Rebecca

Co tady sakra dělám? Ptala jsem se sama sebe zírajíc na velký, bílý dům patřící Ediemu Mandsterovi. Zevnitř se ozývala hlasitá muzika. Před dveřmi stála skupinka lidí, mezi kterými koloval joint. Každý si jednou potáhl a poslal ho člověku stojícímu vedle. I tady zvenčí jsem mohla cítit ten smrad alkoholu, cigaret a marihuany.

„Už jsem ti řekla, jak moc tě nenávidím?" Otočila jsem se na osobu stojící vedle mě.

„Dnes téměř stokrát," odpověděl s úšklebkem na tváři, „no tak, Becks! Bude to sranda." Vždy jsem si stála za svým rozhodnutím. Nikdy jsem se nenechala ovlivnit ničím, co říkali ostatní. A pak přišel on... Jack Carter a všechno tohle zničil. Rozbil mou zeď tvrdohlavosti. A teď tady stojím vedle něj před domem, kde právě probíhá párty, na kterou se moji spolužáci těšili týdny.

„To určitě bude," zamumlala jsem sarkasticky. Jack se pohnul z místa a vykročil ke vchodu do domu. Následovala jsem ho se skloněnou hlavou. Prošli jsme kolem party huličů, která si neodpustila pár komentářů. Vešli jsme do domu. Vykulila jsem oči nad hromadou lidí, která se mačkala v místnostech. Držela jsem se těsně za Jackem, který se prodíral davem opilých a tancujících studentů. Hlasitá hudba se mi ozývala v uších. Všímala jsem si pohledů, které po mně lidé házeli. Snažila jsem se udržovat skloněnou hlavu a nevšímat si toho.

Úspěšně jsme se prodrali až do kuchyně, kde se naštěstí nacházelo jen pár párů, kteří si místo vnímání reality raději prozkoumávali ústa a pár opilců, kteří pravděpodobně ani netušili, kde jsou. Jack mi vrazil do ruky červený kelímek s mně neznámým obsahem. Sám si jeden přiložil k ústům a vypil všechen obsah v něm. Hřbetem ruky si utřel rty. Svůj kelímek jsem položila na kuchyňskou linku vedle mě. Jack zvedl obočí.

„Nepiju," vysvětlila jsem. Alkohol pro mě byl něco jako neznámé slovo. Nesnášela jsem tu vůni a chuť. Pocit opilosti a následné kocoviny byl pro mě takřka nepředstavitelný.

„Je v tom jenom pivo," řekl, jako by to pro něj bylo nic. Pokrčila jsem rameny. Litovala jsem toho, že jsem souhlasila a šla na tuhle pitomou párty. Vlastně to ani nebyla má vina... Jack nesl všechnu zodpovědnost. Nedal mi na výběr. Prostě mě donutil a já nemohla jinak než nasednout do jeho auta a nechat ho mě sem přivést.

Spatřila jsem povědomého kluka s podezřele širokým úsměvem, jak se k nám přibližuje blíž a blíž. Zády jsem se opírala o hranu tvrdé kuchyňské linky. Čekala jsem na Jackovu reakci, když k nám ten kluk přišel.

„Čau," kývl na něj ten kluk. Nemohla jsem přijít na jeho jméno. Byla jsem si jistá, že jsem ho párkrát zahlédla ve škole. „Koukám, že máš společnost." Na tváři se mu objevil úšklebek. Obrátila jsem oči v sloup a odvrátila od něj pohled.

„Hej," slyšela jsem ho znovu promluvit – samozřejmě ne na mě, „pamatuješ si Steph?" Podle jeho následného povzdechnutí jsem pochopila, že Jack pravděpodobně nesouhlasně zakroutil hlavou.

„Steph – mulatka s obříma čokoládovýma očima... to je jedno," řekl, „dnes se ke mně nějak měla. Musíš mi s ní pomoct."

„Olivere." Oliver. To bylo jeho jméno. „Jestli sis nevšimnul jsem docela zaneprázdněný."

„Kámo, no tak," řekl zoufale, „stačí, když jí řekneš, že jsi můj nejlepší kámoš. Potřebuju to. Rebecca na tebe určitě počká, že?" Když jsem zaslechla své jméno, otočila jsem se na ně. Oliver na mě prosebně hleděl. Rozpačitě jsem přikývla. Udivovalo mě, že vůbec znal mé jméno a ještě víc to, že na mě promluvil.

„Dobře," povzdechl si Jack, a pak svůj pohled obrátil na mě, „budu hned zpátky." Pokrčila jsem rameny. Jako by mi na tom záleželo. Raději tady budu stát sama než s ním a jeho pohledem, který mě upaloval za živa.

Dívala jsem se, jak se prodírají davem tancujících lidí, až se nakonec úplně vypařili z mého dohledu. Možná bych se mohla nenápadně vypařit. Tenhle nápad jsem rychle vyhnala z hlavy, už jenom kvůli tomu, že by to bylo neslušné.

Sáhla jsem po červeném kelímku, který jsem před chvíli odložila na kuchyňskou linku přímo vedle mě. V ruce jsem jím zakroužila a tím rozpohybovala nažloutlou tekutinu. Třeba bych se mohla přemoct a trochu si loknout. Ne! Vždyť přece nepiju.

***

Hodina. Tolik času uplynulo od chvíle, co Jack zmizel s jeho kamarádem Oliverem. Ne, že bych to stopovala... ale vlastně jo... každých pět minut jsem se dívala na hodinky. Čas mi utíkal strašně pomalu. Pořád jsem stála na tom samém místě, jako před tou zatracenou hodinou, a čekala na něj. Naštvaně jsem si povzdechla a prohrábla si vlasy.

Jdu domů! Odhodlaně jsem se rukama odrazila od linky a vyšla z kuchyně. K čertu se slušností, vždyť Jack mě tady přece nechal stát přes hodinu naprosto samotnou. K čertu s touhle blbou oslavou, na kterou jsem stejně nechtěla jít. K čertu s Jackem, kterého jsem měla chuť vykastrovat a zabít svýma vlastníma rukama.

Prodírala jsem se hromadou lidí tancujících do rytmu hudby. Smrad alkoholu mi udeřoval do nosních dírek. Pohledy naštvaných teenejdžerů se mi zarýval do kůže. Odstrkovala jsem je od sebe a snažila se dostat ven z toho ‚tancujícího davu'. Cítila jsem něčí ruky, které spočinuly na mém zadku. Okamžitě jsem se otočila a člověka, který se mě dotýkal, odstrčila pryč. To ho ale neodradilo od toho, aby pronesl pár poznámek.

„Někdo je tady nevinný, že kočko?" nechutně na mě mrkl. Až teď jsem dostala tu možnost si ho pořádně prohlédnout – ne že bych po tom toužila. Jeho tělo bylo oproti jeho výšce nepřirozeně svalnaté. Vlasy měl nagelované dozadu a jeho oči přímo křičely nadržeností. Otočila jsem se a chtěla rychle zmizet z jeho dosahu. Nepovedlo se mi to. Popadl mě za zápěstí a to mě donutilo se znovu otočit.

„Mám to tak rád... s nevinnou pannou," znovu mrkl. Po zádech mi přejel mráz. Jeho ruka stále držela mé zápěstí v pevném stisku. Perverzní úšklebek na jeho tváři byl nepřehlédnutelný. Začal mě táhnout neznámo kam. „Víš...," začal, „i takové holky jako jsi ty to májí rády tvrdě." Husí kůže mi přeběhla po zádech. Snažila jsem se mu vysmeknout, ale jeho stisk byl až příliš silný. Mysli, Becco, mysli.

Odkašlala jsem si: „uhm... podívej... Obama," ukázala jsem směrem ke schodům. Jeho hlava se otočila ke směru, kde ukazoval můj prst. Cítila jsem, že stisk na mé levé ruce povolil. Vyvlekla jsem se mu a prodírala se skupinkami lidí pryč. V tom mě ale znovu zastavila ruka obmotaná kolem mého zápěstí. Bála jsem se otočit.

„Kam se chystáš?" Když jsem zaslechla hlas, který tuhle větu vyslovil, s úlevou jsem se otočila.

Oddechla jsem si: „díky Bohu, že jsi to ty." Nikdy bych nevěřila, že tohle někdy řeknu. Obzvláště Jackovi Carterovi. Zmateně se na mě podíval, ale než stihnul něco říct, vedle něj se objevil kluk-který-věří-že-Obama-chodí-na-studentské-párty.

„Myslíš si, že jsem blbý?" promluvil rozzlobeným hlasem.

Pokrčila jsem rameny: „pravděpodobně... nachytal ses, takže..." Jeho pohled mě probodl skrz na skrz.

„Já tě-" nedokončil svou myšlenku, protože mu Jack skočil do řeči.

„Jimmy," vyslovil Jack jeho jméno, „běž obtěžovat někoho jiného." Jimm mě ještě jednou probodl pohledem a pak konečně odkráčel pryč. Neznala jsem ho. Byla jsem si jistá, že nechodil na stejnou školu. Doufala jsem, že tohle bylo naposledy, co jsme se viděli.

„Je to kretén," Jack zakroutil hlavou.

„Jo," souhlasila jsem, „stejně jako ty." Byla jsem na něj naštvaná. Všechna vina spadala na něj. Nechal mě tady samotnou, ačkoliv mi doma slíbil, že se ode mě nepohne ani na krok. Prostě si odkráčel pryč a bylo mu úplně ukradené, že mě tady nějaký nadrženec málem zatáhl na záchody a znásilnil.

„Co?" zvedl obočí.

„Nechal jsi mě tady s hromadou lidí," rukou jsem ukázala kolem sebe, „které jsem buď nikdy v životě neviděla, nebo jsem pro ně málo cool, aby se se mnou bavili. Čekala jsem na tebe hodinu. Hodinu, Jacku! A když jsem se konečně rozhodla odejít, nějaký debil mě tu málem ojel. Přišla jsem sem, protože jsi mě donutil a ty ses na mě vykašlal-"

„Promiň," přerušil mě jeho omluvou.

Z mých úst vyšel nerozpoznatelný zvuk – něco mezi zavrčením a povzdechnutím. „Prostě mě odvez domů." Nejraději bych odešla a nemrhala na něj dalším časem, ale nemohla jsem. Cesta domů by mi kvůli šestikilometrové vzdálenosti zabrala více než hodinu. A vlastně ani nevím, kde přesně jsem se nacházela. Chtěla jsem prostě vypnout a zapomenout na to, co se dnes stalo.