinou ujímám já." Nemohla jsem si pomoct, ale v jeho hlase jsem slyšela smutek.

„Takže ty vaříš a staráš se o Katie?" Otočil hlavu a jeho pohled se znovu zaměřil na mě. Místo odpovědi jen přikývl. Pochopila jsem, že se mu o tom nechce mluvit, proto jsem se ho ohledně jeho rodiny už na nic neptala.

„A co ty?" zeptal se.

Nechápavě jsem zvedla obočí: „co?"

„Umíš vařit?" vysvětlil. Při vzpomínce na mé vařící schopnosti jsem se tiše zasmála.

„Pokud se do vaření počítá i čaj, tak potom ano, umím vařit," odpověděla jsem, „ale jinak mám zákaz se přibližovat ke sporáku. Minulý měsíc jsem kvůli palačinkám málem podpálila dům," pokrčila jsem rameny, „kuchyň a oheň mě prostě moc nemusí." Z jeho úst se ozval tlumený smích. Donutilo mě to se usmát.

„Někdy tě naučím nějaké základy," pronesl, když se uklidnil a přestal se smát.

„Radši ne," zakroutila jsem hlavou, „nerada bych umřela uhořením."

Usmál se a nedojedený sendvič položil před sebe na prázdný talíř. „Becks...," vyslovil mé jméno, ale nic jiného z něj nevyšlo. Ten jemný hlas mi nahnal husí kůži.

Tázavě jsem zvedla obočí: „ano?"

„Proč-proč ses nikdy nebránila?" dokončil jeho myšlenku. Nechápala jsem, o čem mluví. Dívala jsem se na něj s otázkou v očích a čekala, až mi vysvětlí, co má na mysli.

„Proč jsi nikdy nikomu nic neřekla? Proč necháváš všechny lidi ve škole, aby o tobě mluvili tak, jak mluví?" vysvětlil a prohrábl si vlasy.

„A jak o mně mluví?" zeptala jsem se, třebaže jsem to moc dobře věděla. Možná jsem to jen chtěla slyšet z jeho úst.

„Ošklivě," odpověděl, „všechny ty pomluvy, pohledy, které na tebe hází, styl jakým na tebe mluví. Proč jim něco neřekneš... něco neuděláš?" Nemohla jsem rozpoznat, co bylo v jeho hlase. Byl jiný... jemnější... uklidňující. A mně se to zatraceně líbilo.

„Možná mi to nevadí," odpověděla jsem s nezájmem, „možná mi nevadí všechny ty řeči. Za půl roku odmaturujeme a já nikoho z té školy už nikdy neuvidím, tak proč bych to měla řešit a zajímat se o to?"

„A co když já na tebe nechci ztratit kontakt a chci se s tebou střetávat i po střední?" opatrně vybočil z tématu.

„To nechceš, Jacku," zašeptala jsem.

„Chci," protiřečil mi. Zakroutila jsem hlavou.

„Chci tě vídat i po střední," šeptl. V jeho očích byla maličká jiskra. Všimla jsem si, jak si klekl a začal se ke mně pomalu přibližovat. Mé oči sklouzly na jeho rudé rty, které se za pár sekund přilepily na ty mé. Nechtěla jsem, aby mě políbil, ale v tom momentu... mi bylo všechno jedno. Pravděpodobně to bylo jenom kouzlem okamžiku, ale já nechtěla, aby se někdy odtáhl.