Táta se mohl vrátit domu hned týden po jeho nehodě a mamka zavedla změny v domácnosti. Táta musel chodit spát brzo a vstávat dřív, aby přijel včas. Najednou se k němu chovala jako ke mně - ke smolařovi a k synovi. A když už mluvím o tom synovi, máma je těhotná. Oznámila mi to dva týdny po tom incidentu: Zvracela a když byla u doktora, tak ten jí řekl, že je jednoznačně těhotná. Puf, novinka je na světě. Nancy se z toho jaksi rozzlobila, protože ona ještě nemá dítě, ikdyž ho tak usilovně plánuje, zatímco její matka už je těhotná. 

Já jsem při té novince okamžitě pomyslela na to, zda je možné, že by můj budoucí sourozenec převezme roli smolaře/smolařky. A já bych pochopitelně přestala mít smůlu. Nebo, co to vlastně je...Ano, Alexovy důvody začínají mít nějaký účinek. Ale zase, na mou obranu, jsou spíše ten účinek jiné věci. Například jeho mikina, kterou jsem mu musela opravdu sklesle vrátit (Proč jsem byla skleslá? Božsky voní!) a nebo papírová verze tří prasátek, kterou jsem pouze dvakrát polila kávou (úspěch). 

Sepsal mi během těch dvou týdnů dalších x důvodů, které jsem si už zvykala číst každodenně. Každý den mě čekal při nejméně jeden důvod - Dobré ráno/Dobrý večer. Pokud počítám správně, tak tuto větu obsahovalo čtrnáct důvodů a jeden důvod byla gratulace k otěhotnění mé mámy. 

Kromě toho dne, kdy jsme se jaksi zřídili, jsme si už jenom volali. Oba dva jsme měli vlastní věci na práci. Já jsem se zabývala tím, abych udělala, co nejméně škody - jao vždy, ale stejně se mi podařilo každý den vletět do pouliční lampy, protože jsem nedávala pozor. Moje čelo brzo vypadalo jeko velký fialový lilek. Když jsem zrovna v té nejhorší fázi procházela chodbou a potkala jsem Alexe, tak se Alex rozesmál na celý kolo, div se nepočůral. 

Další den jsem šla po chodbě s kilovými učebnicemi v náruči a pokoušela jsem se udržet rovnováhu. Musela jsem ujít pouze několik metrů ke své skříňcě, ale přesto pro mě bylo složit vůbec ujít ten jeden metr. A když začalo zvonit na hodinu, bylo to ještě horší, studenti běželi do svých tříd a v tom případě do mě vráželi ze všech stran. Čekala jsem jenom na to, až přijde jeden osudný člověk a ta hrst učebnic spadne na zem. Stalo se a ten osudný člověk byl Alex. 

„SMŮLA, TI ŘÍKÁM." Řekla jsem mu a dala jsem si pečlivě záležet na citovém zbarvení slova. 

„Ale prosím tě. Máš na co se vymluvit a ulít se ze začátku hodiny. Důvod #57" Sehnul se, aby mi pomohl se zvedáním učebnic a sešitů. Zdálo se mi, že není tak uvolněný jako dřív, ani nebyl samý vtip. Překvapoval mě. 

A pak jsem ji spatřila. 

Holku, která stála po jeho boku a pobaveně celou tuto scénku pozorovala. Zvedla jsem směrem k Alexovi obočí, abych mu naznačila pohledem "Kdo to je." a dočkala se odpovědi. A možná, že to ani nebylo to, co jsem chtěla slyšet. 

„Ehm. Emily, tohle je Hann - moje úžasná kamarádka, která je přesvědčená o tom, že má smůlu. Hann, tohle je Emily....Moje holka." 

*BAM*! :D Na profilu mám nový příběh - TARGET :)